Zatímco malý Nacagdordž, v tradiční mongolské čepici s anténkou, vesele rozhazuje ovčí kotníčky, gerem (jurtou) se line vůně beraních kostí.
Až se pastevci z jurt roztroušených po pláních severního Mongolska rozhodnou, že je třeba změnit stanoviště, že jejich stáda koní, ovcí a koz už všechno vypásla, školka i s učitelkou se přestěhuje s nimi. A to zhruba čtyřikrát, pětkrát ročně. Když na to přijde, jsou nomádi schopni sbalit ger za pár hodin. I se solárním panelem.
Učitelce - nomádce radí vysílačkou kolegyně
"Těchhle kočovných školek máme deset. A protože děti vždycky učí nějaká maminka nomádka, která nemá pedagogické vzdělání, pořídili jsme jí vysílačku. Díky ní denně volá učitelce z kamenné školky v nejbližším soumu (pozn. – vesnici). A ta jí radí, jakou látku s dětmi probírat," vysvětluje Petra Binderová z Charity Česká republika, která v mongolské provincii Bulgan "školky v jurtách" zřizuje.
Haló, tady paní učitelka Cecegmá (příjmení Mongolové v horách téměř nepoužívají), oblečená do kostkovaného sáčka, učí už čtyřicet let. Právě ona rozdává méně zkušeným kolegyním v gerech rady.
Dnes se však vydala (spolu se mnou, překladatelkou a zkušeným řidičem, co zvládá jízdu divokou krajinou bez silnic) na osobní obhlídku jurt, které zdálky působí jako roztroušené zuby. Prý je to jen kousek cesty. Čekám tak kilometr, pak pochopím, že je to "v mongolském měřítku". Džípem jsme společně do školky-jurty cestovali celý den.
"Občas objíždím malé školky na koni nebo na motorce. Vysílačky nám ale hodně pomáhají v každodenní práci. Dřív byly děti z vesnických oblastí hodně pozadu. Když přišly v šesti letech do první třídy internátní školy, nebyly ani schopné držet správně pero v ruce. Bývalo to pro ně dvojnásob těžké. Pryč od rodiny. A ještě zaostávaly.
Výuku podpořilo i české ministerstvo
Teď se to ale změnilo a i děti z pasteveckých rodin umějí psát, trochu počítat, kreslit a zazpívat písničku. Třeba o tom, že si mají mýt ruce," pochvaluje si Cecegmá způsob, který je běžný i v Austrálii. Výuku přes vysílačku v Mongolsku však finančně podpořilo i české ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci programu rozvojové spolupráce. Krom předškoláků do nomádských školek můžou dojíždět z okolí i starší děti, které rodiče do internátní školy prostě neposílají a jimž hrozí negramotnost, nebo postižené děti, pro které ve škole nemají místo.
Zatímco si povídáme, nomádka Dordžpagma, učitelka kočovné vesnické školky, nese na stůl kumys, kvašené kobylí mléko, alkoholické asi jako české pivo. Děti propustila ven. Pro dnešek mají po výuce a mohou si hrát. Třeba na to, že mají vlastní jurtu.
Dordžpagma nalije kumys do misky a podá někomu z dospělých, ten pak musí misku vrátit zpět učitelce, která ji nejprve doplní a pak teprve podá dalšímu. Každý musí dostat misku vrchovatou. A když už se zdráháme pít, vytáhne z rukávu "hru", kterou nelze odmítnout. Hraje se to jako kámen, nůžky, papír. Akorát se střídavě zapojí všechny prsty a vždycky se musí vykřiknout: Tča! Kdo prohraje (palec vyhrává nad ukazováčkem, nebo obráceně?), musí pít.
Když jsme s "pančelkama" v nejlepším, za stěnou stanu zarachotí motorka. Tatínek Dalgerbat, v klobouku a v tradičním délu, přepásaném hedvábím. Přijel si pro synka Nacagdordže. "Zimoviště máme tentokrát asi dvacet minut jízdy od školky. Snažím se vozit synka každý den, ale to víte, někdy je hodně práce s dobytkem. V létě jsme byli blíž, a tak jsem ho vozil denně, ani se mu nechtělo domů," vypráví muž a připojí se k našemu "kámen, nůžky, papír". Z nějakého záhadného důvodu ale piju pořád jen já.
Pak otec se synem nasednou na nablýskaný stroj a uhánějí široširou mongolskou krajinou, až je z nich jen malá tečka. A o několik kopců dál se džípem přesuneme i my. Už na nás v místní školce čeká koncert desítek našňořených dětí a v jurtě u jejich hrdých rodičů večeře.
K večeři bude svišť
Když padne soumrak a chlad, zaslechnu pisklavé zavřeštění. A pak už vidím hlavu rodiny, nejváženějšího muže v téhle jurtě, jak letlampou opaluje nějakou větší krysu. "To je svišť. Je chráněný, ale při výjimečných příležitostech, třeba když máme hosty, jej vaříme," vysvětluje překladatelka Jandžmá, která sama vyrostla v geru.
Ještě než hostitelé sviště strčí do kotle s vodou (bez soli), vycpou ho kameny. Ohřáté valounky totiž člověk před jídlem musí přehazovat z ruky do ruky, aby se zahřál. Až později se dočítám v průvodci, že tato "nádivka" může explodovat a rozmetat celou jurtu. A mimochodem, taky se tam píše, že svišti přenášejí černý mor.
Předtím, než přede mě Mongolové postavili první kost, jsem však průvodce nečetla. I tak jsem ale instinktivně sáhla po vodce. Prostředníčkem pak, po vzoru hostitelů, cvrnkla vodkou do tří světových stran. Kéž mě místní božstva nechají dožít se rána! Na zdraví! pozvedla jsem lahev zlatého Čingischána.
Pančelka Cecegmá, zmožená celodenní inspekcí, se v cizí jurtě uvolněně natáhla jak široká tak dlouhá. Sáčko nesáčko. Napodobila jsem ji a za chvíli na mně přistála rohož z ovčí kůže.
Usínala jsem s představou, že se ráno půjdu vykoupat do té dvakrát dva metry široké kalné díry, kterou nomádi z okolí Mogodu nazývají "termálním koupalištěm, do něhož se sjíždějí lidé z celého Mongolska". To ale až ráno. Ohlásí se vůní vařených kostí, které zabalená v cizím délu budu muset přežvýkat. Jen teď už nějak nevím... nezdá se mi to všecko?
Jak tři Češi Ladou dovezli hračkyV mongolském Bulganu se jednou zvedl ohromný oblak prachu. Když se usadil, z lady, speciálně upraveného žigulíku, začali vylézat tři chlapi, které bych podle vousů a ošlehaných výrazů ve tvářích tipovala na třicet: řidič David Jaroš, kuchař Ondřej Mužík, kameraman Jirka Fabík.
Nasednu k nim a rozjedeme se mongolskou krajinou, po prašných stepích, přes řeky. Na každém kameni se člověk bouchne o hlavu, při objíždění sviště, který zvědavě panáčkuje přímo v cestě, se dusíme zvířeným prachem.
Pak kluci na svých internetových stránkách vybírali příspěvky na hračky pro mongolské děti, které chodí do školek-jurt, zřízených českou Charitou. Expedice se vydařila. Tři kluci a lada přivezli dětem třináct beden hraček, pastelek a sešitů, které koupili v Ulánbátaru. |
