Už po přistání jsem pochopil, proč se mi na La Palmě bude líbit. Ostrov má na rozdíl od těch známějších minimální množství pláží vhodných k nicnedělání. A s lenošením jsou spojeny davy odpočinkuchtivých turistů. Já jsem hodlal užít si La Palmu aktivně, koupání mě baví vždycky jen chvilku. Pláže jsem však nechtěl vynechat úplně, pro neobvyklou barvu zdejšího písku. Vulkanický původ ostrovů včetně La Palmy totiž zařídil, že pláže jsou spíše černé než bílé nebo žluté. No, viděl jsem to, ale že bych to musel vidět dvakrát?
Když jsem se před cestou díval na mapu, neuniklo mi, že celý ostrov vypadá jako obří sopka, obrovská homole, a můj předpoklad se záhy potvrdil. Ale není to jen tak ledajaký kopec, jeho stěny se v nejvyšším bodě, u Skály chlapců, tyčí až do výšky 2 426 metrů. Vůbec je to docela macek, protože má až devět kilometrů na šíř. Muselo to být skutečné peklo, když se něco takového vynořilo z hlubin Atlantiku.
La PalmaJeden ze sedmi Kanárských ostrovů ležící v Atlantiku. Přesný název je Isla de La Palma. S plochou 706 km² je pátým největším ostrovem souostroví. Žije na něm asi 85 000 obyvatel. Na nejvyšším bodě ostrova Roque de los Muchachos (2426 m n. m.) se nachází vyhlášená hvězdárna. |
Procházel jsem národním parkem Caldera de Taburiente, který takřka kopíruje starý kráter, a pochvaloval si stezku, po které jsem směřoval do kaňonu Barranco de las Angustias, jehož soutěsky padají z výšky až dvou tisíc metrů k moři. Projít si celý ostrov pěšky by nebylo zlé, ale neměl jsem tolik času, abych vyzkoušel všech dvanáct set kilometrů turistických tras. A tak bylo nutné posunout se zase kousek autobusem. Kupodivu pohybovat se po ostrově s rozlohou sedm stovek kilometrů čtverečních, i když vám do cesty padají dvoutisícové hory, není zase až takový problém. A tak jsem za chvilku stanul na "střeše" La Palmy.
Roque de Los Muchachos neboli Skála chlapců má zvláštní kouzlo. Klikatící se cestou jsem vystoupal až do nebe. Dole u moře bylo ještě pod mrakem, ale já stanul najednou nad mrakem a ne nad jedním, ale nad celou peřinou mraků. A pak jsem se otočil a zůstal stát s otevřenou pusou.
Jako houby po dešti tu ze zelenající se kosodřeviny vyskákaly kupole hvězdářských dalekohledů. Bylo jich asi deset a na modrozeleném pozadí vypadaly jako lodě mimozemšťanů. Astronomové z celého světa se sem sjíždějí, aby za pomoci některého z obřích teleskopů nějakého mimozemšťana zahlédli, což se jim zatím nedaří.
Všem dalekohledům vládne ten největší s průměrem zrcadla přes deset metrů: Velký kanárský teleskop. Pořád mi vrtalo hlavou, proč zrovna La Palma... Pak mi to řekli: na ostrově žije asi 80 tisíc lidí. Tedy malá osídlenost a s tím i zanedbatelný světelný smog. Ani skutečný smog, který by znečišťoval ovzduší, se tu kvůli takřka nulovému průmyslu nevyskytuje. A i poloha v Atlantském oceánu hraje vědcům při pozorování vesmíru do karet, neboť vítr všechno rozfouká.
Ovšem nad pravdivostí historek, v nichž astronomové několikrát do roka nechají vypnout elektřinu na celém ostrově, vyjádřil pochybnost i řidič autobusu, se kterým jsem mluvil. Žije tu prý od narození a nikdy nic podobného nezažil.
Ohnivzdorné stromy
Kanáry teď? Proč neKanárské ostrovy mají lidé spojené spíše s podzimem a zimou. Ale nemusí to být vůbec pravda, protože právě teď je tam příjemné letní počasí, vzduch má samozřejmě kolem třiceti, takže tam nejsou úmorná vedra, ale nehrozí ani zima. A hlavně: je tam příjemné prázdno, takže jet zrovna tam nemusí být špatný nápad. No a jinak samozřejmě tenhle článek může posloužit jako připomínka, že podzim už je pomalu za dveřmi. |
Bloumal jsem po Skále chlapců, když jsem na značce národní park uviděl havrana. Udělal jsem pár fotek a přibližoval se k němu. Dělal jakoby nic a já se dostal až ke značce, aniž by se mou přítomností nějak vzrušoval. Vytáhl jsem z ledvinky sušenku a hodil mu ji na zem. Seskočil a začal se cpát. Za chvilku jsem seděl vedle něj na kameni a krmil ho, jako bychom byli staří známí. Jak se ukázalo, Don Carmelo, jak tu havranovi přezdívají, je místní celebritou. Na lidi už si zvykl, a tak obšťastňuje svojí přítomností a bezprostředností všechny, kdo se na Roque de Los Muchachos vydají. A většinou skončí s plným břichem.
Když jsem se vracel zpět, udělal jsem si ještě pár záběrů směrem do obřího sopečného kráteru. Až nyní jsem si všiml, jak je dokonale pokrytý zelenými borovicemi. Tyhle stromy jsou velmi zvláštní.
Především jsou doma pouze na Kanárských ostrovech a jejich stavba plně odpovídá nehostinným podmínkám ve zdejší sopečné půdě. S nedostatkem vody bojují větším počtem delších jehlic, které svojí větší plochou mohou absorbovat víc vlhkosti. Ale ještě podivnější je jejich nehořlavost. Samozřejmě nejsou přímo nehořlavé, jen se naučily odolávat poměrně častým požárům. Borovice se ohni brání silnou kůrou a mimo jiné prý i vzduchovými polštářky v ní. Je pravda, že některé stromy na mé procházce národním parkem vypadaly na uhel spálené, ale jejich větve měly bujné a zelené jehličí.
Záhada pro von Dänikena
Z hor a kopců jsem se přesunul do obývané části, abych si projel některá města. Začal jsem v muzeu hedvábí v městečku El Paso. Se vstupem do muzea jsem vešel do minulosti. Zdejší ženy skutečně nejen dělají vše ručně jako v 16. století, kdy zpracování hedvábí na ostrově začalo, ale dokonce si pěstují své bource morušové.
Nenechávají je na stromech, aby jim je nesezobali ptáci, ale krmí je listím v krabicích. Něco takového je však k vidění prý jen na jaře. Když se housenky dost nacpou, zakuklí se a pak se z nich jednoho dne začne klubat nový život. Jenže kukla se nesmí nechat napospas novému motýlu, ten se totiž ven prokousává, a tak by hedvábné vlákno, ze kterého je kokon umotán, zničil. Kokony se hodí do horké vody a z každého z nich se postupně získá i patnáct vláken dlouhých dohromady až neuvěřitelných tisíc metrů.
A pak už to jede jako v manufaktuře. Vlákno se motá, navíjí, vrství, barví se, tká a na konci je třeba ručně vyrobená kravata, za kterou v muzeu zaplatíte i 150 eur, šátek pro dámy stojí ještě o šedesát eur víc.
Tip na dovolenouVybírejte dovolenou do destinace La Palma, nejvýhodněji na dovolena.iDNES.cz. |
Výroba hedvábí není jediným řemeslným artiklem, kterým se La Palma může pochlubit. Ten další je spojen se záhadou jako pro von Dänikena. V městečku Villa de Mazo se pod rukama zručných hrnčířů rodí nádobí s originálními motivy starých Guančů, tedy původních obyvatel ostrovů. Jak ti se sem však dostali, nikdo dodnes spolehlivě nevysvětlil. Byli prý vysocí, světlovlasí a modroocí, ale neznali lodě a ani malé vzdálenosti mezi ostrovy překonat nedokázali.
Zkouším chvilku sám přijít na kloub tomu, jak se tady jednoho krásného dne objevili, ale nic mě nenapadne. Pták Noh je nepravděpodobný, letadla ještě nebyla.
Kromě zvláštního pískotu, který byl jejich jazykem, se zachovaly i úlomky keramiky se zvláštním zdobením. A právě tahle keramika teď vzniká v dílně Cerámicas El Molino. Ani tam mi nenapověděli, jak to tehdy bylo. Sami nevěděli.
Užitečné adresy
|
Poslední místo, které mne zajímalo, leží na nejjižnějším cípu ostrova. Je to oblast, kde ještě sopky pravděpodobně neřekly poslední slovo. Vulkán Teneguía tady o sobě dal vědět vzhledem k historii sopek poměrně nedávno, v roce 1971. Tehdy již pod kráterem stál vysoký maják a také solné zahrady, kde se z mořské vody získává sůl.
Vystoupal jsem na vrchol sousední sopky San Antonio a rozhlédl se po okolí. Sopečná krajina není nic veselého, ale červenobílý maják, který z ní tady vystupuje, vypadal optimisticky. Horká láva se tehdy v roce 1971 údajně zastavila pár metrů před ním, a tak přežil. Hned vedle něj mne zaujala obrovská šachovnice. Jako velká desková hra z vrcholu sopky vypadají bazénky s mořskou vodou, z nichž se získává sůl.
Ostrov La Palma by se dal prozkoumávat ještě dlouho. Malá městečka prý ukrývají řadu dalších atrakcí, třeba výrobnu tradičních kanárských doutníků, muzeum banánů, kterých se tady pěstuje spousta, ale třeba i venkovní bazény přímo na mořském pobřeží Charco Azul.
Nakonec jsem si koupil jedno balení zdejší soli. Jako suvenýr. Vzal jsem ji domů, a když přesolíme, nemůžu na La Palmu zapomenout.