V éře internetu a mobilních telefonů se používání klasických telefonů na cestách může jevit jako anachronismus. A však pozor: bylo by velkou chybou zatracovat v cizině například veřejný telefonní automat. Pokud se totiž člověk nenechá zaskočit některými odlišnostmi, může mu takové »zastaralé« zařízení docela dobře posloužit i v době informační revoluce.
A kdy se vlastně může hodit, aby se jeden plahočil ulicemi a hledal místo, odkud si může zavolat? Po pravdě: ne v každé zemi a ne v každém místě se to musí hemžit signálem sítě GSM či přípojkami pro počítač. Jindy zase může sehrát roli cena takového spojení. Pak je tedy jistě na místě využít služeb místních telekomunikací. A však i tady šel pokrok kupředu a tak jen málokde si člověk vystačí s přístroji na mince. Není tedy od věci opatřit si přímo na místě telefonní kartu. Neměl by to být větší problém, většinou se prodávají v každé trafice, směnárnách či mnoha obchodech. Při použití karty se však člověk může setkat hned s první zvláštností. Našinec uvyklý na kousek plastu s čipem, který se zasouvá do automatu, bude možná překvapen, protože zahraniční karty někdy žádné čipy nemají. Namísto toho je na zadní straně stříbrné stírací pole a pod ním několikamístný kód. V takovém případě se nejprve do telefonu vyťuká telefonní číslo ústředny uvedené rovněž na zadní straně karty. Po přihlášení automatického operátora se vloží kód ze sestřeného pole. Teprve na další výzvu se vytáčí vlastní číslo volaného. Automatický hlas ještě většinou sdělí, kolik minut může člověk volat a nezřídka také upozorňuje,že do konce hovoru zbývá už jen jedna minuta. V případě použití tohoto systému je při volání třeba dávat pozor, aby si někdo neopsal kód uvedený na kartě. V řadě zemí, kde se podobné předplacené telefonní karty používají (například v USA), se z neoprávněného volání na účet někoho jiného - takzvané surfování - stala oblíbená činnost některých nepoctivců. Mezi předplacenými kartami existuje ještě jeden zajímavý systém. Například ten s označením Global One umožňuje zakoupit si univerzální kartu už v tuzemsku, a potom s její pomocí volat odkudkoli kamkoli. Mezi půvaby tohoto způsobu volání patří i to, že se dá volat i z hotelového pokoje. Na přiloženém letáku jsou pro každou zemi uvedena čísla, na něž se volá bezplatně. Po přihlášení automatického operátora se už potom pokračuje podle stejného postupu, jako ve výše uvedeném případě. Hlavní výhoda spočívá v tom, že při tomto způsobu volání se zcela legálně obchází hotelová telefonní ústředna, jejímž prostřednictvím jsou poplatky za hovor jinak velmi vysoké a často dosahují několikanásobku běžného hovorného. Takže je vlastně možno i v zahraničním hotelu volat na předplacenou kartu zakoupenou ještě doma a při odhlašování se na hotelovém účtu neobjeví žádná částka. Ale tím zdaleka všechny možnosti, jak využívat veřejné telefonní sítě, nekončí. Vždyť existují přístroje na kreditní karty (hlavně na velkých mezinárodních letištích), či na mnoha místech (například opět ve Spojených státech) se dá z ulice volat kamkoli po světě, aniž by člověk do automatu musel vhodit jediný cent. Problém je jen v tom, že veškeré náklady tak hradí příjemce. Ale o tom zase až někdy příště.
A kdy se vlastně může hodit, aby se jeden plahočil ulicemi a hledal místo, odkud si může zavolat? Po pravdě: ne v každé zemi a ne v každém místě se to musí hemžit signálem sítě GSM či přípojkami pro počítač. Jindy zase může sehrát roli cena takového spojení. Pak je tedy jistě na místě využít služeb místních telekomunikací. A však i tady šel pokrok kupředu a tak jen málokde si člověk vystačí s přístroji na mince. Není tedy od věci opatřit si přímo na místě telefonní kartu. Neměl by to být větší problém, většinou se prodávají v každé trafice, směnárnách či mnoha obchodech. Při použití karty se však člověk může setkat hned s první zvláštností. Našinec uvyklý na kousek plastu s čipem, který se zasouvá do automatu, bude možná překvapen, protože zahraniční karty někdy žádné čipy nemají. Namísto toho je na zadní straně stříbrné stírací pole a pod ním několikamístný kód. V takovém případě se nejprve do telefonu vyťuká telefonní číslo ústředny uvedené rovněž na zadní straně karty. Po přihlášení automatického operátora se vloží kód ze sestřeného pole. Teprve na další výzvu se vytáčí vlastní číslo volaného. Automatický hlas ještě většinou sdělí, kolik minut může člověk volat a nezřídka také upozorňuje,že do konce hovoru zbývá už jen jedna minuta. V případě použití tohoto systému je při volání třeba dávat pozor, aby si někdo neopsal kód uvedený na kartě. V řadě zemí, kde se podobné předplacené telefonní karty používají (například v USA), se z neoprávněného volání na účet někoho jiného - takzvané surfování - stala oblíbená činnost některých nepoctivců. Mezi předplacenými kartami existuje ještě jeden zajímavý systém. Například ten s označením Global One umožňuje zakoupit si univerzální kartu už v tuzemsku, a potom s její pomocí volat odkudkoli kamkoli. Mezi půvaby tohoto způsobu volání patří i to, že se dá volat i z hotelového pokoje. Na přiloženém letáku jsou pro každou zemi uvedena čísla, na něž se volá bezplatně. Po přihlášení automatického operátora se už potom pokračuje podle stejného postupu, jako ve výše uvedeném případě. Hlavní výhoda spočívá v tom, že při tomto způsobu volání se zcela legálně obchází hotelová telefonní ústředna, jejímž prostřednictvím jsou poplatky za hovor jinak velmi vysoké a často dosahují několikanásobku běžného hovorného. Takže je vlastně možno i v zahraničním hotelu volat na předplacenou kartu zakoupenou ještě doma a při odhlašování se na hotelovém účtu neobjeví žádná částka. Ale tím zdaleka všechny možnosti, jak využívat veřejné telefonní sítě, nekončí. Vždyť existují přístroje na kreditní karty (hlavně na velkých mezinárodních letištích), či na mnoha místech (například opět ve Spojených státech) se dá z ulice volat kamkoli po světě, aniž by člověk do automatu musel vhodit jediný cent. Problém je jen v tom, že veškeré náklady tak hradí příjemce. Ale o tom zase až někdy příště.
