Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Konečně pořádná mučírna

  14:51aktualizováno  14:51
"Mučeníčko, to je moje potěšeníčko," přiznal zjihlým hlasem Josef Hlinomaz coby padouch ve filmu Limonádový Joe. Potěšeníčko? Jak pro koho. V pražském Muzeu mučení brzy pochopíte, že celkem dost záleželo na tom, na které straně člověk při mučení byl. Když se ocitl na té špatné, měl značný důvod pro tzv. blbou náladu.

Staré tradice se zvolna obnovují, a tak se na pražské Staroměstské náměstí kromě pivních zahrádek, fiakrů a šejdířů po staletích konečně vrací i útrpné a hrdelní právo. Kousek od místa, kde kat Mydlář trhal českým pánům jazyky a stínal hlavy, je dnes pořádná mučírna. Muzeum mučení. Naštěstí tam nikdo nedojde k fyzické úhoně, snad jedině kdyby se skácel na norimberskou pannu. Duševní otřes však vyloučit nelze. Je s podivem, kolik energie, umu a vynalézavosti věnovali lidé tomu, aby vymýšleli stále krutější nebo nesmyslnější mučicí nástroje. Kupodivu, někdy to dělali snad i s láskou k bližnímu.

Třeba mučidlo zvané "bdění": mělo přinést rozhodný obrat v mučení - trápení bez krutosti, lámání či sekání. Už nemělo být zlomeno jediné žebro či noha. "Bdění", onen výdobytek lidského pokroku své doby, spočíval v tom, že vyslýchaný byl posazen na špičatý předmět tak, aby se mu hrot zapichoval do jednoho z tělesných otvorů. Zmíral sice bolestí, ale bylo to velmi šetrné, protože kata neobtěžoval praskot lámaných kostí ani pach škvařícího se masa. Takových věcí je v muzeu víc.

Vstup je celkem drahý, ale musí se vědět, jak na to: jděte do Muzea mučení před obědem a vezměte tam i manželku. Nakonec ještě ušetříte, protože na jídlo vás přejde chuť. Ale teď bez ironie. Je užitečné vědět, jak to chodívalo v temných dobách, kdy člověka ještě nechránila Amnesty International. Najednou jste velmi spokojeni s časy, v nichž žijete. A zjistíte, že ten, koho to právě nebolí, se na cizí utrpení může dívat i s humorem.

Kati dávali svým nástrojům veselá i něžná jména, jako kolébka (železný aparát pro jakési svázání do věčného kozelce, leč s rukama před tělem), labuť (již zmíněné bdění), kozlík (zaoblená opěra pro záda držící člověka pěkně nataženého, když do něj trychtýřem lili vodu, a tak ho pomalu topili), basa panímámy (přenosná kláda na krk a ruce pro hádavé a pomlouvačné ženy), píšťala (drtič prstů ne nepodobný klarinetu) či žahadlo (totéž co kozlík). Také činnost zvaná španělské lechtání vyvolává dojem dobré zábavy. Ale je to opravdu jen dojem. "Lechtalo" se zmenšenými vidlemi, a to tak, že se, jak praví cedulka u příslušného exponátu, "trhalo na cáry maso a obnažilo kosti ve tváři, na břiše, na zádech..."

Ale jindy se mučilo lechtáním doopravdy. Když byl člověk dán do klády, mohli ho ostatní fackovat, kamenovat a také lechtat na bocích tak, že toho měl opravdu dost. A objevíte také, že kolo zřejmě staří Sumerové vynalezli hlavně proto, aby katům vylepšili jejich možnosti. Byl to významný mučicí nástroj. Kolem se lámalo - na rozdíl od vžité představy to znamená, že kat těžké kolo pouštěl z výšky na natažené ruce a nohy odsouzence, a tak mu je lámal.

A do kola se také vplétalo - teprve když byly končetiny náležitě zpřeráženy, a tudíž gumově tvárné, byl za ně delikvent doslova vpleten mezi paprsky kola, které pak bylo zvednuto na tyči. Mimochodem, kolo bylo prý ve velké oblibě hlavně v Tyrolích. To vše se dočtete, když kráčíte mezi desítkami exponátů. Některé nápisy jsou celkem trefné. Muka železné boty (není třeba vysvětlovat, oč jde) jsou přiblížena dnešnímu člověku tím, že si má představit, jaké by to bylo chodit po městě v botách o tři čísla menších. A norimberská panna je doprovázena zajímavým postřehem, že "nápad zmechanizovat mučení se zrodil v Německu".

Je to děsivá přehlídka. Ale zase ne tolik, protože se vší té krutosti zdráháte uvěřit. Víte, že se to dělo, ale stejně tomu nevěříte. A jak tak kráčíte od exponátu k exponátu a čtete si všechny ty detaily (nepřejte si vědět, jak co se děje při utahování drtiče hlavy), tíseň se mění v něco úplně jiného. Najednou zjistíte, že při vší husí kůži máte i lehounkou radost. Není to nic špatného: jste jenom podvědomě rádi, že vy jste z obliga, neboť dnes je velmi nepravděpodobné, že by vám někdo chtěl nasadit alsaskou botu, kotvu či vás posadit na židli čarodějnic. To je přece hezké poznání, které hned udělá den hezčím. Ne nadarmo se říká, že na neštěstí druhých nacházíme vždy něco, co nám není nepříjemné. Jen jestli si totéž nemysleli lidé, kteří si prohlíželi podobnou výstavu kdesi v Evropě třeba v roce 1938.

Může se hodit

Muzeum mučení sídlí na Staroměstském náměstí 20 v Praze. Je otevřeno denně od deseti ráno do deseti večer. Dospělí platí 140 korun, děti stovku. Lze si koupit i nepříliš kvalitní brožuru za neuvěřitelnou cenu 240 korun. Hned naproti vchodu je muzeum pavouků, zřejmě pro citlivější ženské povahy, které by chtěly přijít na jiné myšlenky.

Autor:




Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

Další z rubriky

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.