1333 v půvabném městečku Švábský Gmünd (Schwäbisch Gmünd) nedaleko Stuttgartu.
Ve svém rodišti byl známý jako Peter Parler - výraz »parler« ve středověké němčině znamenal »polír«, tj. vedoucí stavby nebo také ten, který členům stavební huti vysvětluje záměry vedoucího mistra. Parléř se stal hlavním nositelem specifického gotického stylu, vůdčí osobností stavebního umění čtrnáctého století ve střední Evropě. Parléřové tehdy úspěšně řídili hutě například v Basileji, v Norimberku, ve Vídni, v Ulmu i jinde. Petrův otec Heinrich byl architektem evropského věhlasu, i když někteří historici pochybují o tom, zda vůbec uměl číst a psát. Ve Švábském Gmündu odvážně projektoval katedrálu sv. Kříže (Heiligkreuzmünster), nejstarší halový chrám na území jižního Německa, nazývaný též mariánským chrámem (Frauenkirche). Najdeme na něm mnohé prvky shodné s pražskou katedrálou sv. Víta, například plastickou výzdobu portálů. Ovšem gmündský chrám narozdíl od pražské katedrály nemá žádné věže, jen jednu docela malinkou tmavě zelenou věžičku na vysoké červené střeše. Stojí v poměrně hustě zastavěném jádru města na malém náměstí Münsterplatz, a proto se turistům-amatérům obvykle dost špatně fotografuje. Při stavbě a bohaté sochařské výzdobě Frauenkirche pomáhal Heinrichovi již jeho nejtalentovanější syn Petr. Toho zde šťastnou shodou okolností objevil a následně získal do svých služeb sám český král a římský císař Karel IV. Po smrti Matyáše z Arrasu tento prozíravý panovník s velkou odvahou svěřil mladičkému Petrovi řízení stavby Svatovítské katedrály podle jeho vlastního velkorysého projektu, značně odlišného od původních Matyášových záměrů. Petr Parléř, nesmírně činorodý člověk a moderně myslící umělec, přišel do Prahy na pozvání Karla IV. v roce 1356 (asi jako třiadvaceti nebo čtyřiadvacetiletý, podle odhadovaného data narození). Oženil se s dcerou kameníka Hamma z Kolína nad Rýnem a až do své smrti v roce 1399 žil s rodinou v Praze, které vtiskl novou tvář. Přes čtyřicet let intenzívně pracoval na výstavbě Svatovítské katedrály, na sochařské výzdobě exteriéru i interiéru. Z mnoha dalších staveb, které vznikly díky osudovému setkání geniálního umělce s osvíceným českým panovníkem, uveďme alespoň ty nejznámější: hrad Karlštejn, Karlův most, Staroměstská mostecká věž, Týnský chrám, kostel Všech svatých na Pražském hradě, kněžiště katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře. V otcově nedokončeném díle pak pokračovali Petrovi synové Václav a Jan, kteří již hovořili česky. Jméno Petra Parléře je se Švábským Gmündem nerozlučně spjato, i když jeho rodný dům byste v šestapadesátitisícovém městečku hledali marně. Hlavní ulice se však jmenuje Parlerstrasse a název Parler nese zdejší kino i zábavní park. »Chtěli bychom Petru Parléřovi jako nejvýznamnějšímu rodáku z našeho města postavit na důstojném místě důstojný pomník. Mne osobně velmi mrzí, že tu žádný nemáme. Někteří lidé jsou však toho názoru, že nejlepší pomník si vlastně postavil on sám v podobě té jedinečné katedrály,« uvedl Herman Hänle, šéf útvaru architektů ve Švábském Gmündu.
Ve svém rodišti byl známý jako Peter Parler - výraz »parler« ve středověké němčině znamenal »polír«, tj. vedoucí stavby nebo také ten, který členům stavební huti vysvětluje záměry vedoucího mistra. Parléř se stal hlavním nositelem specifického gotického stylu, vůdčí osobností stavebního umění čtrnáctého století ve střední Evropě. Parléřové tehdy úspěšně řídili hutě například v Basileji, v Norimberku, ve Vídni, v Ulmu i jinde. Petrův otec Heinrich byl architektem evropského věhlasu, i když někteří historici pochybují o tom, zda vůbec uměl číst a psát. Ve Švábském Gmündu odvážně projektoval katedrálu sv. Kříže (Heiligkreuzmünster), nejstarší halový chrám na území jižního Německa, nazývaný též mariánským chrámem (Frauenkirche). Najdeme na něm mnohé prvky shodné s pražskou katedrálou sv. Víta, například plastickou výzdobu portálů. Ovšem gmündský chrám narozdíl od pražské katedrály nemá žádné věže, jen jednu docela malinkou tmavě zelenou věžičku na vysoké červené střeše. Stojí v poměrně hustě zastavěném jádru města na malém náměstí Münsterplatz, a proto se turistům-amatérům obvykle dost špatně fotografuje. Při stavbě a bohaté sochařské výzdobě Frauenkirche pomáhal Heinrichovi již jeho nejtalentovanější syn Petr. Toho zde šťastnou shodou okolností objevil a následně získal do svých služeb sám český král a římský císař Karel IV. Po smrti Matyáše z Arrasu tento prozíravý panovník s velkou odvahou svěřil mladičkému Petrovi řízení stavby Svatovítské katedrály podle jeho vlastního velkorysého projektu, značně odlišného od původních Matyášových záměrů. Petr Parléř, nesmírně činorodý člověk a moderně myslící umělec, přišel do Prahy na pozvání Karla IV. v roce 1356 (asi jako třiadvaceti nebo čtyřiadvacetiletý, podle odhadovaného data narození). Oženil se s dcerou kameníka Hamma z Kolína nad Rýnem a až do své smrti v roce 1399 žil s rodinou v Praze, které vtiskl novou tvář. Přes čtyřicet let intenzívně pracoval na výstavbě Svatovítské katedrály, na sochařské výzdobě exteriéru i interiéru. Z mnoha dalších staveb, které vznikly díky osudovému setkání geniálního umělce s osvíceným českým panovníkem, uveďme alespoň ty nejznámější: hrad Karlštejn, Karlův most, Staroměstská mostecká věž, Týnský chrám, kostel Všech svatých na Pražském hradě, kněžiště katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře. V otcově nedokončeném díle pak pokračovali Petrovi synové Václav a Jan, kteří již hovořili česky. Jméno Petra Parléře je se Švábským Gmündem nerozlučně spjato, i když jeho rodný dům byste v šestapadesátitisícovém městečku hledali marně. Hlavní ulice se však jmenuje Parlerstrasse a název Parler nese zdejší kino i zábavní park. »Chtěli bychom Petru Parléřovi jako nejvýznamnějšímu rodáku z našeho města postavit na důstojném místě důstojný pomník. Mne osobně velmi mrzí, že tu žádný nemáme. Někteří lidé jsou však toho názoru, že nejlepší pomník si vlastně postavil on sám v podobě té jedinečné katedrály,« uvedl Herman Hänle, šéf útvaru architektů ve Švábském Gmündu.
