Moje cesty bývají většinou dost neobvyklé. Jako tuhle,když jsme se s Lubošem Brabcem a Mírou Novákem rozhodli, že půjdeme pěšky do italských Benátek. Konečně něco velkého. Vzorem nám byl K.H. Mácha - český romantik. Měl rád pěší túry a do Benátek skutečně došel po svých. Pak se ještě zašel podívat do Terstu a oklikou přes Vídeň se vrátil zase do Čech. Na rozdíl od nás byl však trénovaný. To jsme věděli, ale strach jsme neměli. Neodradila nás ani žalostná bilance přípravného pochodu z Prahy do Teplic,který nejenže nikdo z naší trojice nedošel, ale který navíc dostal Luboše až do nemocnice a mě na vitaminové injekce pro zocelení organismu. Před námi bylo více než osm set kilometrů chůze. Dunaj, Alpy...Zkrátka tři-čtyři týdny dobrodružství jako hrom. Byla to hezká cesta. Hluboké smrkové lesy,šumavské chalupy, ze kterých je ještě cítit minulé století. Pily,co je pohání dravý řeky proud. Ale také zimnice z vyčerpání, puchýře přes celá chodidla, oblečení mokré od vydatného deště. Sešli jsme do údolí Dunaje, přívozem jsme se dostali na druhou stranu a podél řeky Traun jsme se vydali směrem k Alpám. Patnáctikilogramové batohy nás tlačily do země a krok se postupně zpomaloval. Sunuli jsme se metr za metrem. Dostavila se první velká krize,kterou jsme vyřešili drobným morálním pokleskem. Svezli jsme se necelých deset kilometrů místním vlakem, který nás dovezl do alpského podhůří. "Mácha se na své cestě určitě taky svezl žebřiňákem," ujišťovali jsme se navzájem. Vesnice dál střídala města a horské scenérie se pomalu měnily. Den za dnem. Prošli jsme se po nábřeží v Bad Ischlu, loudavě jsme si prohlédli starobylé domy ve městě Hallstadt. Přelezli jsme několik menších alpských kopců a obešli několik obrovitých jezer. Byl to úplně jiný pocit, než když tu nádheru vidíte z autobusu. Země je najednou větší, hory vyšší a lidé zase menší a pokornější. Když jsme po téměř dvou set padesáti kilometrech uviděli Dachstein, šli jsme do kolen. Dívali jsme se na tu výšku několik minut a bylo jasné,že cesta končí. To jsme nemohli vyjít. Vzdali jsme se. Ukázalo se,že jsme se otočili v pravý čas. Můj zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat. Po několika vyšetřeních krve a srdce se ukázalo, že jsem někde chytil agresivní formu lymeské boreliozy. Srdce mi nepravidelně tlouklo a stěží jsem překonával schody domů. Léčení trvalo několik měsíců. Dopadlo to se mnou jako vždy. Nic jsem nedobyl a nikoho nepřekonal. Nic z toho. Teď s odstupem času ale vidím, že ono to v tom asi není. Možná jen stačí se na takovou cestu vydat. Pořád se mi to vrací ve vzpomínkách. A navíc si můžu už pokaždé dovolit říkat větu: "Moje cesty bývají většinou dost neobvyklé." A hned chvatně dodat: "Jako tuhle,když jsem šel pěšky do Benátek..."
6. listopadu 1999
