Jugoslávie, nebo Čečensko?
Mnozí cizinci, kteří netráví volný čas sledováním zahraničního zpravodajství, Českou republiku totiž umístí kamsi na území bývalé Jugoslávie, případně Česko zamění s kavkazským Čečenskem. Czech Republic, République Tcheque, República checa zní uším mnoha cizinců naprosto neznámě. Často se jim „rozsvítí“, jakmile se použije jméno zaniklého federálního státu. Československo je vynikající značka i třináct let po svém rozpadu.
Stejně efektivní je říci, že bydlíte v Praze. Jméno naší metropole dělá zázraky. Lidé, kteří se na slova o České republice tvářili naprosto nechápavě, začnou vyprávět o tom, že slyšeli od přátel, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa, a jak moc by si ho přáli navštívit.
Česko je malá země, a tak není divu, že o něm na druhém konci planety třeba nikdy neslyšeli. Někdy však člověk až zapomene sevřít čelisti údivem, když slyší, co všechno někteří lidé o jeho vlasti vědí. Třeba když ruský inženýr začne vychvalovat husitskou bojovou strategii založenou na vozové hradbě nebo když marocký obchodník s koberci ocení naši zemi jako dobře fungující novou demokracii.
Máme však několik ikon, které mají cizinci s Českou republikou spojené. Zaprvé je tu již výše zmíněná Praha. Drtivá většina lidí v zahraničí ani žádné jiné české město nezná. Připadá-li vám to smutné zjištění o úrovni vzdělanosti ve světě, schválně si vyzkoušejte, kolik měst vyjmenujete například v Chile nebo Laosu.
Kdyby se anketa o největšího Čecha v historii země uskutečnila v zahraničí, nedalo by se pochybovat o jejím vítězi. Karel IV., Masaryk ani Komenský by příliš nezabodovali. Vavříny triumfátora by jednoznačně „sklidil“ Václav Havel, kterého mnozí cizinci stále považují za hlavu našeho státu, a pak se moc diví tomu, že prezidentem více než 3 roky není.
Kafka a Švejk
Z umělecké branže vyniká literatura, i když opravdu světoznámým je pouze Franz Kafka, který však svá díla psal německy. Ostatní spisovatelé, jako Čapek, Hrabal či Kundera, zůstávají schováni v jeho stínu. Z literárních postav se vymyká dobrý voják Švejk, který pro vzdělanější a sečtělejší vrstvy mimo naši republiku představuje se svou povahou, figurou a láskou k pivu typického Čecha. A právě pivo (bez ohledu na značku) je nejznámějším českým produktem. Kam se na něj hrabe sklo nebo auta ze Škodovky.
Jestli by opravdu někdo zasloužil medaili za propagaci Česka v zahraničí, pak jsou to reprezentační fotbalisté. Jméno Nedvěd znají všude tam, kde je kopaná vášní. Tedy téměř na celém světě.
Maročan: Češi k nám rádi jezdí kouřit hašiš
V Maroku se vám bude zdát, že příliš mnoho zdejších má „velmi dobré přátele“ v Čekpublika, jak Maročané půvabně komolí anglickou verzi názvu naší země. Je to tím, že turisty usilovně oslovují lidé, kteří je za bakšiš chtějí provést starým městem nebo zavést do zaručeně nejlepší restaurace. A přátelské kontakty s krajany jim mohou pomoci překonat cizincovu nedůvěru.
„Vy jste z České republiky?“ přeruší nás během procházky po severomarockém Tetuánu v česky vedeném rozhovoru zhruba čtyřicetiletý chlapík. „Tam mám kamarády Martina a Ivanu,“ dodává nadšeným hlasem, brzy však přejde k meritu věci: „Nechtěli byste se podívat do mého obchodu, je támhle za rohem,“ láká nás ke koupi oblečení.
Kámoši
Není jediný, který na poslech rozezná češtinu od jiných jazyků. Čechů jezdí do Maroka stále více, a tak se falešným průvodcům vyplatí zlepšovat si alespoň pasivní jazykové znalosti. Někteří v souboji o zákazníka jdou ještě dále. Jeden z obchodníků s pletenými svetry v Šéšávenu se naučil bezchybně říkat dobrý den a mladík v turistickém městě Fesu se snažil získat naši pozornost tím, že na nás pokřikoval: „Kámoš.“
Maročané, když se s nimi dá člověk do řeči, pějí chválu na to, jak jsou čeští turisté mnohem lepší než ti z USA, Francie nebo Německa. Nejsme prý vůbec nafoukaní, ale naopak velmi přátelští. Otázkou zůstává, nakolik je tato chvála míněna upřímně a jestli stejně nepochlebují i návštěvníkům z jiných zemí.
Baroš by to tady skoupil
Neopomenou pochválit také české fotbalisty. „Tak jak se má Baroš?“ ptá se mladík, když nás vede do tkalcovny koberců v Šéšávenu. „Výborný fotbalista, ale teď mu to moc nejde. Škoda, že jste ho sem nevzali. Má tolik peněz, že by nám to tady mohl vykoupit všechno,“ ukazuje na stohy koberců kolem sebe.
My se však k nákupům nemáme a hlava rodiny, šedesátník Mohamed, po chvíli nechá marných pokusů prodat nám koberec domů. „Češi si koberce nekupují, ale hašiš k nám jezdí kouřit rádi,“ vystihuje lakonicky nákupní zvyklosti Čechů při jejich dovolené v severoafrickém království. Image Čechů jako milovníků „měkkých“ drog se tak rozšířila až do Maroka.
Rus: Omlouvám se vám za rok ’68
V Rusku se vám nestane, abyste museli vysvětlovat, kde se ta vaše zemička vlastně nalézá. Rusové o nás moc dobře vědí.
Vztahy Rusů k České republice jsou neobyčejně vřelé. Muži, kteří prožili část své vojenské služby na posádkách v Československu, považují tuto etapu jako za jednu z nejpovedenějších ve svém životě. I ostatní Rusové, kteří nikdy v Československu nebyli, vzpomínají s nostalgií na „družbu“, litují, že ty krásné časy už jsou pryč, a trošičku vyčítají, že jsme utekli na druhou stranu barikády. Přesto Čecha přivítají rozhodně přívětivěji než třeba Francouze. Slovanská krev a společná komunistická minulost dělají své.
Jaká okupace? Vždyť jste nás pozvali!
Jak hluboko v minulém století zůstala většina Rusů, dokresluje debata o srpnových událostech z roku 1968 s dvěma venkovskými učitelkami, které v době sovětské invaze chodily maximálně na střední školu. „Jaká okupace!“ Alexandra Isajevna a Valentina Serafimovna ze středoruské vísky Pošatovo mají oči navrch hlavy. „Vždyť vy jste nás sami pozvali, abychom vás uchránili před kontrarevolucí,“ opakuje jedna brežněvovskou argumentaci. „A proč bychom vás jinak obsazovali, vždyť ani nemáte žádné nerosty. Pomáhali jsme vám,“ říká druhá.
Existují však i mnozí takoví, kteří se sovětskou zahraniční politikou alespoň zpětně dokážou nesouhlasit. Zhruba pětačtyřicetiletý inženýr Sergej z Kotlasu dokonce jménem národa prohlašuje rozhodně: „Já jako obyčejný Rus se vám omlouvám za šedesátý osmý rok.“
Proč vy, a my ne?
Rusové také neradi poslouchají, jak se České republice hospodářsky daří a jak se od pádu komunismu pohnuly věci k lepšímu, zatímco Rusko se z konce komunismu ještě úplně nezmátořilo.
Pro úspěchy České republiky mají typicky ruské vysvětlení: Rusko je obrovské, a proto také má obrovské problémy, které je hrozně těžké řešit. Naproti tomu Česko je malá země, která se dá jednoduše spravovat. Rusové neuznávají cizí úspěchy lehce - zvláště když jich dosáhne jejich bývalý satelit.
Brazilec: Vaklav Avel je dobrý prezident, že?
Když se Anderson, recepční v hostelu v jihobrazilském městě Curitiba, při zapisování do knihy hostů dozví mou národnost, hned vystřelí: „Pivo z Plzně.“ Pak chvíli šátrá v závitech svého mozku, až si s vítězoslavným úsměvem vzpomene: „Vaklav Avel je dobrý prezident, že?“
Prezidenti na povědomí o Česku v Brazílii zapracovali. Tedy hlavně jeden brazilský, který nastoupil do čela země právě před 50 lety. Juscelino Kubitschek de Oliveira měl z matčiny strany český původ, jeho praděd dorazil do největší latinskoamerické země z Třeboňska. Kubitschek se svými českými kořeny rád chlubil a dělal tak v Brazílii vlasti svých předků dobrou reklamu.
Lásky jedné plavovlásky
Univerzitní učitel literatury z Rio de Janeira Latuf Isaias Mucci s láskou vzpomíná na Prahu, kterou několikrát v 70. letech navštívil jako student. „Tam jsem se prvně zamiloval,“ říká s nostalgií v hlase. Čekám obligátní ódu na půvab českých žen, ale místo toho slyším kritiku na tehdejší československý režim. „Můj přítel to měl těžké. Mít milence a ještě k tomu cizince… Musel kvůli mně často chodit na výslechy. U nás jsme také měli diktaturu, ale v otázkách lásky a sexu nám nechávala naprostou volnost,“ srovnává komunistickou vládu s panováním brazilských generálů.
Bez fotbalu ani ránu
Hlavní sférou lidské činnosti, díky které v Brazílii mnozí alespoň tuší, že Česká republika existuje, je fotbal. Dvaadvacetiletý Moises ze Sao Paula, který se živí pašováním levné elektroniky a léků z Paraguaye do Brazílie, si hned vzpomene na Nedvěda a Baroše.
Pak se však zasekne. „Je takový vysoký a hrozně důležitý pro vaše mužstvo. Bez něho vám to moc nejde,“ přemýšlí nahlas o nepostradatelnosti Jana Kollera pro českou reprezentaci. Fotbal má v Brazílii prvotní důležitost. Když se našim fotbalistům na letošním mistrovství světa zadaří, můžeme čekat, že v Brazílii bude několik chlapců pokřtěno jménem Nedved, Poborsky nebo třeba Rosicky. A pokud při tom vyřadíme Brazílii ze hry, bude to stoprocentní záruka, že Brazilci dlouho nezapomenou, kde leží Česká republika.
Fidžijec: Co Čech, to Baťa
„Odkud že jste? Z České republiky? Á, to je Československo, že? Baťa, nejlepší boty na světě!“ slyšela jsem k mému překvapení velice často na malebných ostrovech roztroušených v Pacifiku, kde Fidžijci dobře znají nejenom slavnou značku obuvi, která se sem podobně jako na „nedalekou“ PapuuNovou Guineu exportuje.
Světová velmoc
Je to vlastně velké uznání, protože řada domorodců navzdory vymoženostem moderní doby, která zasáhla i panenské ostrovy, nadále a ráda chodí bosky džunglí. Pro obyvatele na tři sta různě velkých ostrovů, kde dohromady žije asi osm set tisíc lidí, je navíc desetimilionová Česká republika přímo velmocí. Takovou konglomeraci lidí si Fidžijci jen stěží dovedou představit. Proto se také ke mně chovali mimořádně uznale a s obdivem.
Ještě více jsem zabodovala, když se dozvěděli, že mnoho Čechů jsou křesťané podobně jako Fidžijci. Víru jim vštípili misionáři, kteří zde v kostelech a školách působí dodnes. Domorodci si přitom zachovali své tradice, a tak v kostelíku na Rakiraki najdete obraz Ježíše v typické sukénce domorodců.
Stejně tak si nemohli vynachválit naše tatrovky, které prý již léta obdivují hlavně díky proslulému rallye Paříž-Dakar.
Skvělí policisté
Ačkoli slovo Baťa a auto uměli Fidžijci bez větších problémů vyslovit, horší to bylo se jménem Stingl, čímž je míněn samozřejmě slavný etnolog a filozof Miloslav Stingl. Znalec indiánských a oceánských kultur začínal před 30 lety cestou k lidojedům na Fidži. Česko se v posledním období stalo v metropoli Suva také synonymem pro skvělé policisty. Právě na pražské policejní akademii se totiž nedávno školili návštěvníci z exotických zemí včetně Fidži.
