Když Alpy zvoní

S jarem začínají alpské louky zvonit. To není žádný básnický obraz ale skutečnost. Z hor se snáší kakofonie,o kterou se starají krávy.

Kdykoli se proslavená švýcarská »továrna na čokoládu a sýry« na čtyřech nohách pohne, kovové srdce na jejím krku rozezní zvon a vzhledem k tomu, že stádo rozhodně není sladěný orchestr, vzduch se vlní rytmem, který někdy připomíná hladinu rybníka, jindy dorážející bouři - to když je z pastviny zahánějí domů. Kravské zvony prostě patří ke Švýcarsku stejně jako fondue, červený nůž s bílým křížem, sýry či banky. »Každá kráva tu má svůj zvon a jedním z posledních, kdo se o to stará, aby to tak bylo i dál, je Jean-Denis Perrin,« říká Nathalie Philibertová. Jde o opravdové zvony, jako jsou na věžích kostela, jen trochu menší. Zapomeňte na ty plechové rolničky, kterým se také někdy říká švýcarský zvon - ten ale vydává takový dutý zvuk. T y opravdové zvony znějí čistě, kovově. Jsou to i vyhledávané suvenýry a například americká tenistka Martina Hinghisová si jeden s sebou nosí v tašce na turnaje pro štěstí a taky zvoní. Jean-Denis, prý už poslední zvonař Helvécie specializovaný na zvony pro krávy žije v malém horské obci Champéry na jihu země pod Ženevským jezerem. Nathalie sem čas od času přivede zvědavce nebo i televizní štáb - je to atrakce, kterou jinde nemají. »Chce to trpělivost a dobrou hlínu,« shrnuje tajemství svého řemesla Jean-Denis a utírá si ruce do kovářské zástěry v malinké dílně kousek za kostelem. Všude visí zvony jako v alegorii na ráj, ale v přítmí Perrinova zbrázděná tvář připomíná ďábla. A pak se již pouští do díla. V ezme jednu z dřevěných forem a na stůl si vysype říční zeminu. Je černá a jemná jako sádra. Vybere jeden z hotových zvonů, který vloží do dřevěné form y - je to taková dřevěná krychle s dvěma velkými otvory. Prostor mezi zvonem a formou musí vyplnit hlína. Mistr ji pěchuje. Když je předloha obklopena hlínou, m usí ještě udělat bodci otvory,kudy poteče roztavený kov. Jean-Denis všechno doprovází krátkými komentáři, které v jeho úsečné francoužštině podtrhují soustředění na dílo. A s šarmem umělce odhazuje již nepotřebné nástroje. Forma je hotová, ale ještě nemusí být povedená. Musí ji otevřít, vyjmout kovovou předlohu a zkontrolovat, jestli jsou oba otisky zvonu dokonalé. Navíc právě nyní může hladké stěny otisku v hlíně vyzdobit ozdobnými vzorky a také vypsat jméno budoucí majitelky - případně majitele, ačkoli býci jsou vzácnější. Teprve pak může připravit form u k nalití horké taveniny, která vznikla z mědi cínu a zinku v elektrické peci. Je to okamžik. Když budoucí zvon zchladne,m usí form u otevřít a odstranit přetoky kovu. Pak přichází na řadu broušení a leštění. Případně zdobení zlatými plátky. Zvon je však stále němý. Chybí mu srdce,ale Jean-Denis je má připravená v zásobě. Teprve pak jeho práce skončila. Než se však zvon dostane na krk nějaké krávy,m usí ho umělecký pasíř vybavit silným koženým »obojkem«. Je většinou černý a kromě spousty cvočků ho zdobí i barevné motivy z alpské květeny. Taková průměrná stračena nebo hnědka pak na svém krku tahá po pastvině čtyři kila (často i více). Na dotaz, co tomu vlastně říká, nanejvýš zabučí nebo zazvoní.