Děti a mládež z Murambi

Děti a mládež z Murambi | foto: Josef Kuchyňapro iDNES.cz

Facebook a samopaly. Křehký svět dětí v africkém Kongu

  • 17
Kvůli dlouhotrvajícím ozbrojeným konfliktům se Demokratická republika Kongo rozvíjí velmi pomalu. Ale cestovat po hlavních trasách je víceméně bezpečné, a tak jsme se vydali navštívit místní misii. Samotná cesta v této africké zemi se pro nás postupně stává cílem.

Jezero Kivu má dnes překrásnou blankytnou barvu. Místní dokonce říkají, že kvete. Ale trvá to jen několik dnů. Pak řasy ve vodě odumřou, klesají ke dnu a voda se zbarví do obvyklého šedého odstínu.

Pěšky přecházíme hranici mezi Rwandou a Kongem na hraničním přechodu Gisenyi-Corniche. Musíme ukázat pas i očkovací průkaz, bezkontaktně nám měří teplotu. Místní zdravotníci berou svou práci vážně, o pár stovek kilometrů západněji totiž nedávno vypukla epidemie žluté zimnice.

Chaos na lávových kamenech

Do nedaleké Gomy, hlavního města provincie Severní Kivu, pokračujeme terénním autem, které nám půjčily místní misionářky, sestry plotýnky. Vjíždíme do města tolik rozdílného od čisté a na africké poměry upravené Rwandy.

Špinavé ulice jsou přeplněné krámky, na chodnících davy lidí, hustá doprava nemá žádná pravidla. Při výjezdu z tohoto chaosu platíme na policejní stanici mýto. Nechápu proč. Silnice do Rutshuru je tak rozbitá, že 70 kilometrů kodrcáme po lávových kamenech.

Kongo

Možná je to příspěvek na bezpečnost – každých pár kilometrů totiž stojí u cesty vojenská hlídka. Pozůstatek dvou dekád neustálých bojů. Nyní je tu cestování relativně bezpečné, aspoň po hlavních trasách. Po dvou hodinách úmorné cesty přijíždíme do Murambi, osady poblíž Rutshuru. Už kilometr před misijní stanicí nás očekává několik desítek dětí.

Facebook v buši

Stará se tu o ně sestra Dominika. Polka, která v jedné z nejzapadlejších, nejchudších a nejneklidnějších oblastí Afriky žije a pracuje už desítky let. Přitom jí pomalu táhne na sedmdesátku.

Když vyrážím na krátkou procházku, varuje mě, že se za chvíli setmí a že do té doby musím být zpět, protože za tmy zde není bezpečno. Jí samé už mnohokrát vyhrožovali, že pokud nezaplatí 300 dolarů, tak ji unesou. Požadavky na výpalné ustaly, když se přímo na stanici usadily tři modré přilby (vojáci mírových sil OSN Monusco).

Mířím k blízké vesnici Murambi a všude vidím spoustu dětí. Pro ně je bílý muž stále velkou atrakcí, takže se ke mně sbíhají. A hned to na Evropana zkoušejí. Potřebují prý pět dolarů na fotbalový míč. Když odmítám, chtějí příspěvek na školu. Nedokonalou francouzštinou je tedy odkazuji na sestru Dominiku, která zde vede program adopce na dálku.

Kongo
Kongo

Začíná se stmívat, vydávám se tedy zpátky na stanici. Jeden z větších kluků se vyptává na studium v Evropě. Snažím se mu vysvětlit, že je to drahé a že je k tomu třeba zařídit spoustu věcí (sám přesně nevím jakých). A že mi připadá vhodnější, aby nejdříve dokončil střední a vysokou školu v Kongu a až bude znát dobře jazyky, snad bude šance na další vzdělání v Evropě.

Přikyvuje, že to chápe a ptá se, zda mám facebookový účet. Kroutím hlavou a on už mi diktuje své jméno, ať prý mu napíšu, až se vrátím domů. Jsem překvapený, ale proč vlastně? Je tu zavedena elektřina a je tu mobilní pokrytí. To Facebooku stačí.

Smažená vejce v bistru v Kiwanja

Ve tři odpoledne se vydáváme se sestrou Dominikou na návštěvu k Pierrovi do Kiwanja, abychom se podívali, jak využil misijní příspěvek na podnikání. Je to pár kilometrů, přesto cesta trvá přes čtvrt hodiny. Terénní toyota projíždí krokem jakousi strž, prý je to cesta k místní nemocnici.

Rutshuru přechází do Kiwanja velice plynule, jako jedna vesnice do druhé, okolo silnice jsou stále vidět nějaké domky. U jednoho z nich zastavujeme, bistro Chez nous, chez vous.

Vítá nás robustní mladý muž. Vcházíme do dvacetimetrové místnosti, kde jsou tři plastové stolky s několika židlemi, vzadu u stěny police s lahvemi koly, fanty a podobně. Vpravo vedou dveře do dvou malých a temných kumbálků, kde Pierre skladuje zásoby a nádobí. Vysvětluje, že zákazníkům nabízí smažená vejce, omelety, ryby – to, co je možné připravit na pánvi.

Kongo

Ukazuje mi dvě staré, zašlé a ne moc čisté pánvičky. Má také jakousi starší elektrickou troubu, která je však zatím nefunkční. Říká, že až se ji podaří opravit, bude moci nabízet i pečená kuřata. Nyní, v období dešťů, je prý obchod slabší, ale v době sucha má zákazníků dost. Do bistra vchází dívka s miskou, na níž má několik menších ryb přikrytých listy. Nabízí je Pierrovi a obchod je rychle uzavřen.

Před svým krámkem má Pierre „pec“, plechovou bednu, kde se zespodu přikládá dřevěné uhlí a v horní části se několikrát do týdne pečou třeba housky. Evropana to tu k jídlu moc neláká, ale na místní poměry je to slušně vybavený podnik.

Vojáci chrání a pomáhají

Po dvou dnech strávených v Rutshuru odjíždíme do Gomy. Jak sjíždíme z mírného pahorku, na němž leží misie, máme před sebou jako na dlani pásmo sopek na hranici mezi Kongem a Rwandou – po levé straně Sabyinyo, Bisoke, Karisimbi, Mikeno a vpravo osamoceně dýmající Nyiragongo. „Bad Nyiragongo“, jak ho nazval jeden mladík ve své básni, když žhavá láva této sopky zalila roku 2002 půlku města Goma.

Každých pět kilometrů mají stanoviště konžští vojáci. Čtyři kůly, na nich stříška z trávy nebo palmových a banánových listů, pod ní jeden či dva vojáci uniformách a s obstarožními samopaly. Většinou jen klidně pozorují provoz na silnici, výjimečně někoho zastaví a zkontrolují. Když projíždíme okolo a pokyneme jim rukou, tak se usmějí a odpovědí stejným gestem. Někdy i zasalutují – přece jen projíždí misionář a oni mají jako katolíci kněze v úctě.

Kongo
Kongo

Jsou to vojáci pravidelné konžské armády FARDC (Forces Armées de la République Démocratique du Congo), kteří mají tuto oblast pod kontrolou necelé tři roky. Předtím tu bojovali s rebely. Kromě nich jsme asi dvakrát potkali vozidlo s modrými přilbami OSN. Ti ale nehlídkují a na rozdíl od konžských vojáků bydlí v kvalitních ubytovnách.

Při jízdě po kamenité hrbolaté cestě se najednou ozve rána. Pravým zadním kolem jsme najeli na ostrý kámen a píchli jsme. Slyšíme, jak z pneumatiky se sykotem uniká vzduch. Řidič jede ještě asi 30 metrů a pak zastavuje u kraje cesty, přímo u vojenského tábora s příbytky z listí a trávy.

Zatímco se snažíme vyměnit kolo, přistupuje k nám několik vojáků, berou nám nářadí z rukou a sami se dávají do práce. Jeden v uniformě a se samopalem zavěšeným na pravém rameni si stoupá na montážní klíč a plnou vahou se na něm pohupuje, aby povolil zatuhlé matice kola. Zbraň mu při tom překáží, tak ji předává přihlížejícímu druhovi. Pokládají nás všechny tři za kněze – „padri“, pro něž se taková práce nehodí. Mám chuť vytáhnout z kapsy fotoaparát, ale rozum mě nakonec zastaví.

Kongo

Najednou zazní úsečný rozkaz, všichni vojáci se postaví do pozoru a salutují. Zastavil u nás motocykl, z jehož zadního sedadla sestupuje mohutný muž v černých džínách a šedivé košili. Velitel chvilku pozoruje, co se děje, a pak odchází dozadu do tábora, aniž by s námi prohodil jediné slovo. Kolo je vyměněno, dáváme vojákům poslední tři dolary a bez dalšího otálení pokračujeme v cestě do Gomy.

Výlet do Konga

Demokratická republika Kongo - je rozlohou druhý největší africký stát (2 345 410 km²) ležící v západní části střední Afriky v povodí řeky Kongo. Má zhruba 70 milionů obyvatel, jeho hlavním městem je Kinshasa. Území Konga bylo podmaněno Evropany až ve druhé polovině 19. století, kdy si z něj belgický král Leopold učinil svou osobní kolonii, v níž se Belgičané chovali bezohledně a brutálně. Svobodu získalo v roce 1960, avšak už v roce 1965 se dostal k moci diktátor Mobutu Sese Seko, který byl svržen až roku 1997. Zvláště východní část Konga v okolí jezera Kivu trpí od poloviny devadesátých let dlouhodobou nestabilitou a ozbrojenými konflikty.

O autorovi: Josef Kuchyňa je předseda Nadačního fondu solidarity s chudými třetího světa Maitri