Celtic, nebo Rangers?
Nu ano, jeden z prvních řidičů, který mi na stopu zastavil, se při vystupování z vozu zřítil do příkopu a poté se mě výhrůžně zeptal "Celtic, nebo Rangers?", neboť Skotové se především dělí podle příslušnosti k fotbalovým klubům.
Pak vystoupila jeho zachmuřená manželka a bylo jasné, že by se ráda optala "Katolík, nebo protestant?" a že Johanka z Arku by v jejích rukách neměla šanci.
Hlídač na konci světa
Různé konce světa mají zkrátka něco do sebe. Před několika lety jsem se dal do řeči se strážcem černobylské zóny, s chlapíkem hlídajícím oblast "konce světa", zónu nejvíce zasaženou radioaktivitou. Postával s dozimetrem u brány a rozšafně pábil o nesmyslech: obřích houbách, smečkách přerostlých vlků a uprchlých trestancích, kteří se potloukají prázdnými vesnicemi a od radioaktivity jim (tak jako těm vlkům) svítí oči.
Pak jsem se ho optal, zda se přece jen nebojí záření, a on bleskově zvážněl a vybafl: "Nikdo ještě nedokázal, že by radioaktivita někomu škodila!" Zašermoval dozimetrem a zmizel za branou svého království.
Do války jen s upraveným vousem
Podobně kategoričtí byli dva holiči, na něž jsem narazil uprostřed jedné z kavkazských válek. Nad Stěpanakertem, městem v Náhorním Karabachu, létaly rakety, lazebníci ovšem ve jménu cti všech lazebníků světa odmítali přistoupit na kompromisy. Říkali, že bojovat s divokým vousem či neupravenými vlasy je pro Arména nedůstojné, hotýlkem plným uprchlíků proplouvali v naškrobených bělostných pláštích, se zákazníky diskutovali o počasí i drbech a tísnivou vůni války přehlušovali lacinými voňavkami a vzácným mýdlem.
Krize sibiřsko-indických vztahů
Podobně dokonalá byla další bytost, kterou jsem potkal na konci světa, v sibiřské vesnici jménem Bičura. Taťjana Fokijevna Ivanovová si každé ráno oblékala pečlivě udržovaný kroj, jehož střih se dědil z generace na generaci. Patřila ke starověrcům, sektě, která se kdysi dávno odtrhla od "hlavní" pravoslavné církve, v její řeči se mísila minulost nedávná, kdy komunisté ničili kostely, s minulostí vzdálenou, kdy její předci žili životem psanců a drsných kolonizátorů Sibiře.
Když jsem ji však navštívil, její vesnice žila něčím úplně jiným. Od nepaměti totiž místní tvrdili, že mají nejdelší ulici na světě, neboť jejich hlavní Komunistická třída lemovaná dřevenými domky, malými políčky i stánky s příležitostnými opilci se táhne přes dvacet kilometrů. Jejich ves, říkali, je díky tomu uvedena v Guinnessově knize rekordů, a pokud tam není, tak tam být má. Jenže v těch dnech dorazila zpráva, že jakési drzé indické město je v délce ulice předběhlo. Od té doby, můžeme říci, procházejí sibiřskoindické vztahy těžkou krizí.
