Balijci své kohouty milují. Hýčkají je, neustále jim rovnají peří, krmí je směsí masa a jackfruitových listů, která jim má zahustit krev a zabránit krvácení v okamžiku, kdy nastane den D. Ještě předtím než je kohout vpuštěn do arény je mu na levou nohu přivázána deseticentimetrová ostrá čepel. Tato smrtící zbraň je spojena s řadou mýtů, nesmí se jí dotknout nikdo z rodiny, ve které někdo zemřel. Čepel musí být pečlivě připevněna, aby svého nositele nezvýhodňovala oproti soupeři. Majitel kohouta musí shromáždit dostatek mužů, kteří jsou schopni vyjádřit svoji důvěru
také složením finanční částky. Sázky uzavírají vzájemně mezi sebou také diváci. Při vrcholných zápasech dosahují výše až šestiset dolarů, a tak dějiny kohoutích zápasů lemují příběhy balijských rádžů, kteří prohráli paláce i manželky, i jejich současníků, kteří se na zápasy vydali na motocyklu a domů se vraceli pěšky.
Boj obvykle netrvá dlouho. Naostřená čepel má skutečně smrtící účinky, po poraženém zůstává v aréně jenom utnutá noha. "Vám kohoutí zápasy připadají nehumánní?" diví se jeden ze sázejících. "A jaký je rozdíl mezi tím, jestli u nás kohout zahyne v aréně, nebo vy ho zabijete v kuchyni?"
Ke kohoutím zápasům patří samozřejmě sázky. |
Majitelé se svými kohouty se připravují na zápas. |
Po skončení zápasu. |
Aréna v Toraje na ostrově Sulawesi. |
Majitel se svým kohoutem odchází z arény. |
Rozhodčí. |