Složil jsem kolo dohromady a pod dohledem všudypřítomné místní policie jsem opustil letiště, abych co nejdříve našel místo k zalehnutí. Policisté to nevidí rádi a budou vám tvrdit, že je to zakázané a nutit vás do hotelu, pochopitelně toho nejdražšího.
Stan raději nemám, budil by moc pozornosti a nechce se mi s ním tahat. První noc se mi podařilo úspěšně někam zašít, i když jsem téměř oka nezamhouřil. Časový posun minus 6 hodin, jedna probdělá noc cestováním na letadlo do Frankfurtu a paranoidní pocit, že mě někdo objeví, mě neustále udržují vzhůru.
Počáteční šok
Ráno si nad mapou upřesňuju trasu - pojedu za přírodou do národních parků, na západ do tabákové oblasti Val de Viñáles a ještě dál úplně na západ do národního parku Península de Guanabacoa. Nejdřív ale musím sehnat vodu a místní měnu.
K přepravě nákladů poslouží cokoli
Sedám na kolo, všude se potulují všelijaká vychrtlá hospodářská zvířata, jako bych byl na nějakém dvorku. Místní Kubánci na mě pokřikují "Dolar, dolar!". Ptám se jich na směnárnu, jejich španělština je ale úplně jiná než ta, kterou jsem se učil ve škole. Ze změti slov nakonec rozpoznávám to nejdůležitější: "Matanzas."
Do města Matanzas, vzdáleného asi 15 kilometrů, jedu způsobně oklikou, protože na dálnici kola nesmějí. To jsem ještě nevěděl, že s některými zákazy si člověk nemusí dělat těžkou hlavu. Cestou míjím stopaře, všude kolem pobíhají děti, v rámci školního vyučování.
Trasu lemují stovky billboardů a cedulí s revolučními hesly.
Po chvíli mě vítá stotisícové město Matanzas. Vypadá spíše jako velká vesnice se skladištěm shnilé zeleniny v každé ulici. U silnice stojí vrak autobusu. Na první pohled vypadá, jako by ho tam někdo odstavil. Během chvíle mě ale míjejí busy v podobném stavu, takže ho tam spíše někdo jen zaparkoval.
Hlavní ulice v městě Matanzas
Rybářská čtvrť v Matanzas
Důkladně přikurtuju kolo a vyrážím do banky, úředník mi ale vzápětí vysvětlí, že tahle banka směňuje jen pesos convertible ($CUC) na pesos cubanos/moneda nacional (MD). Abych získal pesos convertible, což je měna, kterou tady jako cizinec potřebuju, musím do jiné banky.
Je středa dopoledne, na ulici jsou davy lidí a nikdo nikam nespěchá. S horským kolem a helmou vzbuzuju okamžitě pozornost. Ze všech stran se ozývají hesla "Hola amigo!", "Habitación?", "Hello my friend" a nejrůznější lidé mi nutí ubytování. Všechny je odmítám, ale jsou neodbytní, a tak mi alespoň vnucují vizitku.
O tom, že hodlám spát pod širákem, raději mlčím. Stará paní mi vysvětluje, že kdybych chtěl někam jít, tak se o kolo nemusím bát, ona mi ho pohlídá. Že pak bude chtít zaplatit, o tom samozřejmě pomlčí.
U banky zamykám kolo a jdu dovnitř. Jako cizinec nemusím čekat frontu a jdu přednostně k přepážce, tam si paní zapisuje všechny o mně dostupné údaje, čísla bankovek a bůhví co ještě. Na dotaz o adresu jí dávám jednu z kartiček. Spiklenecky kývá, že je to o dva bloky vedle a já neprotestuju. CUC mám, ale v první bance mezitím zavřeli, neboť jim vypnuli proud. Prý mañána.
schizofrenie kubánské měnyChaos. Tak by se dala jedním slovem popsat kubánská situace v oblasti financí. Od roku 1994 na Kubě fungovaly tři měny: peso cubano (CUP), peso convertible (CUC) a americký dolar. Americký dolar a peso convertible fungovaly v oběhu vedle sebe se směnným kurzem 1:1. Od října 2004, kdy na Kubě zrušili americký dolar, platí oficiálně již jen obě kubánská pesa. Situace se ale nezjednodušila, spíše naopak. Peso convertible Kubánci z historických důvodů často označují jako dolar, naopak peso cubano se nejčastěji označuje jako moneda nacional (MD) nebo peso nacional. Pro jistotu se oběma měnám zkráceně říká peso. Kurz CUC byl pevně stanoven na 1,08:1 vůči americkému dolaru, avšak směna je zatížena 10procentním poplatkem při směně z dolarů za směnu nepřátelské měny. Kurz se pohybuje kolem 24 CUP za 1 CUC. Krom těchto měn v turistických resortech a na černém trhu fungují i eura a americké dolary. Myšlenka dvojí měny je jednoduchá: Kubánci budou používat CUP, cizinci budou platit v CUC. Kubánci si obvykle vydělají 8-15 CUC (200–350 CUP), při placení v CUP tak budou schopni přežít a stát bude moci maximálně oškubat cizince. Navíc kubánská vláda může omezovat prodej některých komodit tak, že se budou prodávat jen za CUC. Na Kubě tedy existuje dvojí systém obchodů (a nejen obchodů, Kubánci dvojí např. i zdravotnictví). "Dolarové" obchody pro cizince a obchody s luxusnějším zbožím (na místní poměry) prodávají zboží za CUC, v obchodech s běžným zbožím se platí v CUP. Ale nic není takhle dokonalé. Kubánci se občas dostanou k CUC, přestože se tomu stát snaží všemožně zabránit. Pracovníci přicházející do styku s CUC (např. osoby pracující v turismu) jsou zatíženy ohromnou byrokracií a daněmi. Vy jako turisté máte dvě možnosti. Buď se necháte nasměrovat do připravených dolarových obchodů, kam se vás budou snažit natlačit jak běžní Kubánci, tak všechny státní složky. Tyto obchody mají obvykle přemrštěné ceny (vyšší než v EU), kvalita služeb je srovnatelná s evropskou a často zejí prázdnotou. Naproti tomu se můžete smířit s výrazně nižší kvalitou služeb a zaskočit do obchodu pro obyčejné Kubánce. To znamená, že výběr zboží prakticky neexistuje, zboží často dochází, služby jsou značně přeplněné a kdykoli něco nedochází, tvoří se ohromné fronty. Ceny v nich jsou víceméně směšné. Pamatujte, že Kubánci vyžijí v přepočtu s 200-350 Kč měsíčně. 
Obchod v Havaně, kde se nakupuje za konvertibilní pesos 
Obchod v Santa Claře, kde se nakupuje za kubánské pesos |
Peníze počkají, hlad nepočká. Zkouším najít obchod s potravinami, přitom míjím spoustu starých oprýskaných budov, těžko říci, jestli v některých vůbec někdo bydlí. Po chvíli bloudění konečně nacházím pouliční občerstvení. Prodavač na mě už z dálky volá a frituje nějaké krokety. Netuším, jak se tu nakupuje, dávám mu tedy peso (CUC), pán mi podává kornout s kroketami a vrací 20 kubánských pes. Vida, takhle to funguje!
O Kubě jsem si toho před cestou zjišťoval dost, město Matanzas mnou přesto otřáslo. Všude smetí, shnilé ovoce a zelenina, mezitím se potulují zvířata, chodí davy lidí a jezdí veškerá doprava. Posléze se dozvídám, že Matanzas je i na kubánské poměry nehezké město. Pryč odsud. Vyrážím na západ.
Matanzas
Za nejlepším kubánským tabákem
Cesta po severním pobřeží vede prvních sto kilometrů jedinými ropnými poli na Kubě a Fidel Castro ji zde těží naprosto zběsile. Vidíte tu jeden vrt vedle druhého, hned vedle rafinerie, a obrovskou kumulaci náklaďáků.
Objíždím Havanu a pokračuju dál do Val de Viñáles. Můžete se tam dostat buď po dálnici, kam sice kola oficiálně nesmějí, ale nikoho to nezajímá, nebo po místních silničkách. Volím druhou variantu, čímž se cesta prodlužuje asi na 250 kilometrů, ale aspoň něco uvidím. Tahle cesta totiž vede jednou z nejméně obydlených oblastí Kuby.
I když se dá s trochou nadsázky říci, že Kuba je víceméně jedna velká osada, kdy domy lemují cestu a vesnice přecházejí z jedné do druhé, na téhle cestě jsem nepotkal živáčka třeba i několik desítek kilometrů. Jídlo si vůbec nekupuju, není totiž ani kde, a tak přežívám z pohotovostních zásob, které jsem si přivezl s sebou.
Typické kubánské domy na venkově
Poslední část cesty vede do kopců. Nejsou vysoké, mají jen několik set metrů, ale jsou velmi strmé a hustě pokryté neprostupnou tropickou vegetací. Mezi nimi se rozkládají tabáková pole i políčka. Po dvou dnech v sedle kola přijíždím do Viñáles.
V samotném městečku se moc dlouho nezdržuju. Nakoupím ananas, papáju a nějaké veky, v přepočtu dohromady asi za 20 korun a pokračuju dál. Místní nabízeči ubytování se na mě slétnou jako vosy. Trochu bloudím a projíždím Viñáles třikrát sem a tam, pokaždé zběsile gestikulují, pořvávají, někteří mají tendenci mě zastavovat vlastním tělem.
Za městem potkávám Davora. Davor je Chorvat a míří se potápět na ostrov Isla de la Juventud. Vyměňujeme si zkušenosti a pokračujeme každý svou cestou.
Místní půda je skvělá pro pěstování tabáku
Val de Viñáles
Centrem oblasti Val de Viñáles, známé hlavně pěstováním tabáku, jsou města Pinár del Rio a Viñáles.
"Tady se pěstuje ten nejlepší tabák na Kubě," chlubí se místní rolník. Tabák se odsud dodává do všech významných kubánských továren na výrobu doutníků a vyrábějí se z něj známé kubánské doutníky, samozřejmě na export. Zatímco pěstitelé tabáku a dělníci v továrně živoří s měsíční mzdou v přepočtu zhruba 10 dolarů, hlavní zisk z plantáží má stát, pro který jsou tabák a cukrová třtina jedinými vývozními artikly.
Černý trh ale kvete a nabídky na prodej doutníků na sebe nenechají dlouho čekat. Pro turisty je však největším lákadlem Viñáles zdejší příroda.
V oblasti Val de Viñáles se jezdí úplně na všem
I na Kubu dorazila solární energie - i když tady jim nic jiného často nezbývá
po kubě nejen na koleCelkem jsem urazil asi 2 300 km na kole, 1 400 km autobusem, 200 km pěšky, 150 km stopem v nejrůznějších vozech, povozech a kamionech a asi 140 km taxíkem. |
Stmívá se a začínám hledat nocleh. Najdu si to nejhustší houští a tam zakempím. Ranní Val de Viñáles mě vítá v celé své kráse. Místní půda má sytě oranžovou až červenou barvu a společně s ranním oparem vytváří krásné pohledy.
Kolo nechávám v tom nejhustším houští a vydávám se pěšky po místních kopcích a polích. Kopce jsou porostlé velmi obtížně prostupnou džunglí, na polích potkávám místní campesinos (rolníky).
"Mám už jen dvě krávy, kůň mi nedávno umřel," svěřuje se Miguel. Žije tu téměř nezávisle na okolním režimu. Politika ho nezajímá, má svých starostí dost. Dostává od státu, stejně jako všichni, lístky na potraviny a na oplátku státu odvádí v naturáliích velmi vysoké daně. Prakticky tu ještě funguje směnný obchod.
Ale Miguel si nestěžuje a ukazuje mi pěšinku, kudy se dá projít do kopců. Na žádost o fotografii reaguje dost rozpačitě, prý se ještě nikdy nefotil.
Miguel - místní rolník (campesino), jeho první fotografie v životě
Nocuju opět někde v houští, celkově už asi pátou noc. Vedle sebe mám skálu a naproti je možné vidět Mural del Prehistorio - obrovskou skalní stěnu, kterou patnáct let malovali malíři, aby na ní znázornili celý vývoj až od prehistorie.
Projíždím odlehlým venkovem, ale i v těch nejzapadlejších vesnicích mě různé cedule a nápisy vždy upozorní, že revoluce je stále živá.
Cedule s revolučním heslem (socialismus nebo smrt)
Po Kubě na kole
Cestovat na kole po Kubě znamená být sám sobě mechanikem, servismanem i opravářem. Kubánci jsou sice mistři v tom, jak udržet pojízdný starý automobil pojízdný (často opravují americká auta z dob druhé světové války), ale horské kolo se kladivem neopravuje. Také je potřeba mít s sebou veškeré náhradní díly i nářadí. Vyrazil jsem se svým českým "22" horským kolem MAXbike s odpruženou vidlicí, která je na místních cestách nutností. Na silniční kolo rovnou zapomeňte. Místní cesty mají značně proměnlivou kvalitu, celkově však velmi špatnou. Někdy se jezdí po povrchu, který bychom u nás ani cestou nenazvali. Nutností jsou také zadní brašny, nejlépe nepromokavé. Pokud chcete udržet něco v suchu, znamená to neprodyšně to uzavřít. Díky vysoké vlhkosti schnou veškeré věci velmi špatně. V závislosti na tom, jak moc jste nároční a kolik věcí potřebujete, se mohou hodit i brašny na přední kolo. Já je neměl, ale nijak zvlášť mi nechyběly. Při jízdě jsem kombinoval nášlapy SPD a sandále. Krom klasických bidonů se hodí mít hydrovak. Můj třílitrový Source mi odvedl výbornou službu. Jídlo Také s jídlem to na Kubě není moc slavné. Místní kuchyně moc pestré stravy nenabízí (snad kromě ovoce, které je ale velmi těžké). Při cestách se budete setkávat prakticky stále se stejným jídlem – pizza a houska se šunkou. Díky vysokým teplotám se toto jídlo velmi špatně skladuje a v méně obydlených oblastech si prakticky nic nekoupíte. Proto si raději s sebou vezměte pro případ potřeby energetické nebo proteinové tyčinky. Vsadil jsem na PowerBike od Nutrendu a první týden, než jsem zjistil, jak a kde si koupit dostatek jídla, mě doslova zachránil od hladovění. Vybavení a opravy |
V příštím díle cestopisu Kuba na kole se podíváme do Bahía de Cochinos (Zátoky sviní) a Národního parku Península de Guanabacoa.
