Bujný Tichý oceán, který z jihozápadní strany oblévá nespočetné množství poloostrovů a ostrovů s bohatým lesním porostem, jenž je upravený pro jakékoliv sportovní aktivity, na které si jen můžete vzpomenout; hory Rocky Mountains s celou řadou lyžařských středisek, např. Rossland-Trail, Fernie Snow Valley, známé středisko Whistler, které je součástí Coast Mountains a rozkládá se zhruba 150 km severně od Vancouveru (je jedním z největších středisek v Severní Americe a uchází se o pořádání zimních olympijských her v roce 2010), aj. s moderními sjezdovkami a místy k horolezectví jako ve snu krásnými; čistou a hlubokou vodou vynikající pro potápění i rybaření; celou škálu překrásných přírodních parků – šest národních a na 340 provinčních; hluboké lesy, v nichž se potuluje divoká zvěř, jíž vévodí medvěd grizzly... a v divokých vodách, ale docela blízko u Vancouver Islandu lze pohlédnout do „tváře“ velryby zabijáka, a nespočetné množství kilometrů pláží ...
Sousedé
Na severu BC sousedí s Yukonem a s Northwest Teritorii, na východě s provincií Alberta a na jihu se třemi americkými státy – Montanou, Idahem a Washingtonem, a konečně na severozápadě s Aljaškou. Její západní strana je omývána Pacifikem. Hlavním městem BC je Victoria, která leží na ostrově Vancouver Island, jihozápadně od Vancouveru. Historie praví, že obyvatelé BC přišli z Asie již před 12 až 10 tisíci lety, krátce po skončení posledního období doby ledové. Mezi původní indiánské kmeny východního vnitrozemí patřily tehdy Bella Coola, Cowichan, Gitskan, Haida, Kwakiutl, Niska, Nootka, Salish aj. Další skupiny se usidlovaly např. na severu, kde se objevovalo mnoho divé zvěře, na jihu kolem řek Fraser, Columbia či Thompson, které byly (a dosud zůstaly) bohaté na lososy.
Krutý Španěl
„Mnozí lidé mají představu, že tady kolem dokola bylo snad všechno prázdné, když se zde objevili běloši,“ vysvětluje Renata Hyrmanová, učitelka národní školy, naše přítelkyně žijící se svou rodinou ve Vancouveru , kterou jsme přišli navštívit skutečně jen na skok. „Není tomu tak. Původní obyvatelstvo mělo důvod nevěřit bílým lidem, kteří se tady tehdy vyloďovali a hledali nové zdroje nalezišť, aby mohli zemi zabrat a okupovat. Španělský badatel a cestovatel Don Jos Maria Narvaez byl prvním Evropanem, který vancouverskou oblast v roce1791navštívil. A aby mu doma věřili, že země je již obydlená a aby doma na vlastní oči viděli, kdo a „co“ je to Indián, uloupil tehdy náčelníkovi jeho syna a odvezl jej do Španělska. Bylo to kruté a v indiánech to zaselo přirozeně nepřátelství...,“ zaujatě vypráví letitý příběh Renata (původem Češka, od svých šesti let v Kanadě), když jsme se rozhlíželi po Vancouveru na jeho lehce v oparu oděném kopci jiho-východní vyhlídky, nacházející se v jednom z provinčních parků v Cypress Provincial Park. Město bylo jako na dlani. I s mořským zálivem, kde momentálně oddechovaly zaoceánské lodě s nákladem a čekaly na přijetí do přístavu.
Vancouver – odkud to jméno, když předky jsou Indiáni? V roce 1884 si kanadská společnost Pacific Railway vybrala toto město jako svou konečnou stanici pro svou nově budovanou celostátní železnici. Krátce poté, co bylo město začleněno, přejalo jméno kapitána George Vancouvera, britského objevitele, za své. Jen letmo - 13. června 1886 bylo město za dobu kratší nežli hodina téměř kompletně zničeno požárem. Obnova začala okamžitě a o tři roky později – i s dokončenou železnicí – v něm žilo na 8 tis. obyvatel, v průběhu dalších patnácti let jich zde žilo už 42 tisíce. Dnešní město jich má kolem dvou milionů.
Po celý rok jako na dovolené
„Tam se rozkládá West, tam North Vancouver, kousek pod nimi je Burnaby, kde jsme byli v divadle James Cowan, a ještě níže je New Westminster, kde bydlíme, a tam je West End – bohatá překrásná oblast. Richmond, který sousedí s New Westminstrem, je znám značným počtem obyvatelstva čínského původu.“ A pro dokreslení skutečnosti, vypověděla Renata vlastní zkušenost: jednoho dne si šla do banky zařídit své věci a pracovnice za přepážkou jí vyměnila navštívenku za jinou. Zpočátku nechápala proč, ale pak na to přišla. Ta původní byla vytištěna anglicky a francouzsky – tedy kanadskými úředními jazyky, zatímco ta druhá, nová, měla text v angličtině a čínštině. „Bylo to tak trochu zdrcující a vůči ostatním emigrantům jsem to cítila jako nespravedlivé, protože oni se angličtině ci francouzštině naučit museli. ..,“ uzavřela.
Při krátkém pobytu nám chtěli vancouverští přátelé ukázat co nejvíce. Projížděli jsme ulice autem a přesně jako na vyhlídkové projížďce jsme byli směrováni „vlevo a vpravo“. Kouzelné město. Chomáče udržovaných domků, vilek a apartmentů ležely v kopcích jako polní kvítí. Hustě osídlené čtvrti se silnicemi střední velikosti působily spíše dojmem evropským než americkým. Ti obyvatelé, co měli štěstí a měli na to, aby se zabydleli v některém ze zálivů, si musejí připadat jako na permanentní dovolené. „Zhruba před čtyřiadvaceti lety jsem zaplatil za tento townhouse 60 tis. dolarů,“ přidal se jeden ze známých do zasvěcování života ve Vancouveru. Dnes už stojí půl miliónu. Jsem rád, že jsem si jej tenkrát mohl koupit. Ale ani trochu mě netěší, že daně platím z odhadní ceny domku. Jsou to nekřesťanské peníze...“
Evropský ráz města
Vůbec celkový charakter města jakoby „hovořil evropštinou“. Člověk se cítil jako by byl doma. Jak rozdílné pojetí architektury od naší provincie Ontário, které je známo tím, že je to placka odkukoliv se podíváš. Na rozdíl od této provincie, tohoto města. Ať se člověk podíval kam chtěl, všude se oči o něco zachytily. Obchůdky spíše intimně řešené, aby se v nich lidi cítili dobře. Nikde jsem neviděla, zejména ne v ulicích New Westminsteru a West Endu, megaobchoďáky typu Zellers, The Bay, WalMart či Holt Renfrew či velkých nákupních středisek (bezpochyby tady někde jsou, ale neroztahují se v útulném středu). Pokud bych si mohla dovolit přirovnání, pak centrum a okolí připomíná Montreal, anebo spíše větší horské městečko, lemované horami, s nekonečnou spoustou různorodé zeleně a stále kvetoucích květin, rozšuměným mořem a s kavárničkami na všechny možné způsoby. I internetové, kde hodinové posezení s browserem na obrazovce přijde na tři dolary.
„Máme tady hodně italských usedlíků a s nimi přišly i restauranty v italském stylu,“ provází slovem hostitel Bronco Hyrman, rovněž kanadský Čech, přicestoval, když mu bylo pětadvacet. „Nevím, jaké kde jinde mají zkušenosti, ale ve Vancouveru s tímto typem byznysu jenom dobré. Je to ku prospěchu města. Lidé milují rozmanitost světových kuchyní, obohacuje to jejich život a umocňuje pocit sounáležitosti.“ A při této příležitosti je dobré uvést jednu zkušenost: v restaurantech a jim podobných zařízeních jsou ceny ve srovnání s Ontáriem zhruba o třetinu vyšší.( Čím to je, na to jsme nepřišli. Porce nebyly větší, kávy nebylo v hrníčku více, ani vinná sklenička nebyla větší, tip – tedy dyško, se platilo stejně. Prostě zaběhaná zvyklost jako třeba na Floridě, kde si automaticky k ceně připočítají 15procentní „dýško“.) „Holt, ono to koukání na hory taky něco stojí...“ glosoval příhodně Bronco.
Lidé nikam nespěchali, a ačkoliv se dopravní provoz poněkud navečer zhušťoval, nikde jsme se nesetkali s nervózním předjížděním a s jízdou překračující povolenou rychlostní hranici. Stejně tomu bylo i když turisté vyjížděli a sjížděli kopce, aby se porozhlédli po městě a dalekém okolí. Aby viděli zajímavé přemostění řeky Fraser, aby se dostali do vyhlášeného Stanley Park či na Lonsdale Quay Market anebo za pověstnou 11 km dlouhou Sea Wall, která vede podél mořského pobřeží prakticky kolem celého Stanley Park a chrání bežce a cyklisty.
Metro nad zemí
„A tady se prodlužuje trasa Skytrainu,“ vytáčíme hlavy nahoru, abychom se koukli na metro nad zemí. S výstavbou Skytrain Rapid Transit System (ALRT, s rychlostí 90 km/h), které je známo např. v San Franciscu (a Vancouver má jeho nejdelší verzi), bylo dokončeno v roce 1986, aby sloužilo účastníkům výstavy Expo 86. Spojuje střed města s jeho východním okrajem . Tři trasy čekají na dokončení v roce 2005 a budou spojovat severovýchodní část města a Richmond s vancouverským letištěm; po své stokilometrové délce bude 60 stanic.
Moderní a velkolepé stavby gigantických podniků se snoubí s městským životem a přírodou tak nějak samozřejmě a přirozeně. Umíte si představit, že se vaše kanceláře rozkládají v lese? Neumíte, ale jen do té chvíle, než uvidíte Vancouver. Ostatně, místní občané tvrdí, že tam často pršívá. Velmi často. Zima je mírná, a když je mráz, tak teplota klesne pod dva stupně pod nulu, jen výjimečně na mínus deset. Sníh brzy roztaje, neudrží se. Léta nejsou horká, malinko nad sedmadvacet. Vzhledem k tomu, že jehličnany jsou všude dokola, tak je tam pořád zeleno. A vzhledem k tomu, že často zaprší (někdy désť trvá zarputile i 14 dnů v kuse), tak se nesetkáte s prachem na silnici ani doma za okny.
Opět se setkáme…
Čas rychle utekl a museli jsme na letiště. Nám nepršelo, ačkoliv předpověď taková byla. Loučení, výměna e-mailových adres a zavolání, že někdy na shledanou – a zlí jazykové dodali, že když vidět město v Kanadě, pak jedině Victorii… kdo ví, co je na tom pravdy, i když jeden nikdy neví.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 Pohled na centrum města ze Stanley parku. |
