"Jezdíme sem sedmnáct let. Rok co rok, na stejné místo. Jedinkrát jsme byli v Chorvatsku, abychom uviděli moře, a stačilo nám to. My chtěli vždycky jen sem," povídá pan Hlísníkovec, strojní mechanik ze Studénky.
Wakeboardisté mění kemp
Do Autokempu Merkur Pasohlávky na břehu obří jihomoravské vodní nádrže Nové Mlýny jezdí, protože je rybář, chce si oddechnout a má to tady tak rád, že se na to těší celý rok. Velký stan si Hlísníkovští stavějí u velké laguny, přes kterou se dívají na Pálavské vrchy. Teď to tak dělají jen po setmění, až vyjde měsíc. Za světla jim totiž jejich lagunu brázdí wakeboardisté, muži a ženy vyznávající jízdu na vodním prkně - zavěšení na nepřehlédnutelné konstrukci zdejší letošní novinky - wakeboardového vleku.
Je to atrakce, která přivádí do oldschoolového kempu novou dobu. A tu starou, zdá se, nenávratně odnese.
"Ředitel tu už nechce žádné retro, žádné staré rybáře, co tu mají karavany od dubna do září, asi chce ty chlapce, co ráno vyskáčou z bavoráků a audin a dokola tu jezdí. A dva a půl tisíce lidí, co tady kempují, se na přibližně stovku sportovců na vodě kouká. No, a večer se vlek vypne a sportovci zase odjedou. Zřejmě jde o peníze, my s manželkou jsme z toho v šoku," líčí mi smutně svůj pohled na konec starých časů ze svého pohledu pan Hlísníkovec a přemýšlí, kam bude příštích sedmnáct let jezdit dívat se na vodu, líně plavat a chytat ryby.
"Jenže dnešní lidé to takhle chtějí. Vím, ti, co tu zaplatí 24 tisíc za rok, mají léta svá místa, vedle stanu si pěstují rajčata a večer si uvaří, to tady už ale dneska neutáhnou," říká šéf kempu Vlastimil Suchánek. "Jsem zastáncem toho, že doba jde dopředu, i lidé se mění a já jsem o těch změnách přesvědčen." Sám na dovolené nebyl deset let, tuhle práci má rád a nájezdům nespokojených "starousedlíků kempu" čelí napřímo a razantně.
A léta běží... Takhle si manželé Hlísníkovští (ona první zleva, on druhý zprava) dlouhé roky představovali dovolenou: klid, rybaření, posezení s přáteli z kempu.
Střídáme!
Ležím pod stromem vedle stanu. Slyším zvuk kladívka dopadajícího na kolík, spousty hlasů, štěkot psů a šumění onoho vleku. Cítím vůni spáleného masa, studí mě vlhké plavky a tu a tam plácnu mravence, co mi leze po lýtku.
Se zavřenýma očima je to vlastně stejné jako kdysi. Když je otevřu, vidím obrovskou továrnu na dovolenou, kde to zařezává, žádné prostoje, pořád je v pohybu. Třináct restaurací, spousty atrakcí, náměstí – kdyby tu nebyly české nápisy, klidně si můžete připadat jako v přímořském letovisku.
Šestkrát denně tu dvoukilometrovou trasu tam a zpět projedou kluci s traktůrkem, aby sebrali odpadky, šest pokojských od šesti od rána cídí sprchy a toalety, v sezoně padesát brigádníků a nějakých dvacet stálých zaměstnanců obslouží kolem 61 tisíc hostí (čísla z roku 2012). Ředitel Suchánek vypočítává, že roční obrat tu činí 35 milionů korun a z toho jsou čtyři pětiny náklady na chod kempu, který může pojmout až neuvěřitelných devět tisíc lidí.
Omladina divočí. "Starousedlíci" sledují letošní novinku v Autokempu Merkur: wakeboarding. Divoká zábava mládí ostře kontrastuje s touhou po klidu starších generací. Jedna éra v dějinách největšího kempu v Česku tak končí.
A tak si tu ležím sama pod stromem v čase, kdy dobu teleskopických tyčí, plechových kolíků, velkých propanbutanových vařičů a obřích plátěných stanů už definitivně střídají pruty obydlí ne nepodobných kosmickým stavbám a na nich satelity. Kdy rybářské pruty s ručními navijáky, mezitím už dávno vystřídané moderními pruty opatřenými různě blikajícími světýlky, aby rybář vůbec nemusel sledovat splávek, vystřídají obří navijáky roztodivných zařízení na zábavu a rekreační plavce neoprenoví muži a ženy bleskového tempa.
Až nohama napřed
"A nám to nevadí," povídá Zdeněk Teplý z Pardubic po ránu, před přívěsem opatřeným právě zmiňovanými teleskopickými tyčemi dávných dob. "Tohle je ruskej stan, když dorazíme, stavíme ho celý den a skoro stejně dlouho bouráme. Vnuk vždycky přijede, pomůže a odjede."
Letos je tu pan Teplý s manželkou Miloslavou po třiadvacáté a jako vždycky, na tři neděle. "V šest vstaneme, vyvenčíme psa, v sedm se vykoupeme, než začnou řádit na tom vleku. Pak tu sedíme, stejně je vedro, trávíme čas ve stínu a užíváme si klidu," dodává paní Teplá, ikona zdejších kempařů. Ví všechno o všech z okolí, za ty roky si tu nadělali kamarády, přibylo dětí, přivezli sem příbuzné. Dcera, která byla nedaleko nakoupit, právě přijíždí a směje se: "Tak vyprávíte novinářům o tom našem palestinském táboře?"
Trdelník, nebo řecký gyros? Stánků s občerstvením je v Pasohlávkách na výběr spousta.
Úklidová četa s traktůrkem
A jezdí sem taky paní Fadrná, rezervaci tu pravidelně mají Berkovi, pan Bouchal a Piskelovi.
"My se ani neznáme jménem, ale oni vědí, že my jsme Pardubáci nebo že támhleti jsou Palačinkovi, těm se tak říká, protože dělávají palačinky," vypráví vesele paní Teplá.
"Zažili jsme tu hodně utopených, to se pak řeší v celým kempu, ale taky spoustu zábavy. Jezdí sem Franta Uher s cimbálovkou a to je opravdu velký bavič! Tady Valentýnce se podepsal," ukazuje fotku opravdu velkého baviče s podpisem. "A taky travestiti tu bývají, to je legrace, jen s tou Bartošovou to prý tentokrát přehnali, ale nakonec co?" vyprávějí jeden přes druhého paní a pan Teplí, jejich vnučky se ve stínu přívěsu dívají v televizi na Animáček a k večeři bude klidně svíčková.
"Anebo rajská, tady se vaří jako doma, to nemyslete!" povídá šťastně paní Teplá a její muž dodává: "Mě vodsud ponesou až nohama napřed."
Na prodej
O pár desítek metrů dál se však rodí nový svět. Voní neoprenem, soustavně hučí a vyznačuje se pestrými barvami a vytvářením vln v počtu na českém rybníce dosud nevídaném.
Ten nový svět tu se znepokojením pozorují Vorlovi – mají tu v první řadě u vody svou vlastníma rukama vybudovanou obytnou béžovou avii obehnanou zahrádkou. Sedí u stolku a dívají se na vodu.
Zvykli si za těch dvacet let na nájezdy víkendových "rowdies", jak jim říkají, ignorují existenci wi-fi zdarma i fakt, že prašná cesta před nimi je v podstatě "Václavák", jak si ji pojmenovali, ač nejsou z Prahy, ale z Brna. Postrádají třicet labutí, které tu rok co rok krmili a které zřejmě vyhnala neustále hučící konstrukce vleku pro wakeboardisty. A taky jim chybí soused, jenž už nepřijel a nepřijede, protože na přívěsu má ceduli a na ní je napsáno NA PRODEJ.
Manželé Vorlovi sem jezdí už dvacet let a vlastními silami upravili béžovou avii na obytný karavan.
Pochopil totiž, že jeho čas – čas klidného rybáře, co tu bude vysedávat, ráno udělá pár temp, odpoledne zas a večer sedne a uloví tááááákovouhle rybu – vypršel. Chytat se tu smí od dvaceti do osmi, to ano. Ale "prakticky", jak mi vysvětlují rybáři, to jde "od až vyjde měsíc po až se ráno spustí vlek".
"A víte, jak je to se setměním v létě, ne?" říká pan Vorel.
Spolu s manželkou poprvé za ty dlouhé roky připouští, že už nepřijedou. "Konec konců je mi pětasedmdesát," povídá pan Vorel a vlastně ani nevypadá, že lituje. Tak nějak už to přišlo.
Mami, co ty na to?
Poslouchám vyprávění těch "starousedlíků" v kempu v Pasohlávkách a vzpomínám na svoje prázdniny s mámou, sestrou a dědečkem pod stanem. Na naše soukromí zbudované složitou soustavou tyček podpírající vetchý oranžový stan a ručníků a prostěradel pověšených kolem do kola, aby na nás nebylo vidět. A na dědečka, co se rád procházel na slunci a vždycky si spálil nárty, které mu přetínaly gumičky klasických bílých cviček, a klábosil s kempaři. A na mámu, jak jí to strašně slušelo v bílých šatech s "žabičkami", ale nechtěla se bavit vůbec s nikým. Chtěla se opalovat a odpočívat, číst si a, "děti, hlavně klid a hlídejte Filíska" – tak se u nás doma říkalo dědečkovi...
A po letech v tomhle supermoderním kempu, kde dostanete maximojito s metrovým svítícím brčkem, italskou pizzu z pece a kde se cesty křižují sem a tam, měří se na nich rychlost i alkohol v krvi, tak já tady a teď jdu s dobou a navlékám vodní prkno na nohy. Chytám se vleku a s pocitem strašně špatného svědomí vůči všem Vorlovým, Hlísníkovcovým i Teplým začínám opatrně novou epochu. A s ještě mnohem většími výčitkami poté, co se konečně skutečně rozletím po hladině, konstatuji, že je to opojný pocit! Omamný a SKVĚLÝ!
Poznávám, že doba je jiná, vím i proč a nechávám se jí unést. A jak tak letím po vodě, vzpomínám na to, jak se mi v osmdesátých letech u Balatonu zdály máminy špagety s kečupem ve stínu trubkového stanu, co jsme mu říkali Cirkus, jako velká jízda.
Čtěte také |
Teď mám, maminko, pocit, že i když jsem ve věku jako ty tenkrát, chci o prázdninách mnohem víc. Nezlob se na mě, ale ono je to už dneska k mání. A tvoje vnoučata, moje děti, ty nemají jen ten pocit, ty to vědí úplně jistě. Se špagetami, lečem, povalováním, pomalými tempy, šlapáním vody, labužnickým nicneděláním a knihou se budeš, maminko, muset přesunout k nějakému menšímu rybníčku. "Matračku" vem s sebou, tady by ti na ní šlo o život. Ta už je out. Tak jako šaty se žabičkami, bohužel. Obojí se přežilo, víš?
Vem to všechno s sebou do nějakého tichého, útulného lesního kempu, třeba v jižních Čechách, tam to máš přece ráda. Co ty na to? Nezlobíš se? Tam v tom tvém kempu pod borovicí totiž nejde o byznys a zábavu a vyčerpání jako tady v nové době, tam jde o oddech, ticho a soukromí, víš? Přijedu si tam za tebou na cestě z Pasohlávek na pár dní odpočinout, mami. A děti se už na tebe taky těší. Můžeme, že jo?
