Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kuba na kole: Nepřístupné Guantánamo a dlouhé schody do nebe

aktualizováno 
Ráno je hnusně, v noci pršelo a nejspíš bude pršet i dál. Plán mám jasný. Dojet na jižní pobřeží a pokračovat pořád na východ, přes Santiago a Guantánamo až do městečka Baracoa. Cestou si ještě odskočím na nejvyšší horu Kuby, píše Pavel Paloncý v 5. díle seriálu 'Kuba na kole a pod širákem'.

Busta Jose Martího na vrcholu Pico Turquino | foto: Pavel Paloncý

Hlavní cesta je více než blátivá. Přeháňky se střídají jako na běžícím pásu, navíc se blížím k jižnímu pobřeží, kde prý prší pořád. Občas potkám kamión nebo se zastavím na autobusové zastávce. Po půl dni jízdy projíždím posledním sedlem a už mě čeká jen dlouhý sjezd k moři.

Hrdinové a vyhublá zvířata

Cestou opět potkám několik billboardů informujících, kudy prošli před více než padesáti lety revolucionáři. V okamžiku, kdy tudy utíkali před Batistovými vojáky, měla revoluce namále - závisela jen na dvanácti lidech a tak se rozdělili na tři skupiny, což má za důsledek minimálně to, že dnes je kolem cesty třikrát více billboardů.

Jižní pobřežíDalším cílem je pohoří Sierra Maestra a hora Pico Turquino. Při sjezdu k pobřeží si odpočinu, na jižní straně u moře panuje krásné počasí a můžu pokračovat dál. Bohužel nemám prakticky žádné jídlo, jen pár banánů. Cestou potkávám volně pobíhající domácí zvířata a všechna jsou vychrtlá. K čemu jsou vychrtlá prasata mi není jasné, ale na Kubě jsou na tom vlastně všechna zvířata stejně.

Stmívá se a pořád nejsem u nástupu pod Pico Turquino. A jet dál po silnici ve tmě může být dost nebezpečné. Před pár lety tu řádil hurikán Denis a cesta je na mnoha místech podemletá, nebo je zasypaná kopou kamení. Naštěstí jsem ale potkal skvělého společníka. Manuel, mladý Kubánec, má stejnou cestu a posledních několik kilometrů jede se mnou a varuje mne před všemi dírami. Dovede mě až před budku, kde mají základnu turističtí průvodci.

Tam už čeká průvodce společně s Francem. Franc je Kanaďan a na Kubu jezdí každý rok na dovolenou. "Jestli jdeš zítra na Pico Turquino, tak v pět ráno vyrážíme," je jedna z prvních vět, kterou od nich slyším. Začínám toho mít plné zuby. Kubánci se mi neustále snaží vnutit ubytování nebo pod průhlednými záminkami nacpat služby, které vůbec nechci. Rozhodnu se, že půjdu sám a to ve 4:30.

Schody do nebe

Ráno vstávám, kolo ukryju do nedalekého roští a se dvěma banány a foťákem vyrážím před pátou hodinou na cestu. Nahoru to není ani 10 km, ale Pico Turquino je ve výšce 1972 m.n.m. Kopec to je solidní a téměř celá cesta vede po dřevěných schodech skrytých v džungli.

Schody na Pico Turquino

Najednou za sebou slyším hlasy a v nich poznávám průvodce a Franca. Začíná tajný závod. Přidávám výrazně do kroku, občas se zastavím, fotím, a už je zase slyším za sebou. Ženou mě před sebou jak Batista před padesáti lety Fidela Castra.

O půl desáté jsem nahoře a přemýšlím co dál. V průvodci píší, že s přechodem na druhou stranu hor se celá trasa dá jít jako dvou až třídenní přechod. Podívám se na své dva banány a přemýšlím znovu.

Chci dojít až k chalupě Commandancia de la Plata – místu, kde se Fidel dva roky skrýval před Batistovými vojáky. Budova je dnes přístupná turistům, ale pořád ji stráží armáda. Jenže najednou přichází tropický liják a musím se schovat v bivaku. Provazy vody padají na zem a je mi jasné, že v tomhle počasí budu rád, když to otočím a sejdu dolů.

Krajina se ztrácela doslova před očimaBusta Jose Martího na vrcholu Pico Turquino

Po deváté hodině jsem zpátky, naprosto hladový a vyčerpaný. Únavu musím ale ještě na chvíli překonat, protože ke mně přijde šéf průvodců a chce po mně 20 dolarů za průvodce, před kterým jsem tak prchal. Chvíli se dohadujeme a nakonec se vše vyřeší – kubánská pesa nechce a já platím jen kartou.

Santiago de Cuba

Ráno se znovu vydávám na cestu. Rovinatá cesta na jihu klidně ubíhá a i když je to do Santiaga pořád daleko, tak nespěchám. Chci si odpočinout, vůbec mi nebude vadit když tam budu až zítra. Kolem poledne mne dojíždí Luigi, Ital, který dříve dělal cykloprůvodce. "Jezdil jsem po Evropě s Američany, ale pak mne to přestalo bavit" říká. Mezi řečí jen tak prozrazuje, že jedna z jeho posledních cest byla Moskva – Istanbul.

Italský důchodce LuigiLuigi jede svižně a tak jsem rád, když zastavíme na pivo a rozpovídá se. "Teď už nepracuju, jezdím si sám jak chci a kam chci. Jsem totiž v důchodu" vyrazí mi dech. Takhle jsem si teda důchodce nepředstavoval, Luigi se má pěkně k světu. Šlápnem do pedálů a v šest večer jsem v Santiagu.

Sedím na náměstí s kubánským pečivem a zákusky a poslouchám hudbu, která se postupně začíná ozývat ze všech koutů. Celý dojem ruší jen otravní jineteros, kteří mi neustále nutí ubytování nebo nějaké cetky. Poznáte je jednoduše podle první věty. Většinou spustí "Hello my friend" nebo "Where are you from?". Jsem unavený a tak si vymýšlím, co mě zrovna napadne: Island, Gruzie, Albánie, Libanon. Hlavně něco, co neznají a naruší jim to jejich naučenou básničku.

Hudba sílí a já mířím do prvního klubu, který vidím. Uvnitř je to kubánská klasika - staří pánové s nástroji křepčí jak zamlada. Když kolem druhé ranní hodiny ulehám, tak mi pořád zní muzika v uších.

Gitmo. Zona militar

Ráno v klidu vyrážím po pobřeží na východ a směrovky mě vedou k Parque Baconao a městu Guantánamo. Cestou projíždím kolem Val de Prehistória, kde všude postávají dinosauři a jiní sauři. A jak je na Kubě zvykem, běhají mezi tím slepice, ovce a jiná domácí zvěř.

Val de Prehistoria plné dinosaurů

V tolik inzerovaném Parque Baconao vlastně nic není. Největší senzaci jsem minul cestou. Zrušené delfinárium, opuštěné jezero a zrušená botanická zahrada. Tak tedy dál, do Guantánama už to je kousek. Najednou spadlá závora, vojáček, zona militar, konec. Cože?

Americká základna je třicet kilometrů odsud, v mapě je značená cesta, po cestě šipky, ale Kubánci překvapili. Kolem americké základny udělali svoji vlastní vojenskou zónu a tajili to do posledních metrů. Asi na zmatení nepřítele.

Voják u brány do vojenské zóny GuantánamoŠipky směřují do vojenské zóny, dovnitř vás ale nikdo nepustí

Chvíli diskutuji s místním vojáčkem, i když je mi jasné, že to nikam nepovede. Sice jsem jel posledních 60 km zbytečně a pojedu je zpátky, ale je mi toho vojáčka líto. Chudák se nejspíš bojí konfliktu víc než já jeho. Pohled na něj je žalostný; stojí před budkou, kde kope díru na závoru, která mu spadla. Zbraň nemá, místo vysílačky má jen dva drátky. Ale pro jistotu to otočím.

Takže musím zpátky, nejdřív 60 km stejnou cestou a pak na dálnici. Cestu urychluju stopem a na dálnici se mi daří stopnout náklaďák. Na korbě se bavím s místní vychovatelkou, za chvíli se ale rozhovor stočí stejným směrem jako s většinou Kubánců: Prosí mě, abych jí dal dolar. Postupně přestávám Kubáncům věřit. Většině z nich, jakmile vidí cizince, začnou v očích svítit dolary.

Mladík na cestě La Farola

Kubánští hrdinové

Aby byl člověk kubánským hrdinou, musí splnit dvě podmínky: Být mrtvý a nejlépe padnout v boji. Jeden z největších kubánských hrdinů, spisovatel José Martí, například padl v boji proti Španělům. Jinak mají Kubánci dvě generace hrdinů. Jsou to padlí bojovníci z válek za nezávislost, jmenovitě José Martí, Manuel Cespedéz, Maximo Goméz a Juan Gualberto Goméz. Druhá generace hrdinů pochází z kubánské revoluce: Ernesto Che Guevara, Camillo Cienfuegos (letecká nehoda) a Raul a Fidel Castrovi. Raul a Fidel ale nejsou klasičtí hrdinové, zatím mají různé tituly a opravdoví hrdinové se z nich stanou až potom, co zemřou.

Cestou z Guantánama se zastavuji na pláži a konečně odpočívám. Jde kolem stařena, která se mě nejprve pokusí okrást pomocí známého triku s kubánskými a konvertibilními pesy. Když se nenechám, začne blábolit něco o solidaritě a humanitě. Cestou dál potkávám Kubánce jak čekají na autobus nebo stop a u toho hrají šachy. Koncentrace billboardů zase stoupla, protože se blížím k místu, kde padl největší kubánský hrdina José Martí.

Klidná Baracoa

Silnice se mění z rozbité na panelovou a začíná majáková cesta La Farola. Kubánci i průvodce před touto cestou a její náročností varují, pokud ale občas vyjedete na kole do hor v ČR, nebude pro vás nijak zvlášť náročná.

Pak už zbývá jen poslední sjezd a vjíždím do Baracoy. Nikde žádný turista ani jineteros a tak si v klidu sednu na lavičku, píšu pohledy a koukám na moře. Po chvíli si přisedne stařenka a prohodíme pár slov o životě. "Je to tady velice klidné," ukazuje rukama kolem sebe. Po chvíli se loučíme a... nic. Žádná pohádka o tom, jak potřebuje dolary. Zůstávám sedět a vychutnávám si klidnou atmosféru přístavu.

Autoři:




Nejčtenější

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Dlouhý vlak do Rumunska
VIDEO: Půlkilometrový vlak RegioJetu se vydal na cestu do Rumunska

Soukromý dopravce RegioJet vypravil v úterý v podvečer svůj nejdelší vlak v historii. Souprava míří do rumunského Eibentálu, kam veze více než tisíc hudebních...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Další z rubriky

Ostrov Flores
Ostrov, kde vládnou ženy. Na Floresu najdete pravou Indonésii bez turistů

Hned po našem příletu na ostrov Flores přichází kulturní šok. V tom nejlepším slova smyslu. Turisté jsou tady totiž stále ještě nedostatkovým zbožím a přitom...  celý článek

Krteček u jezera Lake Wakatipu na Novém Zélandu. Poznáváte krajinu z Pána...
Už byl ve vesmíru, teď se Krteček vrátil z cesty kolem světa

Navštívili 22 zemí, šest světadílů a dohromady nachodili přes 12 milionů kroků a 8 900 km. Martina a Pavel spolu prozkoumali mexické pyramidy, sledovali...  celý článek

Pohled na rozhlehlý pozemek sanatoria z mojí rákosové chatičky.
Jak jsem zvracela v Peru. Léčba magickou ayahuascou očima čtenářky

O amazonské ayahuasce, liáně duše, jsem toho spoustu četla a viděla. Od různých článků na internetu přes dokumentární film až k pestrým ohlasům mnoha lidí,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.