Krok za krokem po hřebenech Krkonoš

Krkonoše - jediné tuzemské hory, které se vyrovnají Alpám, Tatrám či Karpatům.
jediné tuzemské hory, které se vyrovnají Alpám, Tatrám či Karpatům. Do velehorských výšek jim sice pár stovek metrů chybí, ale co se jim nedostává do velikosti, to jim přebývá v drsném počasí.

Na pláních okolo Luční nebo Labské boudy ve třinácti stech metrech to vypadá jako v Nízkých Tatrách ve dvou tisících kosodřevina, pár zakrslých smrčků a téměř neutuchající vítr. Sněžka či Luční hora připomínají třítisícové alpské štíry - rozpukané kamení, trocha mechu a prudké změny teploty, mnoho sněhu a časté náledí. Kotelní a Sněžné jámy nebo Labský důl jsou zase jak divoké amfiteátry v rumunském Fagarášském pohoří - rozbité skály, laviny, potůčky pod sněhem a na tom všem se usilovně drží trochu trávy a pokroucené kleče. Jaké je to Eldorádo pro romantické duše! Pojďme tedy projet na lyžích aspoň hlavní hřeben Krkonoš. Kdyby s námi mohli jet naši předkové, byli by ovšem překvapeni změnami. Mluví se tu česky, nikde žádný dobytek, většina starých chat neexistuje, horské louky zarostly klečí, za hranicemi je Polsko a jen tyčového značení je snad více. Ukázkou, co se v těchto nešťastných sudetských horách v posledním století stalo, je okolí Luční boudy. Od sedmnáctého století se v okolí postupně postavilo mnoho dřevařských a pasteveckých bud. Těsně před druhou světovou válkou většinu spálila česká armáda z obav, aby se v nich neubytoval nepřítel, za války v tom pokračoval wehrmacht a zbytek lehl popelem za socialismu. Málokteré chatě v Krkonoších se potom podařilo vstát z popele aspoň v takové betonové podobě jako Výrovka (původně Havlova bouda). Štěstí neměla Rennerova bouda směrem ke Kozím hřbetům, Obří pod Sněžkou a mnoho menších bud od Klínovek po Modrý důl. Nemluvě o jejích obyvatelích, kteří museli po válce kvůli své národnosti odejít téměř všichni.

jakub.turek@mfdnes.cz