Heldenberg samotný není přitom vojenským hřbitovem. Odpočívají zde pouze maršálové Wimpffen, Radecký a generál d'Aspre. Spolu s nimi zde "sedí" i původní majitel panství a nedalekého zámku, armádní dodavatel a svobodný zednář Joseph Parkfrieder, údajně nemanželský syn císaře Josefa II. a hezké Židovky Marie Mos(er).
Nechme stranou spory o Parkfriedrova vznešeného otce (nápis na jeho hrobu K.I.S.I.P.F.V.F. bývá vykládán jako "Kaiser Josephs Sohn, Joseph Parkfrieder vivi fecit"). Více by nás mělo zajímat, jakým způsobem se na tomto místě ocitly ostatky našeho krajana a jednoho z nejproslulejších vojevůdců císařské (rakouské) armády, maršála Josefa Václava Radeckého z Radče.
Radecký jako náčelník generálního štábu patřil mezi přední strůjce vítězství spojeneckých armád nad Napoleonem v letech 1813 - 1815. V roce 1831 se na Metternichovu přímluvu stal velitelem rakouské armády v Itálii. O 17 let později, v roce 1848, se tento dvaaosmdesátiletý kmet postavil do cesty italskému sjednocovacímu procesu a dokázal udržet, navzdory značné vojenské přesile Italů, Lombardsko a Benátsko pod žezlem Habasburků.
Po celý život Radeckého pronásledovaly nemalé finanční starosti. Nejenom proto, že se nikdy se nenaučil hospodařit, ale dlužil ještě daně z třebnického panství a navíc jeho početná rodina včetně manželky vznášela neustálé hmotné požadavky. Řešení se nalezlo, když na sklonku maršálovy kariéry i života nabídl armádní dodavatel Joseph Parkfrieder, že zaplatí všechny Radeckého dlužné částky ve výši desetitisíců zlatých s jedinou podmínkou: slavný maršál se nechá pohřbít na Heldenberku.
A tak, když maršál 5. ledna 1858 skonal v Miláně, putovaly jeho ostatky namísto do Kapucínské hrobky ve Vídni (jak si přál císař František Josef I.) do Kleinwetzdorfu.
Císař, který se dozvěděl o Radeckého poslední vůli, vyslal k Parkfriederovi svého pobočníka s rozkazem koupit Heldenberk stůj co stůj. Parkfrieder údajně odvětil, že by "za žádný peníz neprodal s takovým úsilím vybudované místo" a tak Heldenberg prostě císaři daroval. Proto je dnes vrch se sochami v majetku Rakouské republiky.
V lednu 1863 zemřel i Parkfrieder a nechal se pohřbít v mausoleu spolu s Radeckým a Wimpffenem (jeho rakev tvořilo brnění a Parkfrieder zaujal v hrobce polohu v sedě). Po definitivní ztrátě severoitalských provincií se arcivévoda Albrecht postaral o převoz ostatků generála d'Aspre z vojenského hřbitova ve Veroně na Heldenberg.
Vznešeným mrtvým nebylo dopřáno trvalého klidu. Nacisté, kteří zahrnovali někdejší rakouské vojáky do bojových tradic Germánů, a Radeckého si obzvlášť považovali, v době druhé světové války chtěli Žida a svobodného zednáře Parkfriedera z mausolea odstranit. Ale teprve po obsazení území Rudou armádou byla hrobka jaksepatří vydrancována sovětskými vojáky toužícími po zlatě. V zámku se pak usídlila komandatura oblasti.
Rakouská vláda se na počátku padesátých let postarala o opravu mausolea a dnes je toto místo hojně navštěvováno turisty, kteří zpravidla nevynechají ani blízký zámeček Kleinwetzdorf, v němž jsou po českém hraběti a c. k. maršálovi dosud opatrovány relikvie.
Nechme stranou spory o Parkfriedrova vznešeného otce (nápis na jeho hrobu K.I.S.I.P.F.V.F. bývá vykládán jako "Kaiser Josephs Sohn, Joseph Parkfrieder vivi fecit"). Více by nás mělo zajímat, jakým způsobem se na tomto místě ocitly ostatky našeho krajana a jednoho z nejproslulejších vojevůdců císařské (rakouské) armády, maršála Josefa Václava Radeckého z Radče.
Radecký jako náčelník generálního štábu patřil mezi přední strůjce vítězství spojeneckých armád nad Napoleonem v letech 1813 - 1815. V roce 1831 se na Metternichovu přímluvu stal velitelem rakouské armády v Itálii. O 17 let později, v roce 1848, se tento dvaaosmdesátiletý kmet postavil do cesty italskému sjednocovacímu procesu a dokázal udržet, navzdory značné vojenské přesile Italů, Lombardsko a Benátsko pod žezlem Habasburků.
Po celý život Radeckého pronásledovaly nemalé finanční starosti. Nejenom proto, že se nikdy se nenaučil hospodařit, ale dlužil ještě daně z třebnického panství a navíc jeho početná rodina včetně manželky vznášela neustálé hmotné požadavky. Řešení se nalezlo, když na sklonku maršálovy kariéry i života nabídl armádní dodavatel Joseph Parkfrieder, že zaplatí všechny Radeckého dlužné částky ve výši desetitisíců zlatých s jedinou podmínkou: slavný maršál se nechá pohřbít na Heldenberku.
A tak, když maršál 5. ledna 1858 skonal v Miláně, putovaly jeho ostatky namísto do Kapucínské hrobky ve Vídni (jak si přál císař František Josef I.) do Kleinwetzdorfu.
Císař, který se dozvěděl o Radeckého poslední vůli, vyslal k Parkfriederovi svého pobočníka s rozkazem koupit Heldenberk stůj co stůj. Parkfrieder údajně odvětil, že by "za žádný peníz neprodal s takovým úsilím vybudované místo" a tak Heldenberg prostě císaři daroval. Proto je dnes vrch se sochami v majetku Rakouské republiky.
V lednu 1863 zemřel i Parkfrieder a nechal se pohřbít v mausoleu spolu s Radeckým a Wimpffenem (jeho rakev tvořilo brnění a Parkfrieder zaujal v hrobce polohu v sedě). Po definitivní ztrátě severoitalských provincií se arcivévoda Albrecht postaral o převoz ostatků generála d'Aspre z vojenského hřbitova ve Veroně na Heldenberg.
Vznešeným mrtvým nebylo dopřáno trvalého klidu. Nacisté, kteří zahrnovali někdejší rakouské vojáky do bojových tradic Germánů, a Radeckého si obzvlášť považovali, v době druhé světové války chtěli Žida a svobodného zednáře Parkfriedera z mausolea odstranit. Ale teprve po obsazení území Rudou armádou byla hrobka jaksepatří vydrancována sovětskými vojáky toužícími po zlatě. V zámku se pak usídlila komandatura oblasti.
Rakouská vláda se na počátku padesátých let postarala o opravu mausolea a dnes je toto místo hojně navštěvováno turisty, kteří zpravidla nevynechají ani blízký zámeček Kleinwetzdorf, v němž jsou po českém hraběti a c. k. maršálovi dosud opatrovány relikvie.
 Socha maršála Radeckého přehlíží poklidný park |
|
