Přesto tady není tolik „narváno“ jako na velkých ostrovech jako jsou Kréta či Rhodos a místním obyvatelům se stále daří zachovávat si typický klasický řecký styl života a nepodléhat tolik vlivům globálního uniformního cestovního ruchu.
Nic pro komisaře EU
Na severu tohoto ostrůvku leží malé rybářské městečko Naoussa, považované za jedno z nejkrásnějších v celém kykladském souostroví. Jeho nejmalebnější část se rozkládá kolem mořské laguny, kam přijíždějí ze svých výprav rybáři.
Vykládají své úlovky, rozvěšují kolem taveren chobotnice na šňůry jako prádlo, suší, opravují a svinují své sítě tak, aby mohli nad ránem opět vyrazit na moře. Posezení v některé ze zdejších prostých jídelen je ve dne příjemné a v podvečer za zvuků typického řeckého buzuki nezapomenutelné.
Vyberte si raději co nejobyčejnější tavernu, v níž na rozvrzaných židličkách sedávají ošlehaní rybáři a z nepříliš čistých skleniček popíjejí ouzo. Tady jídelní lístky nemají, jen postarší vrásčitý majitel a kuchař v jednom na venkovním grilu nad dřevěným uhlím připravuje ty největší lahůdky, které nedostanete ani v těch nejlepších světových restauracích.
Jeho mamina má většinou v kuchyni připravené domácí jídlo, pekáč musaky, nějaké ty vinné listy s mletým masem, vše připravené s opravdovým olivovým olejem, nahrubo nakrájenou zeleninu. A místo vybírání z jídelníčků prostě zajdete do kuchyně, mrknete pod pokličky a ukážete, co byste rádi ochutnali.
Komisaři EU pro hygienu a stravování by z toho dostali psotník, ale zdejší ryby i plody moře jsou zaručeně čerstvé a se sklenkou obyčejné pálenky či místního stolního vína chutnají přímo nepopsatelně.
Spojnice antického světa
V antických dobách byl Paros ostrovem velice významným zejména díky mramorovým lomům a s tím související sochařské umělecké škole. Ze zdejšího mramoru se stavěly takové klenoty antiky jako je například athénská Akropole, Apollónův chrám v Delfách, údajně i Šalomounův chrám v Jeruzalémě. Z parského mramoru je i Praxitelova socha boha Herma nebo proslavená Venuše Milónská.
Další ukázky zdejší slavné antické sochařské školy je možné vidět ve velice bohatém místním archeologickém muzeu. Paros byl znám už v mínojských dobách asi 2000 let před naším letopočtem, kdy byl spojnicí a odpočinkovým přístavem při cestách mezi Krétou, Egyptem, Babylonem a Asýrií.
Parský mramor byl jedním z nejkvalitnějších na světě. Je průsvitný ještě při šířce desky 35 milimetrů, zatímco u kararského mramoru je to „jen“ 25 milimetrů. V římských dobách pracovalo ve zdejších lomech na 150.000 otroků a mramor se vyvážel do celého tehdejšího známého světa.
Chrámy i pláže
Paros má rozlohu 1865 kilometrů čtverečních a jeho pobřeží měří 120 kilometrů. Za pásem pobřeží jsou úrodné planiny s vinnou révou a olivovníky, pár polí s obilím a všemu vévodí ústřední vrcholek, 771 metrů vysoký Agios Ilias.
Ostrov si ve své historii zažil své a na každou éru tu najdete nějakou tu upomínku. Od antiky přes okupaci Arabů, Benátčanů i pirátskou éru Barbarossy a dokonce i na ruskou okupaci v letech 1770 – 1774, kdy byl Paros v dobách rusko-turecké války základnou ruské flotily.
Počátky jeho stavby spadají do panování byzantského císaře Konstantina a postupem času se z malého kostelíka stal chrám, který je považován za největší klenot křesťanského ortodoxního stavitelství v celé oblasti Egejského moře.
Turisté se na pamětihodnosti sice sem tam podívají, ale především sem jezdí odpočinout si a užít si pláží. Ty nejlepší jsou na východě ostrova jako například Chrissi Akti (Zlatá pláž), na které je i windsurfové centrum, Pisolivadi, Logaras a Dryos jsou tradiční turistické pláže pro rodiny s dětmi, Glyfa, Boutari, Pounta a Lolandonis jsou ještě, dá-li se to tak říci, „polopanenské“, nejsou tak známé a bývá tu méně lidí.
Jeskyně a noční život
Neoddělitelným souputníkem Paru je ostrůvek Antiparos, který má jen 38 kilometrů čtverečních a necelou tisícovku stálých obyvatel. Z městečka Pounda na Paru jezdí na Antiparos každou půlhodinku loď (plavba trvá maximálně 15 minut), a alespoň půldenní výlet sem se určitě vyplatí. Už jen prohlídka starého města, postaveného kolem benátské pevnosti nebo proslavených jeskyní s bohatými krápníky určitě stojí za to.
Jeskyně objevil francouzský velvyslanec v Konstantinopoli, markýz Douadel o vánocích roku 1673. Podle archeologických výzkumů a vykopávek se tu však skrývali například už v dobách Alexandra Velikého jeho odpůrci, ale důkazy o prvních antických „speleolozích“ jsou ještě starší. Svědčí o tom například podpis lyrického básníka Archilohose, vyrytý do jednoho ze stalagmitů už v 6. století před naším letopočtem.
Své podpisy a různé nápisy tu pak zanechaly celé generace nejen Řeků, ale i dobyvatelů ostrova. Zatímco kdysi se sem lidé spouštěli po provazech, nyní vede do hlavního jeskynního dómu 400 schodů. Je to opravdu impozantní místo, dlouhé 216, široké 208 a vysoké 18 metrů. Krápníková výzdoba je úžasná, ovšem v jedné části jeskyně značně poničená. Němečtí vojáci si tu za války udělali střelnici a krápníky jim sloužily jako terče nejen pro kulky, ale i pro granáty.
Antiparos je nazýván „malou dcerou Parosu“ a má jeden zvláštní fenomén. Mladí Řekové nejenže z tohoto ostrova neprchají, ale naopak se sem stěhují další, takže má přezdívku „ostrov mládí“.
Antiparos je u návštěvníků stále oblíbenější, takže přibývá těch, kteří volí pro dovolenou pobyt právě na tomto ostrůvku a na jednodenní výlet si vyjedou na sousední Paros. |
Převážná část společenského života se v letních měsících odehrává na dlouhé a široké třídě Kampiara (nebo také Kabiara, jsou to dva možné přepisy z řečtiny) a na náměstí Agios Nicolaos, do kterého ústí. Pozdě odpoledne se tu hraje backgamon, lidé korzují a chodí na kávu nebo zmrzlinu, ovšem večer se jednotlivé bary, taverny a rybí hospůdky spojí v jeden obrovský podnik a začíná intenzivní noční život.