Každý den ten samý program

Devatenáctiletá Zuzana přijela vloni do Peru za turistikou. Osudné se pro ni stalo setkání s mužem, který se jmenuje Julio. V keramice, kterou od něho dostala na památku, našli na letišti drogy. V květnu byla odsouzena k sedmi letům vězení. O podobných případech bylo ve světě natočeno bezpočet filmů, napsáno několik knih. Přesto je ještě řada cestovatelů, kteří se nechají zlákat vidinou lehce vydělaných peněz. Peru patří mezi jednu z mála zemí, která netrestá pašeráky drog trestem smrti, přesto takové dobrodružství nestojí za to. Alespoň z vyprávění obyčejné české holky, která si najednou musí zvykat na život za mřížemi, to tak vyplývá.

Zuzana je první Češka, která byla v Peru odsouzena za pašování drog. Redaktoři iGLOBE ji při nedávné návštěvě Peru požádali, aby odpověděla na několik dotazů, které se dotýkají jejího případu, a podělila se tak ostatními českými cestovateli o své zážitky. Otázky iGLOBE ji do věznice dopravil český konzul Petr Mikyska, protože novinářům nebyl umožněn vstup do ženské věznice. Zuzana odpověděla desetistránkovým popisem událostí a pocitů, které prožila od svého zadržení na limském letišti. Redakce iGLOBE dopis pouze redakčně upravila do srozumitelné češtiny. Zuzana měla jediné přání: nikdo se nesmí dozvědět, jak se ve skutečnosti jmenuje a odkud pochází. Redakce iGLOBE toto její přání samozřejmě respektuje.

Nevím, jak mám začít. Trochu jste mě zmátl těma otázkama. Nikdy bych nevěřila, že se o mě poslední dobu tolik lidí zajímá. Určitě mě pochopíte když neuvedu svoje jméno. Nechci, aby se o tom moje rodina dozvěděla. (moje mamka a taťka to vědí, ale ostatní rodina ne a moc by je to zničilo, kdyby se dozvěděli).

Do Peru jsem přijela za zábavou, turistikou. Už jak jsem byla malá, tak jsem jezdila se svoji rodinou do cizích zemí. S mým tátou jsem projela kus Evropy a celé Čechy. Jsem vášnivý cestovatel a ráda poznávám cizí kraje. Mou hlavní vášní je poznávat exotiku, kulturu a hlavně mentalitu druhých zemí. Jak jsem vystudovala, tak už jsem nemohla zůstat doma, mnoho mě to táhlo žít v jiné zemi, naučit se cizí řeči. Ne že bych nechtěla zůstat doma v Čechách, ale určitě víte jaká je ekonomická situace v Čechách. Mladí lidé nemají mnoho šance se dobře uchytit v zaměstnání. Mnoho dní jsem uvažovala, co dělat. Donutilo mě i to, že chci našim vrátit to, co oni pro mě za celou dobu dětství udělali. Miluji svoji rodinu. Můj velký problém je, že mi nikdo nevěří, že já jsem v Peru pro turistiku. Víte byla jsem i v Ekvádoru. Quito je velice krásné město. Byla jsem tam asi dva měsíce a když jsem tam jela, tak jsem měla koupený tiket na dva týdny. Cestuji již dva roky na svoje výdaje, ale nikdy bych si nepomyslela, že jednou ta cesta skončí zrovna tady. Seznámila jsem se tady s jedním Peruáncem. Jmenoval se Chulio. Dal mi dárek na rozloučenou z Peru, v kterém byla droga. Nikdy bych nemyslela, že ten dárek, co mi dal, obrátí můj život i moje plány do budoucnosti naruby. Když jsem čekala na odbavení na letišti, tak jsem nebyla nervozní. Protože, abyste tomu rozuměli, policie si vás prohlíží a když se jim nelíbíte a jste nervozní, tak si vás vytáhnou na kontrolu. Ale já byla šťastná, že se vracím domů a zase budu vyprávět a ukazovat fotky.
Jak jsem přišla na řadu, tak si letuška, která prohlížela můj pas, začala něco povídat s jedním policajtem a prohlížela si mě. Potom jsem přišla na řadu k odbavení svého zavazadla, tam si mě převzal policajt na kontrolu a já k němu šla s úsměvem, který mi ale za chvíli zmizel. Vstoupila jsem s ním do jedné kanceláře a tam mě i moje zavazadlo prohlídli. Pak vzali ty věci, co jsem dostala – keramiku hlava lamy a šachovnici z mramoru. Tak ji začali prohlížet, cuchali k ní a nakonec keramiku rozbili. Ležel na zemi bílý prášek v sáčku. Když jsem se na něj podívala byla jsem totálně v šoku. (přímo si to již nepamatuji, šlo to strašně rychle, hlásili něco do vysílačky, že mám drogu. Jako v americkým filmu.) Převedli mě do jiné kanceláře, kde bylo víc policistů a už to žačlo.
Nevěděla jsem , co mám dělat. Všichni na mě mluvili španělsky, já brečela. Něco mi bloklo v hlavě, protože jsem neposlouchala, neviděla jsem nic. Jenom mi probíhal život před očima. Byla jsem jako v jiném světě, nevěděla jsem co se mnou bude a co mám přesně udělat. Chytili mě navečer. Byl to můj nejdelší večer v životě. Po nějaké době přišel co jsem seděla v jedný místnosti nějaký muž a začal mi dávat otázky v angličtině. Ohledně toho, co u mě našli. Já jsem se snažila vysvětlit, že mi to někdo dal, že já do toho nepatřím, ale on pořád dokola jen říkal, že já o tom vím a že je to moje. Potom mě dlouho do noci vyslíchali, pak mi sebrali otisky prstů, fotografovali mě. Nejhorší na tom bylo, že já jsem nevěděla, co se mnou bude dál. Připoutali mě jednu ruku k posteli, což musím říct, že je dost nepříjemn a osm až devět hodin jsem byla připoutaná. Snažila jsem se uklidnit a uvažovat, co bych měla udělat, ale ta situace mě totálně dostala. Zhroutila jsem se psychicky. Ten večer jsem vůbec nespala. Ráno dovolili jít na záchod, ale měla jsem pořád na ruce pouta. Kolem deváté hodiny mě převezli do vazby, kde jsem strávila 14 dní a mezi nimi i Štědrý den. Byla jsem dost vyčerpaná, ale řekla jsem si, že musím mít chladnou hlavu. Ty dny pro mě byly jedny z nejhorších, ale překonala jsem je. Udělali mi testy, zda neberu drogy, mnoho otisků prstů, mnoho dotazů ohledně mého případu, prohlídky u doktora. Asi po dvou nebo třech dnech přišel pan konzul Mikyska. Mluvili jsme spolu o spoustě věcí. Také mi řekl, že mě čeká 8-15 let. To jsem strnula a vůbec jsem nemohla, když mi řekl, že si mohu vzít oblečení. Podívalal jsem se do svého zavazadla, chybělo mi spousta věcí, což je v Peru normální. I moje kazeta s českou hudbou (doufám, že se jim líbí a že rozumí, co na ni zpívají).
Každý den mě vyčerpával, jako by ze mne sáli energii. Nemohla jsem spát, jenom jsem seděla a dívala se do blba. Nerozuměla jsem ničemu, co se tady děje. Asi po týdnu jsem mluvila se svou mamkou. Moje mamka mi říkala, že všechno bude v pořádku, hlavně se uklidni. Můj táta brečel do telefonu a říkal: hlavně se drž a uklidni se. Všichni jsme s tebou, ať se stane cokoliv. I když jsem brečela jako malé dítě, tak mě ten telefon uklidnil a povzbudil do nového života, i když pár let z něho bude za mříží. Ve vazbě se ke mně chovali jako k dítěti. Dokonce mi vzali šňůrky z bot, abych se nepokusila o sebevraždu, což z mého hlediska ani nešlo, i kdybych chtěla. Když už jsem pátý den nejedla, tak mě chtěli osobně krmit, což jsem jim nepovedlo. Já jim říkala, že tu jíst nebudu, i kdyby mě na nože brali.
Jak bych vám tu vazbu popsala?
Je to asi 16 malých cel po dvou lidech a dvě velké cely asi pro dvanáct osob. V jedný muži, v druhé ženy. Já byla v té velké se čtyřma Peruánkama. Po čtrnácti dnech mě převezli k soudu. Vedli mě do sklepa, kde byly dvě velké zimní cely. Tam čekáte několik hodin a potom vás odvedou na jiné místo, kde jste den a převezou vás do věznice. Ten den jsem se seznámila se dvěma Holanďankama, které už tam byly měsíc a vůbec nevezly drogy. Uklidňovaly mě a mně to moc pomohlo. Dali mě potom na samotku se záchodem. Jak jsem se podivila – záchod. Podívala jsem se, kde bych měla spát – nazavšivený posteli, kde lezli brouci, což jsem řekla nikdy. Přirazila jsem dva stoly k sobě. Mohla jsem tam mluvit s nějakým Holanďanem, který mi dal kafe, sušenky a peníze na telefon, abych mohla zavolat na ambasádu. Mluvila jsem s panem konzulem Mikyskou a řekla mu, že potřebuji, aby mi někdo z ambasády dovezl, co potřebuji. Byl tak laskavý, že za mnou do hodiny přijel.
Večer jsem si lehla na ty stoly a když to policistka zjistila, tak dostala šok. Zavolala kolegy, a přikázali mi, že si mám lehnout na matrace. Ale já, že ne, protože jsou špinavé. Ať si na ně lehnou sami. Po dvou hodinách dohadování mi dali pokoj. Spala jsem asi čtyři hodiny a šla jsem znovu k výslechu. Potom mě převezli do věznice Santa Monica. Když jsem odjížděla, tak se se mnou všichni loučili a zpívali mi na cestu. Naložili mě a dalších pár lidí v poutech do auta a vyjeli jsme. Před vjezdem do věznice nás znovu prohlíželi, kontrolovali a vzali nás také na prohlídku k lékaři. Dostala jsem se na celu, kde bylo asi dvacet až třicet lidí. Další otisky prstů, další fota. Po dvou dnech jsem se dostala do samotné věznice, kde je asi 800 žen a téměř všechny zavřené za drogy, jenom pár žen je tu za krádeže. Jsou tu tři velké budovy po dvou patrech a velká jídelna, kam se chodí každé ráno pro jídlo ve velkých kastrolech pro celé jedno patro.
Denní režim je asi takový:  ráno od šesti do osmi hodin uklízíte, připravujete se. V 7 hodin je snídaně (přímo do postele) – dvě housky s marmeládou nebo s máslem. K pití čaj nebo káva. Jednou za měsíc nebo za dva je i mléko. Potom se všechna poschodí seřadí do řady venku na nádvoří. Přijdou policistky s knihami a každá vězenkyně – máme svoje čísla – řekne číslo. Ony vás zapíší do knihy. Potom máte čas na studium různých forem – od kreslení až po kadeřnictví, práci v kuchyni, praní či výrobu tašek, bot nebo světel. Já se bavím tím, že se učím španělsky.
V jednu hodinu je oběd a otvírání pater. Po obědě buď pracujeme nebo hrajeme fotbal, košíkovou atd. Můžete se sejít s knězem, jednou za čas jsou tady koncerty vážné hudby, volí se Miss Santa Monica a další programy. V jedenáct hodin večer je večerka. A tak to jde každý den dokola. V sobotu a v neděli jsou patra otevřená, přicházejí návštěvy. V sobotu mužští rodinní příslušníci a v neděli ženy. Mám tady spoustu známých, takže mě vždycky vezmou s sebou na návštěvy jejich rodiny, protože jsem tady jinak sama a nikoho tu nemám. Z jedné třetiny jsou tady Peruánky, hodně Španělek a potom Evropanky. Je tady poměrně dost Holanďanek, Němky Jihoafričanky, tři Polky, jedna holka ze Slovenska, Američanky, Rusky a jedna Japonka. Z Čech jsem tady sama.
Když jsem přijela do Peru, tak jsem mluvila strašně španělsky. Ale za tu dobu co tu jsem, tak mi každý říká, že mluvím už dost dobře. Mám dobrou paměť. Když jsem odjela z domova, tak jsem se naučila německy, anglicky. Za tu dobu, co jsem ve vězení, tak mluvím docela dobře polsky, učím se turecky. Až přijedu do Čech, tak ze mě bude úplně jiný člověk. Určitě se totiž naučím španělsky. Není to těžký jazyk. V začátku jsem všechno vysvětlovala rukama, nohama. Teď mi hodně pomáhá, že už umím něco říct sama.
Hodně jsou tady bisexuálky, nebo lesbičky. Hodně žen, co sem přichází, vypadají jako chlapi. Takže tady poznáte, když přijde lesba. U některých byste to ale neřekli. Po mně také pár žen vyjelo a já byla v šoku, ale snažila jsem se vysvětlit, že za žádných okolností bych nemohla mít něco se ženou. I když se se mnou potom přestaly bavit.
Jinak je to tady jako v internátu. Hodně lidí to tu nemá v hlavě v pořádku a vy musíte mezi nimi žít. Někdy je vám z nich špatně a musíte se naučit různé věci přehlížet a nevšímat si jich. Někdy je to tady dost kruté. Hodně lidí mi závidí naši ambasádu, protože když něco potřebuji, tak mi pomohou. Protože tady se za všechno musí platit. Pan Mikyska je hodný člověk, který mi hodně pomohl.
Ptal jste se, zda bych riskovala převoz drog, kdyby mě v té zemi čekal trest smrti. To bych neriskovala. Jsem velký dobrodruh, ale ne blázen. Na otázku, zda by mi někdo dal drogu a požádal mě, abych mu to za peníze převezla, bych mu řekla, ať si to převeze sám. Myslím, že jsem se dost poučila, i když to nebylo moje. Za blbost se platí. Hodněkrát jsem uvažovala, co budu dělat, kdybych se vrátila domů. Hlavně co budu dělat na silvestra 2000. Nakonec můj silvestr byl velice neobyčejný a pro mě to bylo překvapení, kde jsem skončila. Touhle dobou jsem chtěla být v Africe, na kterou jsem se velice těšila. Život mi nekončí. Až odsud odjedu, tak zůstanu nějakou dobu doma. Nejhorší je být bez své rodiny a za mřížema. Víte nechci na to myslet, co by se stalo, kdyby se s mojí mamkou nebo taťkou něco stalo a potřebovali by pomoc. Protože já jsem teď závislá na rodině kvůli penězům. Za všechno musím platit.
Co byste dělali, kdybyste byli za mřížemi a žít pořád stejně. Den za dnem. Jste na něco zvyklí, nebo si chcete zajít na sklenku piva, do kina. Tady musíte sedět a čekat, než se dostanete ven, než budete moci vstávat jak vy chcete a dělat věci po svém. Tady se musíte chovat podle předpisů. Když si uvědomím, že tady vlastně sedím za blbost a s drogama nemám nic společného, tak se mi chce brečet. Říká se, že vlastní blbostí se člověk učí. Jednou se dobro ke mně vrátí a ještě si jak budu stará ráda zavzpomínám, že můj život nebyl nuda, i když problémů a stresu bylo mnoho.
Ten den, co jsem čekala, kolik mi dají let, jsem seděla v jedné místnosti, kde čeká na rozsudek více lidí. Jsou to dost velké nervy, když sedíte a uvažujete kolik let vám mohou dát. Nevíte co máte dělat. Jak jste nervozní a čekáte, vlastně nečekáte, jak dlouho tady budete sedět. Bylo to 4.5. 2000. Stála jsem na chodbě se svým advokátem a s panem Mikyskou a čekala jsem, kdy mě zavolají a řeknou rozsudek. Když na mě přišla řada a šli jsme do velké místnosti. Podala jsem jim ruku a usedla jsem na lavici. Vůbec jsem nevnímala, jenom jsem čekala a pot mi tekl  po čele. Když po menších dotazech a odpovědích přišlo na to, kolik let tu budu. Tak jsem dostala menší šok, protože sedm let a šest měsíců je docela dost vysoký trest. Z toho musím být minimálně třicet dva měsíců ve věznici. Vrátila jsem se na celu, jenom jsem seděla na posteli, přišlo se pár lidí zeptat, jak to dopadlo. Já byla tak mimo, že jsem se na ně jenom tak dívala a nemohla s nimi mluvit. Chtěla jsem, aby mě nikdo neobtežoval. Lehla jsem si do kouta a poslouchala muziku a přemýšlela, jak to tady vydržím bez své rodiny a bez svých blízkých. Pár dní jsem byla úplně mimo, ale potom se to spravilo. Řekla jsem si, že už jsem prožila tolik problémů a že tu dobu, kterou si tady musím odsedět využiju. Naučím se pořádně jazyk a rozvinu svoje znalosti. Od té chvíle se těším na den, kdy i já odejdu z těchto míst, do kterých se už nikdy nechci vrátit. Až se dostanu ven, tak si řeknu: byla to dobrá, velmi dobrá zkušenost.
Tímto bych chtěla všem říct, co se sem chtějí podívat, dávejte si pozor s kým se tady budete bavit a kdo vám dává podobný dárek jako mně. Jinak je to krásná země, ale s drogama je to nepoměrně horší. Stačí, když se tu bavíte s člověkem, který má s tím něco společného, a když vás ním chytnou. Tak tady potom sedíte taky. A nikomu nevysvětlíte, že jste tady za zábavou a turistikou. Je tady pár takových, co u sebe neměli žádnou drogu a sedí na čtyři až šest let. V každém případě, pokud máte šanci odjet za prací do cizí země, odjeďte. Vyzkoušejte si, jaké to je. Vždycky se máte z čeho učit a když se vám to nevydaří, tak si z toho nic nedělejte. Doma je přeci jenom nejlíp a jednou bude všude dobře, pokud budete myslet pozitivně, i když je někdy těžce.

 

Ukázka jedné stránky z dopisu devatenáctileté Češky.