Na horách občas bývá všechno jinak než doma. Kamarádi se na sebe někdy i zamračí, na pohled nevýrazný člověk může při obtížích zastínit uznávanou autoritu, leckterý mluvka zmlkne a mlčenlivý se rozpovídá. Ponorková nemoc, nedostatek jídla, každodenní únava, nutnost neustálé ostražitosti oslabující psychiku, nedostatek kyslíku, to vše odhalí každého v pravém světle a zabrání v přetvářce.
Běžné zkušenosti na horách neplatí - s čím si člověk vystačí dole, s tím si nahoře nepomůže. U piva v teple se hezky mluví například o vůli, která "musí" stačit na zdolání větších nadmořských výšek, když se tam však člověk ocitne, předchozí sebedůvěra je náhle pryč. V Andách se jedna naše kamarádka těšila na túru k jezeru Paron do výšky 4000 až 4500 metrů. Nad našimi slovy o možných potížích se pousmála, vždyť co by jí, běžkyni na lyžích, mohlo zastavit. Na morénách nad jezerem v téměř pěti tisících metrech však mluvila jinak, vůle dojít co nejdál se vytratila. Také v Nepálu s námi kdysi byla úspěšná mladá sportovkyně. Obvyklé denní pochody jí byly málo, a tak si, aby nepromrhala svůj čas v Himálaji, přidávala o odpolednách túry nebo rovnou výběhy. Výsledek? Zatímco ostatní, někteří mnohem starší a méně zdatní než ona, v klidu pokračovali, ji postihla těžká horská nemoc. Zachránil ji jen kyslíkový vak a rychlý transport vrtulníkem. Jiný případ jsme zažili v Malém Tibetu ve výšce 3300 metrů. Našemu kamarádovi se udělalo zle a zdálo se, že začíná horská nemoc. Zcela jisti jsme si nebyli. Proč však riskovat? řekli jsme si a chtěli nasadit speciální prášky, které s úspěchem zabraly v Nepálu. A však lékař výpravy měl jiný názor. Byl přesvědčen, že jde jen o nachlazení a léčil běžným způsobem - acylpyrinem. Myslel to dobře, nechtěl zatěžovat organismus zbytečnými léky. Podcenil však vysokohorské podmínky, se kterými se nikdy nesetkal. Jeho rozhodnutí jsme nedokázali zvrátit a to byla naše chyba. Po jednom dni totiž horská nemoc propukla v plné míře. Naštěstí byla v dosahu nemocnice, kde dali nemocnému kyslík, v nepříliš čistém prostředí si poležel dva dny. Jedné noci chtěla dát našemu příteli zdravotní sestra injekci. Nevěděla, že je máme s sebou ve sterilním obalu, a vzala si proto nějakou stříkačku položenou volně na zaprášeném nočním stolku. Nasadila ji na ampuli a hnala se k pacientovi. A však on se bránil. Způsobil hluk a jiný náš kamarád, který spal jako "ochranka" ve vedlejší místnosti, se probudil a sestru vyhodil. I takto může končit výška. S výškovou nemocí není radno si zahrávat, může se projevit i v nižších velehorách, třeba Alpách. Když výška udeří naplno, jde o život. Přitom stačí jít nahoru o dva dny déle nebo na čas sestoupit níž. Na horách může člověk zemřít chybou svou i cizí, podceněním nebezpečí nebo zásahem "vyšší moci", i tou výškovou nemocí. Téměř vždy však zbytečně.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
Běžné zkušenosti na horách neplatí - s čím si člověk vystačí dole, s tím si nahoře nepomůže. U piva v teple se hezky mluví například o vůli, která "musí" stačit na zdolání větších nadmořských výšek, když se tam však člověk ocitne, předchozí sebedůvěra je náhle pryč. V Andách se jedna naše kamarádka těšila na túru k jezeru Paron do výšky 4000 až 4500 metrů. Nad našimi slovy o možných potížích se pousmála, vždyť co by jí, běžkyni na lyžích, mohlo zastavit. Na morénách nad jezerem v téměř pěti tisících metrech však mluvila jinak, vůle dojít co nejdál se vytratila. Také v Nepálu s námi kdysi byla úspěšná mladá sportovkyně. Obvyklé denní pochody jí byly málo, a tak si, aby nepromrhala svůj čas v Himálaji, přidávala o odpolednách túry nebo rovnou výběhy. Výsledek? Zatímco ostatní, někteří mnohem starší a méně zdatní než ona, v klidu pokračovali, ji postihla těžká horská nemoc. Zachránil ji jen kyslíkový vak a rychlý transport vrtulníkem. Jiný případ jsme zažili v Malém Tibetu ve výšce 3300 metrů. Našemu kamarádovi se udělalo zle a zdálo se, že začíná horská nemoc. Zcela jisti jsme si nebyli. Proč však riskovat? řekli jsme si a chtěli nasadit speciální prášky, které s úspěchem zabraly v Nepálu. A však lékař výpravy měl jiný názor. Byl přesvědčen, že jde jen o nachlazení a léčil běžným způsobem - acylpyrinem. Myslel to dobře, nechtěl zatěžovat organismus zbytečnými léky. Podcenil však vysokohorské podmínky, se kterými se nikdy nesetkal. Jeho rozhodnutí jsme nedokázali zvrátit a to byla naše chyba. Po jednom dni totiž horská nemoc propukla v plné míře. Naštěstí byla v dosahu nemocnice, kde dali nemocnému kyslík, v nepříliš čistém prostředí si poležel dva dny. Jedné noci chtěla dát našemu příteli zdravotní sestra injekci. Nevěděla, že je máme s sebou ve sterilním obalu, a vzala si proto nějakou stříkačku položenou volně na zaprášeném nočním stolku. Nasadila ji na ampuli a hnala se k pacientovi. A však on se bránil. Způsobil hluk a jiný náš kamarád, který spal jako "ochranka" ve vedlejší místnosti, se probudil a sestru vyhodil. I takto může končit výška. S výškovou nemocí není radno si zahrávat, může se projevit i v nižších velehorách, třeba Alpách. Když výška udeří naplno, jde o život. Přitom stačí jít nahoru o dva dny déle nebo na čas sestoupit níž. Na horách může člověk zemřít chybou svou i cizí, podceněním nebezpečí nebo zásahem "vyšší moci", i tou výškovou nemocí. Téměř vždy však zbytečně.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík (fotograf) se společně zaměřují na horské výstupy. Ze svých cest píší knihy, zabývají se i publicistikou a výstavami fotografií s tématem cizích zemí.
