Když se řekne Kobercn

Všichni naši známí se diví, že když je u nás něco krásného, pěkného, tak to všichni nazýváme kobercn. Třeba účes od kadeřníka je u manželky kobercn, samé jedničky u dcery kobercn a podobně. A také se u nás na ucpaný odpad nevolá instalatér, ale specialist. To bylo tak. V Rumunsku jsme byli poprvé a naposledy. Ubytování v Konstanci jsme měli v přepychovém hotelu, ale ten byl, jak se v Čechách říká, navrch huj a vespod fuj. Když po obědě číšníci odklidili použité příbory do kuchyně, tak pečlivě zavírali dveře.

Když je ale nechali nedopatřením otevřené, tak jsme viděli starou bábu, jak tyto neumyté příbory utírá do jakéhosi hadru a zase je pečlivě dává na tác, s kterým zase číšník elegantně vplul do lokálu a pěkně je dalším hostům prostřel. Tak nebylo divu, že se hosté cpali endiaronem nebo proplachovali střeva koňakem a spotřebovali kila toaletního papíru. Ale k věci. V recepci trůnila zmalovaná děva s obrovskými kruhy v uších. Uměla trochu německy a rusky, s námi Slovany komunikovala svou svéráznou ruštinou. Chtěli jsme od ní, aby poslala nějakého řemeslníka na náš pokoj. Byl ucpaný odpad, ale ještě horší bylo, že se náš pokoj nedal zamknout zevnitř, ale jen zvenku. Na noc jsme proto dávali pod kliku opěradlo židle nebo stolek - byl to úplný rituál. Slečna v recepci na náš každodenní dotaz o nápravě vždy odpověděla stejně: "Specialist prijechájet!" To se opakovalo po celou dobu našeho pobytu, a když jsme v den odjezdu odevzdávali klíče, tak ani nezvedla oči od své práce a mechanicky zase odpověděla "Specialist prijechájet". Nevím, kolik hostů se dodnes vystřídalo v našem pokoji, ale ten specialist je asi jen nějaká chiméra slečny recepční. Snad měl prijechať až z Moskvy. A teď k tomu slovu kobercn. V bistru nás obsluhovala hezounká dívenka, která udržovala vřelá přátelství s českými mládenci, tak se naučila trochu česky a vítala nás s úsměvem a otázkou: "Bila?" "Cerna?" To už jsme věděli, že bila je tonik a cerna coca-cola. Chválili jsme její lásku k češtině a k mládencům a ona nám řekla, že bychom mohli v Konstanci navštívit mešitu, že je tam průvodce a ten umí česky ještě lépe než ona. Přijali jsme to s povděkem, našli onu mešitu, pokorně se zuli a obdivovali vnitřek mešity. Průvodce byl stařec s patriarchálním vousem. Čekali jsme ten úžasný český výklad, ale on se rozmáchl rukama, ukázal na podlahu vystlanou opravdu krásnými koberci a jako muezzin asi desetkrát pronesl vznešeně: "Krásný kobercn." Potom se uklonil a zmizel. Asi nás tak fascinoval, že hned jak jsme vyšli z mešity a slezli s minaretu, který se mírně kýval a měl trubkové zábradlí jen do výše kolen, tak manžel uznale zakýval hlavou při pohledu na krásné růže a děvu u stánku a pronesl zaníceně: "To je kobercn." Myslel tím asi obojí. Ale nejvíc kobercn byla Praha, když jsme se snášeli s naším letadlem v noci nad jejími rozzářenými světly...