Do Prahy přicházeli Italové zámožní i chudí, všichni se zde natrvalo usazovali a mnozí z nich i počešťovali. Všechny lákaly stavební aktivity Ferdinanda I. Habsburského, který na český trůn nastoupil roku 1526 a do jisté míry dával najevo, že by snad chtěl z Vídně do Prahy přenést panovnické sídlo.
Nemalou roli hrálo také tehdejší solidní ekonomické postavení tří pražských měst. Krutá Ferdinandova odplata za protihabsburský odboj, která se dostavila roku 1547, srazila Prahu v politické i hospodářské sféře na kolena. Leč brzy se situace začala vylepšovat. V šedesátých letech už Praha registrovala slušnou obchodní a podnikatelskou konjunkturu. Nejpříznivější situace ovšem nastala roku 1583, kdy si Rudolf II. zvolil Prahu za hlavní město své říše. To nejcennější, co nám v první vlně přinesli italští architekti, stavitelé a kameníci, byl nový renesanční výtvarný styl. Renesance znovuobjevila antické umění a vědomě na ně navázala.
Je pochopitelné, že nejdůležitější místo v renesanční umělecké tvorbě připadlo architektuře. Renesanční sloh vznikl počátkem 15. století v okolí Florencie, postupně pronikal celou Itálií a od počátku 16. století se přes Alpy dral do západní, střední a severní Evropy. První italští architekti a stavitelé si u nás mohou na svůj účet připsat tři nádherné renesanční stavby, a to na Pražském hradě Letohrádek královny Anny a Míčovnu, v břevnovské oboře pak Letohrádek Hvězda.
Italové přicházející do Prahy byli katolíky a v protestantském městě to patrně nijak lehké neměli. Duchovní péči jim zajišťovali jezuité ze staroměstské klementinské koleje. V kostele svatého Klimenta pro ně začali italsky kázat na jaře 1561. O šest let později si Italové v blízkosti kostela svatého Klimenta postavili malou kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Při ní roku 1575 vznikla podpůrná vlašská kongregace, která si říkala Tovaryšstvo pod ochranou Panny Marie Nanebevzaté. V patnáctém roce své existence kongregace iniciovala a financovala novou reprezentativnější kapli, k níž základní kámen položil 23. července 1590 papežský nuncius v Praze. Stavěl ji Domenico de Bossi podle projektu, který snad vypracoval římský architekt Ottorino Mascarino.
V těsném sousedství ještě nedostavěného chrámu Nejsvětějšího Salvátora a starého kostela svatého Klimenta vyrostla na oválním půdoryse centrální renesanční svatyňka uzavřená kopulí s lucernou. K velké radosti všech italských usedlíků bylo dokončené dílo 9. srpna 1600 slavnostně vysvěceno opět na počest Panny Marie Nanebevzaté. Hla vním náboženským centrem italské komunity zůstala tato kaple i po dokončení kaple svatého Karla Boromejského ve Vlašském špitálu na protější straně Vltavy. Zevně prostá stavba s velkými okny má uvnitř ochoz. Její stěnu členěnou osmi širokými dvojitými pilastry, které sahají až k okraji kopule, vyzdobily roku 1607 obrazy Sedmi tajemství Panny Marie. V několika etapách v 18. století prodělala svatyňka barokní úpravu vnitřku. Krásnou fresku Nanebevzetí namaloval na klenbu kopule roku 1773 neznámý italský umělec. Přibližně v téže době dostal boční oltář pěkný obraz svatého Jana Nepomuckého, který roku 1775 maloval František Lichtenreiter. Poměrně novější je obraz Nanebevzetí na hlavním oltáři, pod nějž se roku 1813 podepsal Josef Bergler, první ředitel Pražské malířské akademie. Krásným architektonickým dílkem je vstupní barokní portikus v Karlově ulici, postavený roku 1715 podle návrhu pražského architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Zalomen do pravého úhlu, jednou stranou kryje vchod do Vlašské kaple, druhou do kostela svatého Klimenta. Pozoruhodná je rovněž jeho kovaná mříž zhotovená přibližně ve stejné době rovněž podle návrhu F. M. Kaňky.
 Pražské Klementinum |
