Kavárny jsou symbolem Vídně

-
Vídeňákům káva chutnala už od doby,kdy se poprvé dostala do střední Evropy

První proslulé vídeňské kavárničky vznikaly na přelomu 17. a 18. století. V roce 1711 jich už bylo jedenáct. Prodělaly časem bouřlivý vývoj, stěhovaly se do zděných budov, dostávaly svou dodnes trvající vnitřní podobu plnou zrcadel, skleněných lustrů, červených tapet, mramorových stolků, plyšových židlí a zlacených obrazových rámů a rozšířily se rychle i do Budapešti a Prahy jako typická součást měst rakousko-uherské monarchie. Staly se oblíbenými místy společenského styku. Před druhou světovou válkou už bylo vydáno ve V ídni 1200 kavárenských koncesí. Vznikaly literární, studentské, spolkové, divadelní, zahradní a jiné kavárny, které se staly neodmyslitelnou součástí způsobu života rakouské metropole. Zprvu byly čistě pánskou záležitostí, avšak časem tam pronikly i ženy nejen jako hosté,ale i jako číšnice,garderobiérky, osazenstvo kuchyní, ba i jako členky čistě ženských orchestrů. Jako kdysi scházívají se V ídeňané dosud nejen v určitých lokálech, ale též u určitých stolů. Každá kavárna má své vlastní štamgasty a dodnes tam platí rčení: řekni mi, do které kavárny chodíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Starovídeňský literát Alfred Polgar kdysi prohlásil: »V kavárnách se scházejí lidé, kteří chtějí být sami, ale potřebují k tomu společnost.« A spisovatel Peter Altenberg si dokonce nechával do legendární kavárny Central posílat svou poštu. T rávil tam většinu dne, neboť - jak tvrdíval - tam nebyl doma, a přece se cítil jako doma. V e stejné kavárně Central sedával i v emigraci pobývající Leib Davidovič Bronštejn, jak znělo původní jméno jednoho z vůdců V elké říjnové socialistické revoluce Lva T rockého. Když tehdy jeden úředník rakouského ministerstva zahraničí varoval své nadřízené,že se v Rusku připravuje revoluce, usmál se jeho nadřízený: »Prosím vás, a kdo ji má dělat? Snad ne pan T rockij v kavárně Central?« Jednou tento podnik navštívil císař František Josef,vypil tam šálek kávy, a když chtěl platit, napočítal mu vrchní trojnásobek obvyklého obnosu. Císař si zavolal majitelku kavárny a zeptal se jí, zda je u ní káva takovou raritou, že počítá tak nekřesťanskou cenu. »Káva ne,ale císařpán ano, V aše veličenstvo,« odpověděla. Ještě dnes se ve vídeňských kavárnách podává asi 30 různých druhů kávy, mocca, expresso, piccolo, margiloman, melange, mazagran, fiaker, konsul, franziskaner, pharisäer, kapuzinet, krátká, prodloužená, obrácená, černá, turecká, s likérem, rumem, žloutkem a další, jež by chemik označil jednotným chemickým vzorcem C8H10N402, kofein v nejrůznějších županech. Pro pravého V ídeňana je dodnes pití kávy totéž co pro Japonce čajová ceremonie. Sice bez orientálního ceremoniálu, nicméně s nemenší důstojností. Zaujetím, zalíbením, pozorováním, zkoumáním, uvážením, přivoněním, oslazením, zamícháním, ochutnáním, vdechováním a posléze pomalých srkáním hnědého nápoje vytváří kávovou ceremonii. Vyrovnává se kulinářskému rituálu, který začíná vdechováním vůně mletých pražených zrnéček a končí požitkem z aromatické příchuti v ústní dutině.