Jen těžko se zapomíná na to, co se mi přihodilo před lety v Antarktidě. Počasí toho rána za moc nestálo. Taková zvláštní situace. Člověk se rozhlédne a má dojem, že svět zmizel v jakési bílé mlze. Jenomže žádná mlha není. Je zcela zřetelně vidět temné siluety klopýtajících postav, zaparkovaného letadla i pásového traktoru, plazícího se v dálce. Ale všechno jako by se vznášelo v čemsi mléčném, nehmotném, všudypřítomném. Působí to neskutečně, až trochu strašidelně.
Jde však pouze o zvláštní přírodní úkaz, vyskytující se nejčastěji právě v Antarktidě. Předpokládá totiž souvislou sněhovou pokrývku a nad ní souvisle zataženou oblohu. Sluneční paprsky pronikají oblačností, odrážejí se od sněhu zpět, ale oblačný strop je z velké části zase vrací a tak to jde dokola. Vzniká mnohonásobný lom a dokonalý rozptyl světla, polapeného v pasti. Světelná záplava na vás útočí ze všech stran se stejnou intenzitou a stírá všechny stíny, všechny kontrasty. Když zmizí kontrasty, člověk vizuálně nic nevnímá. Neví dost dobře, po čem šlape, jestli má před sebou hrbol nebo prohlubeň, svah nebo rovinu. Obtížně odhaduje vzdálenost a pokud nezakotví pohled na nějakém tmavém objektu, ztrácí prostorovou orientaci. Angličtina má pro takovou povětrnostní situaci termín »whiteout«, česky něco jako bílá tma, oficiální výraz zatím chybí. Právě bílá tma je někdy na vině leteckých havárií, které jsou nejčastější příčinou úmrtí v Antarktidě. Když pilota něco takového zaskočí, přistává »na křídlech a na modlitbě« a musí zmobilizovat svůj šestý smysl, pokud nějaký má. Jako ten den, kdy se od severu přiblížila loď s novou směnou polárníků. Nešlo o žádný chlapácký ledoborec, spíš o elegantní slečinku uzpůsobenou pro turistické plavby kolem Evropy. Bylo nutné pro ni vyhledat jakž takž splavnou cestu skrz desítky mil plovoucího ledu k pobřežní základně. Příležitosti se chopili i hydrologové a ti si vymínili, že se průzkum rozšíří na celé Davisovo moře. Od jihu se vyjasňovalo, bílá tma mizela a tak jsme odstartovali. Nad mořem ještě vládlo ponuré šero. Husté mraky ležely nízko, ve sto metrech už jsme měli jejich základnu jen kousek nad sebou. Dole ubíhala nepravidelná mozaika ledových ker, střídaná volnou hladinou ocelově šedé až načernalé barvy. Místy ležela mlha, místy se vynořovaly plovoucí ledové hory. Nezbývalo než doufat, že žádná z nich nepřekročí příliš obvyklou výšku čtyřiceti metrů. V nevytopené kabině jsme si právě dopřávali slast horkého čaje, když se letoun zhoupnul a na chvilku nás to vtlačilo do sedaček. Podívám se ven - a pod námi ledovec jako hrom, dobrých sto metrů vysoký, jen si na něj sáhnout. Popadnu foťák a stihnu ještě cvaknout koncový útes, mizející za odtokovou hranou křídla. Nicméně, když po sedmi hodinách podvozek zadrkotal na ledové přistávací ploše u stanice, pocítil jsem velkou úlevu.
Stanislav Bártl je novinář, spisovatel a cestovatel, který se zaměřuje na polární kraje. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy.
Jde však pouze o zvláštní přírodní úkaz, vyskytující se nejčastěji právě v Antarktidě. Předpokládá totiž souvislou sněhovou pokrývku a nad ní souvisle zataženou oblohu. Sluneční paprsky pronikají oblačností, odrážejí se od sněhu zpět, ale oblačný strop je z velké části zase vrací a tak to jde dokola. Vzniká mnohonásobný lom a dokonalý rozptyl světla, polapeného v pasti. Světelná záplava na vás útočí ze všech stran se stejnou intenzitou a stírá všechny stíny, všechny kontrasty. Když zmizí kontrasty, člověk vizuálně nic nevnímá. Neví dost dobře, po čem šlape, jestli má před sebou hrbol nebo prohlubeň, svah nebo rovinu. Obtížně odhaduje vzdálenost a pokud nezakotví pohled na nějakém tmavém objektu, ztrácí prostorovou orientaci. Angličtina má pro takovou povětrnostní situaci termín »whiteout«, česky něco jako bílá tma, oficiální výraz zatím chybí. Právě bílá tma je někdy na vině leteckých havárií, které jsou nejčastější příčinou úmrtí v Antarktidě. Když pilota něco takového zaskočí, přistává »na křídlech a na modlitbě« a musí zmobilizovat svůj šestý smysl, pokud nějaký má. Jako ten den, kdy se od severu přiblížila loď s novou směnou polárníků. Nešlo o žádný chlapácký ledoborec, spíš o elegantní slečinku uzpůsobenou pro turistické plavby kolem Evropy. Bylo nutné pro ni vyhledat jakž takž splavnou cestu skrz desítky mil plovoucího ledu k pobřežní základně. Příležitosti se chopili i hydrologové a ti si vymínili, že se průzkum rozšíří na celé Davisovo moře. Od jihu se vyjasňovalo, bílá tma mizela a tak jsme odstartovali. Nad mořem ještě vládlo ponuré šero. Husté mraky ležely nízko, ve sto metrech už jsme měli jejich základnu jen kousek nad sebou. Dole ubíhala nepravidelná mozaika ledových ker, střídaná volnou hladinou ocelově šedé až načernalé barvy. Místy ležela mlha, místy se vynořovaly plovoucí ledové hory. Nezbývalo než doufat, že žádná z nich nepřekročí příliš obvyklou výšku čtyřiceti metrů. V nevytopené kabině jsme si právě dopřávali slast horkého čaje, když se letoun zhoupnul a na chvilku nás to vtlačilo do sedaček. Podívám se ven - a pod námi ledovec jako hrom, dobrých sto metrů vysoký, jen si na něj sáhnout. Popadnu foťák a stihnu ještě cvaknout koncový útes, mizející za odtokovou hranou křídla. Nicméně, když po sedmi hodinách podvozek zadrkotal na ledové přistávací ploše u stanice, pocítil jsem velkou úlevu.
Stanislav Bártl je novinář, spisovatel a cestovatel, který se zaměřuje na polární kraje. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy.
