Závod s komodským varanem
Až do poslední chvíle byl skrytý pod dřevy nízkého mola, ale teď vytušil svoji příležitost a vyběhl proti nám. Nejen vyběhl, bohužel i v běhu vytrval.
Krokodýl udělá rychlý výpad, ale svoji potenciální kořist nikdy nepronásleduje. Kvůli špatnému okysličování krevního oběhu se totiž brzo "zadýchá". To se ale netýká těchto stokilových komodských ještěrů.
Naše malá skupinka se okamžitě obrací a bere nohy na ramena. Ora (domorodý název pro komodského ještěra) se živí hmyzem, opicemi, vlastními mrtvolami, ale je také schopen ulovit divoké prase, bahenního buvola a dokonce divokého koně. Vůbec mě tedy nenapadlo běžet rychleji než ON, ale bezohledně jsem se snažil běžet rychleji než nejpomalejší z nás.
Po chvíli se Ora obrací. Lákadlo pěkně hnijící rybky, kterou mu hází jeden domorodec, si nemůže nechat ujít. Pro všechny to končí pořádným úlekem a jedna slečna k tomu získala řadu odřenin při pádu ze stráně do pichlavého porostu.
|
Fotogalerii si prohlédněte ZDE |
Komodských ještěrů ubývá a to i přes to, že nikdy nebyli terčem domorodých lovců a dnes jsou v rámci národního parku dokonce přísně chráněni. Oproti stavu přes 3.300 kusů začátkem 20. století jich dnes žije na Rince a ostrově Komodo jen asi polovina.
Samice kladou jednou ročně dvacet až třicet vajec a po devíti měsících se z nich vylíhnou dvacetideková plazivá prťata. Nejaktivnější jsou ráno po východu sluníčka, kdy je také největší šance je vidět v nějaké akci.
V období námluv svádí samci o své samičky ukrutné souboje. Vzpřímeni na zadních nohách zapřeni vzadu ocasem, uštědřují si předníma tlapama, na kterých mají hrozivé dlouhé drápy, výchovné políčky. Po vydatné snídani, kolem jedenácté hodiny, si najdou klidné místečko a do pozdního odpoledne jen tak lenoší. Nejsou to žádní flamendři a tak po západu sluníčka už pomalu mizí v neproniknutelné džungli, aby si po náročném dni řádně odpočinuli.
Čtěte seriál NA CESTÁCH PO INDONÉSII 3.díl Sumbawa: kde na korály padají výbušniny 2.díl Indonéský Lombok: pro každého něco 1.díl Bali: drahokam mezi drahokamy
Výlet do džungle
Na ostrově Komodo je malá vesnička Loh Liang. Tady je centrum národního parku. Je tu možné shlédnout trvalou expozici historie ostrova a také přehled místní flory a fauny. Ale jsme přece jenom uprostřed přírodních krás, tak hurá do originální džungle.
Musíme zaplatit vstupní poplatek národního parku, najmout průvodce, který je vybaven dřevěným dvojzubcem pro případ boje, a můžeme vyrazit.
Dá se vyšplhat na úchvatnou vyhlídku z vrcholu kopce Gunung Ara či Gunung Satalibo nebo se procházet panenskou džunglí směrem do údolí Poreng. Už je to dost daleko od vesnice i potenciálních turistů a zvířena je tady opravdu bohatá. Opice, srny, bahenní buvoli, divoká prasata a spousta pestrobarevných papoušků vám určitě, pokud je zbytečně nevyplašíte, budou dělat přirozenou společnost.
Na místě, kde kdysi podle předem definovaného časového plánu probíhalo každodenní krmení, se se dodnes shromažďují ještěři z širokého okolí. Je to zároveň místo pitné vody na ostrově. V určitou hodinu předhazovali drakům zabitá prasata. Ti si to natolik oblíbili, že přestali samostatně lovit, a tak pro zachování přirozeného systému života tuto show pro turisty před několika lety zrušili.
Co ostrovy turistům nabízejí
Na ostrově se dá strávit i několik dní. Ubytování je možné v místní vesničce a když si zvyknete na pocit, že se vám pod schody do bungalovu může kdykoli objevit třímetrová ještěrka, může být pobyt na romantickém ostrově velmi příjemný.
Poněkud skromnější nabídka ubytování je na ostrově Rinca, kde jsou k pronájmu jen tři pokojíky nebo totálně vyprahlý plac s označením kemp.
Také četnost ještěrů (Varanus komodoensis) i jiné zvířeny je tady výrazně vyšší. Když se pak zaposloucháme do příběhů o draky ukousnutých končetinách a mizející populaci divokých koní na Rince, tak si nejsem jist, že stavět tady stan je dobrý nápad. Nežijí tady žádní trvalí obyvatelé. Domek tu má jen správce parku a několik průvodců na terase hraje karty.
Pokud vás omrzí vyprahlý svět ostrova, nabízí okolní moře mnoho krásných potápěčských lokalit. Žraloci a dokonce hejna mant tu na konci deštivé sezony, kdy je moře plné planktonu, nejsou ničím výjimečným.
Ale to už pomalu opouštíme naše pravěké ostrovy. Nejen ještěři, kteří žijí opravdu jenom tady a dodnes je pod závojem tajemna skryto, proč tomu tak je, dávají tomuto místu nádech daleké historie, ale i samotná krajina oblých kopců s malými skalkami a palmovými háji na obzoru, nás vrhá mnoho let dozadu.
Stačí se zaposlouchat do ticha nebo spíš do místních zvuků tajemného šumění a skřeků a představa ohromných ještěrů se dostaví téměř okamžitě. Sestupujeme z vrcholu Doro Raja k moři, loučíme se s průvodcem.
Vracíme se k lodi. Pomalu kráčíme horkým odpolednem a znovu si vybavujeme jednotlivé okamžiky, kdy jsme ty prazvláštní ještěry viděli. Blížíme se k malému přístřešku. "Tam zabočíme, ještě pár metrů k molu a jsme na lodi," říkám si. Když v tom...
Konečně usedáme na bezpečnou palubu naší lodě, otíráme si zpocené čelo a naléváme čaj s mátou. Asi po třech hodinách příjemné plavby mezi malými ostrůvky se dostáváme k západnímu pobřeží Floresu - do Labuan Baja. Kouzelný název romantického městečka otevírá novou kapitolu dalšího indonézského ostrova. Ten náš, o Národním parku Komodo, končí.
Příště o sopečném ostrovu Flores.
 Rinca: takhle tady bydlí rybáři |
 Rinca: povalují se tu tři "mazlíčci" |
 Indonéský ostrov Rinca: cesta do pravěku |
 Indonéský ostrov Rinca: cesta do pravěku |
 U indonéského ostrova Rinca jsme šnorchlovali |
 Komodo: v muzeu vzácný exponát, tady dopravní prostředek |
 Komodský ještěr |
