Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nechtěl mít prázdný pas. Zvedl se ze židle a jel na cestu kolem světa

aktualizováno 
Dejte si pozor na předsevzetí. Mohli byste skončit při šamanském rituálu, který má určit váš další život, nebo s vykloubeným ramenem na vrcholu šestitisícové hory v Bolívii. Jako Karel Štěpánek, který se jednoho dne zvedl z kancelářské židle a vyrazil na cestu kolem světa.

Podzimní Patagonie a snídaně pod Mount Fitz Roy (3405 m) | foto: travel4ever.cz

Svůj projekt pojmenoval Z kanclu kolem světa. Nyní o něm Karel Štěpánek chce vyprávět a vydělat si na další: Úsměv pro Afriku.

Jak to bylo s tím šamanem?
Za tím mužem jezdí lidé do amazonských pralesů v Peru a doufají, že při jeho rituálu budou mít vizi, která jim ukáže, co dělat se svým životem. Potkali jsme tam Francouzku, která když vypila lektvar z rostliny ayahuasca, měla vizi, aby si otevřela hostel v Peru, někde blízko amazonského pralesa. A ona ho rovnou odtamtud jela zakládat. Také jsme se k tomu muži dostali, ale doufal jsem, že si pak nebudu muset založit hostel na Sibiři.

Jak rituál vypadá?
Musel jsem vypít lektvar z ayahuasky, které se říká liána smrti a roste jen v amazonských pralesích. Pak jsem předstoupil před šamana, poděkoval jsem mu a odebral se s ostatními do takového bungalovu uprostřed džungle, kde jsme měli každý svou matraci. Asi za půl hodiny začaly přicházet různé obrazce, představy. Viděl jsem, jak ke mně přijíždí ta rostlina a něco mi nahrává do hlavy. Přicházely halucinace, které nešly zastavit. Prožil jsem znovu své trauma ze školky, kdy mi ukradli pastelky. Pak jsem viděl vlastní rodinu, jak jde v zástupu a mizí v plamenech, jak míří do pekla, jako symbol koloběhu života. To jsem se rozbrečel. Pak zas přišly úsměvné historky. Trvalo to sedm hodin. V době nejvyššího vrcholu jsem se podíval vedle sebe na jednoho Kanaďana a viděl na něm ležet nahou ženu. Ohlédl jsem se do džungle a zpět a najednou na něm byl černý jaguár. Spousta lidí vidí právě zvířata z džungle. Indiáni věří, že se tím spojíte s matkou zemí. Říkají, že oni sami mají veškeré znalosti o přírodě právě od této květiny. Léčí s ní veškeré nemoci, včetně schizofrenie či rakoviny.

A vaše další povolání či směřování? Bude hostel na Sibiři?
Řeklo mi to, že se ubírám dobře, že mám pokračovat, ale nic přímo konkrétního. Jen že to má něco společného s cestováním, turismem, prací s lidmi. To si myslím, že by mě mohlo bavit. Předtím jsem pracoval v IT v kanceláři, což mě úplně nenaplňovalo.

Proto jste vymyslel projekt Z kanclu na konec světa?
Už na škole jsme rádi cestovali, já a přítelkyně Edita, kamarád David a jeho sestřenice Kateřina. Když si uděláte včas zkoušky, máte i čtyři měsíce volna. Pak jsme však začali pracovat a zjistili, že máte jen čtyři týdny dovolené, přičemž v oblasti IT si nemůžete vzít více než dva týdny v kuse. Delší cesty jsou tak vyloučené a my jsme se chtěli podívat na tolik míst. A tak jsme se jednou na chatě po silvestru domluvili, že chceme víc. Začali jsme zjišťovat, jak by se to dalo provést. Našli jsme pracovní program na Novém Zélandu. Další dva roky jsme šetřili peníze, sháněli víza a připravovali se na cestu.

Za dva roky se dá ušetřit na cestu kolem světa?
Za ty dva roky jsme ušetřili každý zhruba 200 tisíc. A pak jsme si zhruba 400 tisíc vydělali na Novém Zélandu a v Austrálii. Plán byl vydělat si v bohatších zemích a utratit v těch ekonomicky slabších. V Asii vyžijete s méně než tisícem dolarů na měsíc a máte, na co si vzpomenete.

Vy prodáváte, pořádáte přednášky, píšete články, jinak jste se však do práce nevrátil. Může se člověk v Česku uživit jako profesionální cestovatel?
To teď vlastně teprve zkouším, nevím, jak to půjde. Píšu články, chystám výstavu fotek, peníze z toho mám, ale spíš na přežití. Chystám nyní přednáškovou tour s hlavním sponzorem, který nám dal věci na kempování. Je však možné, že se budu muset do práce vrátit. Už bych nechtěl kancl, uvažuji o cestovatelské agentuře, která by vycházela z této cesty. Mohl bych třeba brát lidi za šamany do Peru. Ale uvidíme. Ono cestování vám moc peněz nedá, spíš vezme, tak možná nakonec v té kanceláři stejně skončím.

Cestovatel Karel Štěpánek

Jaký další projekt chystáte?
Na téhle cestě jsme svět sice objeli, ale vynechali jsme Afriku. Tu bych strašně rád procestoval na kole. Mám v hlavě takový projekt s pracovním názvem Úsměv pro Afriku nebo Indii. Chtěl bych vzít malý projektor a počítač, jet po afrických či indických vesnicích a promítat nějaký film typu Krtečka. Prostě pobavit lidi. Je hodně způsobů, jak můžete pomoct, můžete koupit jídlo na jeden den, ale druhý den přijde hlad znovu. Já bych jim chtěl věnovat zážitek, pobavit je.

Také jste chtěl z cesty vytvořit film s výzvou „Lidé, cestujte!“. To stále platí?
Ano, tak jsme postavili celý projekt. Včetně našeho loga, na němž je člověk, který přelézá kancelářskou židli. Nemohli jsme se smířit s představou, že už budeme navždy zavření v kanceláři. Mladí lidé mají dnes takových možností, můžeme si vážit toho, že žijeme v Evropě, máme na výběr spoustu pracovních programů, máme volné vstupy do většiny zemí světa. Chtěli jsme říct mladým, ať se nebojí. Nemusí třeba zrovna na dva roky kolem světa, ale ať využijí programů a nabídek. Můžete přece odjet třeba na půl roku do zemí, jako jsou USA či Austrálie, práce se tam hledá lehce a za vydělané peníze celou zemi procestujete. Zatím vzniklo více krátkých filmů, ale chystáme i ten delší.

Proč myslíte, že mladí lidé necestují?
Soudě podle kamarádů v našem okolí, připadalo nám, že většina chce dostudovat, najít si práci, že berou život hrozně vážně. Pak se třeba ohlídnou, až jim bude čtyřicet, a budou mít syndrom prázdného pasu. V mládí je cesta mnohem jednodušší, nemáte hypotéku, děti...

Karel Štěpánek

Narodil se v Liberci v roce 1986, vystudoval obor Manažerská informatika na Technické univerzitě v Liberci. V projektu Z kanclu kolem světa projel s přáteli 25 zemí. Cestoval přes Austrálii, Nový Zéland, Oceánii, Čínu, jihovýchodní Asii či celou Jižní a Střední Ameriku. O cestě psal blog Travel4ever, své příspěvky pravidelně zveřejňuje i na svém facebookovém profilu.

... ale ani peníze. Vám pomohli i sponzoři. Můžete tedy poradit, jak je získat?
Už předtím jsem tvořil prezentace z předchozích cest, měl jsem internetové stránky. To vše jsem jim napsal, poslal odkaz na svůj web, popsal svůj projekt. Je důležité s něčím přijít. Nejen napsat „Nechceš být můj sponzor?“, ale ukázat, že máte plán a motiv cesty. Takový e-mail jsem poslal padesáti firmám. Z nich mi 48 nebo 49 napsalo, že ne, ale od jedné přišla kladná odpověď. Zpočátku to bylo těžké, ale jakmile už jsme určitou podporu měli, mohl jsem zase napsat, ti a ti už nás podporují. Peníze nám nedal nikdo, získali jsme však většinu vybavení.

Na svých stránkách popisujete, že chcete odejít nejen z kanceláře, ale také z „konzumní společnosti“. Pak jste však jeli do zemí, kde tráví dovolenou právě ti, kteří v konzumní společnosti uspěli. Nevidíte v tom rozpor?
Komerci se vyhnete hned, když se vypravíte na třídenní trek do přírody. My jsme vyhledávali hlavně místa bez turistů, jezdili stopem. A bez peněz to také nejde, musíte i do těch bohatších zemí, abyste si je vydělala.

Fotogalerie

Když se člověk podívá na vaše fotografie, vidí jen rozesmáté tváře, surfování, výlety do hor, zábavu. Opravdu to bylo tak bezproblémové?
To určitě ne. Třeba David měl příušnice, já jsem si jednou na snowboardu rozsekl bradu, jedli jsme vždy to, co místní, tak občas přišly komplikace. Na Samojských ostrovech v Oceánii jsme dostali všichni čtyři tak fatální průjem, že na něj nezabíraly žádné léky, nic. Museli jsme se vrátit na Nový Zéland. V Chile mě přepadli na ulici, v Bolívii a Ekvádoru nám ukradli mobil a na Zélandu vybílili auto. Já si několikrát vykloubil rameno, jednou na vrcholu šestitisícové hory.

Co jste s tím dělal?
To bylo v Jižní Americe, v Bolívii. Vylezli jsme na Huayna Potosí, dosahující 6 088 metrů nad mořem. Šli jsme tam na východ slunce, takže teprve po rozednění jsme uviděli, že stojíme na hřebenu a jen pár metrů od nás začíná na obě strany sráz hluboký snad kilometr. Tam jsem při vrcholové fotce chtěl obejmout Davida kolem ramen a vyhodilo se mi rameno. Asi k tomu také přispělo, že jsem byl hodně zmrzlý. Bylo mi jasné, že to musím nějak nahodit zpátky sám, nebylo možné, aby mě někdo snesl dolů. Tam jsem zažil asi svůj největší strach, ale také se ten výstup stal mým největším zážitkem. Vytáhl jsem si ruku, napnul ji a rameno se asi po půlminutě vrátilo. A pak jsme se museli dostat po tom ledu s cepínem a mačkami dolů.

To nezní jako bezpečná expedice.
Vylézt na Huayna Potosí byla asi nejšílenější věc, kterou jsme na cestě podnikli. Nejsme horolezci, nemáme žádné zkušenosti. Ale na druhou stranu celá země leží v takových nadmořských výškách, že jsme si řekli, když ne tady, tak už nikde. Navíc to celé vyšlo strašně levně. Za třídenní expedici jsme dali něco lehce pod čtyři tisíce korun se vším vybavením i jídlem. Celý styl expedice byl takový „bolívijský“, neměli jsme příliš pocit bezpečí, vlastně jsme se hodně báli. Byli jsme k sobě přivázaní, lezli po ledu a David už vrávoral, padal ze strany na stranu, jak se u něj projevovala výšková nemoc. Ale zvládli jsme to a ráno zažili nádherný východ slunce, kdy vidíte snad celou Bolívii.

Byl jste pryč dva roky. Nemáte pocit, že vám tu mohlo něco utéct?
Co se týče rodiny, tak určitě. Na konci už mi máma volala s tím, že je to horší než vojna. Zmeškal jsem dvoje Vánoce, sestřinu svatbu a přijel jsem vlastně přesně v hodinu, kdy ji odváželi do porodnice. Jinak o skandálech jsem si přečetl na internetu a jednou přijelo Česko za mnou. Stalo se to v Číně, v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. Je šílené, že vás na to náměstí nepustí, dokud vám neprohledají tašku a neuvidí váš pas. Stáli jsme tehdy u mauzolea Mao Ce-tunga, před jeho ohromným portrétem, když mi někdo klepe na rameno a ukazuje, že jsou všude rozvěšené stejné vlajky, jakou mám na batohu. Říkali jsme si: „Jéžiš, co se to děje?“ Pak jsme si přečetli na internetu, že do Pekingu zavítal prezident Zeman.

Autor:




Nejčtenější

Šlápoty - Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová, Zdena Opatrná
Osudu navzdory. Odvážné Češky cestovaly mezi válkami i za komunistů

Seděli spolu u stanu uprostřed Sahary, psal se rok 1933, za sebou už měli velkou část Afriky a Eva Elstnerová směrem ke svému manželovi Františkovi prohodila:...  celý článek

Týmu speleologů a potápěčů v čele s Polákem Krzysztofem Starnawskim se podařilo...
VIDEO: Robot natočil hlubiny Hranické propasti, rekordu padl za oběť

Robot, který se loni v září v Hranické propasti ponořil do hloubky 404 metrů a získal pro ni titul nejhlubší zatopené jeskyně světa, zůstává v hlubinách už...  celý článek

Největší problémy způsobily kontroly na hraničním přechodu Bregana-Obrežje mezi...
Kudy pojedete do Chorvatska? Vyberte nejoblíbenější trasy, prověříme je

Tak jako každý rok se i letos chystá redakce MF DNES a iDNES.cz prověřit úskalí a nesnáze na silnicích do Chorvatska, kterými o letních měsících cestují...  celý článek

Výroba cestovních pasů podléhá přísně střeženému režimu (24. dubna 2015).
Třicet dní nebo dva tisíce. Nezapomeňte pořídit dětem cestovní doklady

Chystáte se na dovolenou do ciziny? Nezapomeňte na doklady pro děti, bez kterých vycestovat nesmíte (nařízení platí od roku 2012). Cestovní pas nebo občanku...  celý článek

Turisté na Karlově mostě v Praze (ilustrační snímek)
Praha je v počtu letních rezervací na Airbnb devátá na světě

České hlavní město bude letos podle aplikace Airbnb patřit mezi desítku turisticky nejžádanějších měst na světě. Podle počtu rezervací na léto se Praha...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.