Kanaďané si poplakali, život jde dál

Bývalý kanadský federální premiér, jedna z nejkontroverznějších a nejznámějších postav kanadské historie, silně levicový liberál Pierre Elliot Troudeau, už není mezi živými. Člověk vyhlášený v loňském roce jako osobnost, o které se ve 20. století nejvíce psalo, zemřel 28. září. Jaký vlastně byl?

Dvě tváře politikova života

Bývalý kanadský premiér Pierre Trudeau (dále také PET) byl během své aktivní politické kariéry mnoha lidmi milován, obdivován (zejména mládeží) a ctěn, ale téměř stejným množstvím Kanaďanů odsuzován a dokonce i nenáviděn. Oba tábory měly ke svému hodnocení a posuzování tohoto charismatického politika jistě své důvody. Osobně se domníváme, že v daném případě negativní zásluhy mnohonásobně převyšují pozitivní.

V Trudeauově případě k těm nemnoha pozitivním zásluhám patří bezesporu jeho postoj ke quebecké otázce. Na rozdíl od svých nástupců Briana Mulroneyho a Jeana Chretiena byl Trudeau vždý zastáncem názoru, že převážně frankofonní provincie Quebec není oprávněn požívat ústavní status ”disting society” (odlišná společnost) s logickým poukazem na fakt, že jsou-li odlišní Quebečané, jsou různými způsoby odlišní též příslušníci dalších provincií.

S tímto názorem se ztotožňuje naprostá většina Kanaďanů, což bylo potvrzeno celostátním referendem v roce 1992, kdy se bývalý konzervativní (pouze podle názvu, ve skutečnosti spíše fiskálně nezodpovědný liberál) premiér Brian Mulroney neúspěšně pokusil zakotvit status o Quebeku jako odlišné společnosti do kanadské ústavy. PET se projevil jako skutečný muž činu v krizové situaci v roce 1970, když militantní separatistická organizace FLQ spáchala několik pumových atentátů a unesla britského diplomata. Trudeau neváhal vyhlásit výjimečný stav a proti separatistickým teroristům tvrdě zakročil. Za pozitivní zásluhu premiéra Trudeaua lze též považovat důchodové reformy uzákoněné jeho administrativou.

Pomoc našim uprchlíkům

Nejsme v žádném případě příznivci P. Trudeaua a patříme k těm, kteří zastávají názor, že objemem napáchaného zla je PET největším kazisvětem kanadské politické scény všech dob.

Z čistě osobních důvodů je však třeba vzpomenout velmi záslužný čin, který PET a jeho vláda udělali pro Čechy a Slováky. Krátce po sovětské invazi v roce 1968 si vyžádali tehdejší zástupci Československého sdružení v Kanadě audienci u ministerského předsedy Trudeaua. Byl jimi vznesen požadavek, aby vzhledem k naléhavé politické situaci Kanada přednostně přijala československé uprchlíky, dlící v přeplněných utečeneckých táborech, zejména v Německu a Rakousku. Premiér žádosti vyhověl a v následujících týdnech přiletělo do Kanady několik tisíc českých a slovenských emigrantů. V této, pro Čechoslováky tragické době, docházelo k zajímavým paradoxům. Zatímco levicový socialista a obdivovatel Sovětského svazu Pierre Trudeau a taktéž téměř všechny západoevropské komunistické strany odsoudili sovětskou invazi do Československa a prosazovali urychlené poskytnutí azylu uprchlíkům z napadené země, pravicově konzervativní politik, pozdější rakouský prezident, bývalý esesák Kurt Waldheim dělal vše pro to, aby znesnadnil vydávání rakouských víz Čechoslovákům.

Pomoc čs. uprchlíkům byla bohužel jednou z mála, ne-li jedinou kladnou věcí, které v oblasti emigrační politiky PET udělal. Všechny ostatní změny, které v tomto směru učinil, vedly nepochybně k vzniku dnešního chaotického, naprosto nefunkčního a velmi nákladného emigračního systému, jenž je v očích ostatního světa trapnou fraškou. Ale nepředbíhejme.

P. E. Trudeau pocházel z milionářské frankofonní rodiny. Velmi inteligentní, ctižádostivý Pierre vystudoval v nejlepších školách a později se stal univerzitním profesorem. Jako mnoho intelektuálně založených dětí ze zámožných rodin, měl i on od útlého mládí velmi silné sociální cítění, v tomto případě, což se později v jeho politické projevilo, silně kontraproduktivní.

Odpůrcem za každou cenu?

Kombinace extrémistických povahových rysů a sociálního cítění zřejmě vysvětlují jeho náklonnost k levicovým totalitám a bohužel i toho nejhoršího kalibru a málo skrývaný antagonismus k britské koruně. Za II. sv. války byl Trudeau aktivním protiválečníkem a ve svém extrémismu šel tak daleko, že po vstupu Kanady do války jezdil po Montrealu s esesáckou helmou na hlavě a rudou vlajkou na motocyklu a přesvědčoval Kanaďany, aby nebojovali za kapitalistickou Anglii proti socialistické Třetí říši. Jeho oblíbeným argumentem v této aktivitě bylo, že se II. sv. válka Kanady netýká, že je striktní záležitostí imperialistické Británie. Tyto hanebné epizodky Trudeauova života mu nikdy nezapomněli kanadští váleční vetaráni, kteří nikdy neměli k tomuto premiérovi respekt. Situace došla dokonce tak daleko, že v roce 1984, před oslavami 40. výročí spojenecké invaze a vylodění v Normandii, důrazně požadovali, aby při oslavách nebyli reprezentováni Trudeauem s přesvědčivým odůvodněním, podle kterého zatímco jejich druzi prolévali krev na bojištích a byli k smrti mučeni v japonských zajateckých táborech, on se choval jako deklasovaný cynik. Pouze diplomatické protokolární ujednání nakonec způsobilo, že přes protesty veteránů jel v červnu 1984 do Francie reprezentovat Kanadu přece jen Trudeau.

Blahobyt pro každého…

Období 60. let s vietnamskou válkou bylo jako stvořené pro politika Trudeauova typu. Silně levicový univerzitní profesor, intelektuál, obdařený osobním šarmem a velmi dobrou fyzickou kondicí (výborně lyžoval a skákal salta do vody), mluvící perfektně francouzsky i anglicky, byl u svých studentů a generace květinové mládeže vůbec (s jednou z nich, o 30 let mladší, se později oženil a měl tři syny) velmi oblíbený, což jistě umocňoval i fakt, že se snažil prosadit legalizaci marihuany v oné woodstocké době populárnější než kdy jindy.

Trudeauova idealistická vize jakéhosi demokratického socialismu, kde všichni lidé budou mít blahobyt, který měl on díky bohaté rodině, zajistí bohatá země a její nezruinovatelní daňoví poplatníci, způsobila, že do té doby konzervativní země spolu s USA a Švýcarskem nejbohatší ze všech západních demokracií změnila uspořádání politických stran k nepoznání. Trudeauův předchůdce v premiérském křesle (1963-68) Lester Pearson, v jehož kabinetu Trudeau zastával funkci ministra spravedlnosti, byl posledním centristickým liberálem. Liberálové do příchodu PET Byli centristickou stranou a po jeho příchodu byli Pierrem posunuti na levou stranu politického spektra, odkud vytlačili téměř polokomunistickou NDP do dnešní bezvýznamnosti. Progresivně konzervativní strana byla v té době na pravé straně, zatímco její dnešní zubožená karikatura, vedená velmi trapně, až žalostně trapně působícím znovuzvoleným leadrem Clarkem, se naklání spíše nalevo od centra a postrádá někdejší velký význam a prestiž, který požívala ještě po zvolení jejího předchozího leadra, již zmíněného Briana Mulroneyho (1984-93) premiérem. Ten však byl pouze progresivní, přičemž některé jeho kroky a fiskální nezodpovědnost z něj dělali spíše liberála než konzervativce.

To způsobilo silné vakuum na pravé straně politického spektra, kde nemalé množství kanadských konzervativních voličů nemělo na federální rovině adekvátní politickou stranu, reprezentující jejich zájmy. Z tohoto důvodu se v roce 1987 od Progresivně konzervativní strany odtrhlo pravé křídlo a od vedením Prestona Maninga zzaložilo Reformní stranu, jež byla v posledních federálních volbách v roce 1997 druhou nejsilnější stranou a ve federálním parlamentu se stala oficiální opozicí. Z Reformní strany vzešla letos Kanadská aliance, kterou vede Stockwell Day.

Podivná přátelství a prosperita na dluh

Ale zpět k Pierru Trudeauovi. Spolu s blízkým přítelem senátorem Herberem byl spoluautorem knihy s příznačným názvem Dva nevinní v Číně, ve které popisuje své zkušenosti z cesty po komunistické Číně a ve které nazývá Mao Tse Tunga ohromným státníkem velkou vizí. S nástupem Trudeaua do funkce premiéra se váže devastace ekonomie, kdy v době jeho nástupu Kanada neměla téměř žádný státní dluh, který ale dnes činí téměř 600 miliard dolarů a v zadluženosti per capita řadí Kanadu na první místo na světě. Trudeau se zmíněnou vidinou blahobytu pro všechny začal rozhazovat vypůjčené peníze na (mnohdy nesmyslné) sociální programy mj. systém sociálních podpor nemotivujících příjemce k nástupu do práce – stav, který přetrvává dodnes.

Kanadský dolar byl tehdy silnější amerického, zatímco se v dnešní zubožené formě jeho hodnota pohybuje okolo 65 centů amerického a v newyorských finančních kruzích je potupně přezdíván severoamerickou rupií nebo pesem. Několik let po nastoupeném trendu nastalo období prosperity na dluh.

V praxi to vypadalo asi jako když někdo dostane kreditní kartu, začne ji lehkomyslně používat a nemyslí na to, že někdy musí přijít účet. Je zajímavé, že na toto období, ve kterém se fakticky ruinovala kanadská budoucnost, rádi vzpomínají s úctou k Trudeauovi i někteří naši krajané přišedší do Kanady krátce po sovětské invazi. Na tuto, z objektivního hlediska nepodloženou, nostalgii má bezesporu vliv i fakt, že zmínění Češi a Slováci, dnes většina z nich v důchodovém věku, měli v době Trudeauova nástupu v roce 1968 a svého příchodu do Kanady o 32 let čerstvější tělesnou schránku se všemi výhodami, které s tím souvisejí.

Zvraty v neprospěch země

Emigrační politika se změnila tak, že zatímco až do konce 60. let přicházelo z celkové roční kvóty nově příchozích 90 procent lidí z Evropy - převážně Britů, kdy naprostá většina z nich měla  solidní kvalifikaci, 10 procent lidí přicházelo ze zemí třetího světa. Dnes je situace zcela opačná. Hlavním kritériem selekce do Trudeauova nástupu byla kvalifikace, pochopitelně oborů v Kanadě nejvíce potřebných.

Hlavním dnešním kritériem je politická korektnost, což způsobuje, že každým rokem přicházívá mnoho tisíc pologramotných myčů nádobí a podobných profesí. Emigranti se sice tradičně snadno integrují do kanadského života, ale masový letitý příchod těchto sociálních vrstev, zákonitě tíhnoucích k levici, značně přispěl k tomu, že přes velmi špatnou politiku jsou v posledních letech u federální vlády silně levicoví liberálové. PET zkrátil čekací dobu permanentních rezidentů z pěti na tři roky, po kterých lze žádat o občanství. Bylo by jistě naivní se domnívat, že tento krok udělal, aniž by očekával, že mnozí noví Kanaďané tuto nabytou výhodu ocení ve volbách.

Trudeau zruinoval rybářský průmysl, tradičně jedno z klíčových odvětví kanadské ekonomiky. Bez jakékoliv zodpovědnosti byly plundrovány přírodní zásoby, v některých oblastech až do totálního vyčerpání (viz článek Kvůli rakům se v Kanadě perou rybáři a vypalují si i domy).

Ekonomika na bubnu

Oběma sv. válkami proslavená kanadská armáda, vždy bojující na straně demokracie, svými výkony a obrovským příspěním ve II.sv. válce chlouba všech Kanaďanů, byla za Trudeauovy éry a s přispěním dnešního demagogického pokrytce v premiérském křesle Jeanem Chretienem zubožena do té míry, že pracuje a zastává náročné úkoly v různých částech světa pod hlavičkou OSN s muzeální technikou. Pro současného premiéra, jenž v Trudeauově éře zastával významná ministerská portfolia, mj. ministra financí a ministra spravedlnosti a nese tedy přímou spoluzodpovědnost za špatný stav těchto resortů, má z propagandistického hlediska mnohem vyšší cenu jeden kanadský voják v modré přilbě OSN na televizní obrazovce, než elitní prvotřídně vybavený pluk schopný efektivně zasáhnout ve skutečné bojové akci. V praxi to vypadá asi tak, že o co více Chretien zavazuje Kanadu na různých místech ve světových ohniscích, o to méně finančních prostředků je federální vládou levicových liberálů armádě poskytováno.

Sliby, sliby…

Těžko říci, ve kterém resortu Pierre Trudeau napáchal nejvíce zla. Ale domníváme se, že to bylo v právním systému. Trestními zákony počínaje, rozvodovými konče. Těžko si lze představit méně funkční justici než je kanadská (viz článek Young Offenders Act).

Pierre Trudeau byl čítankovým příkladem amorálního politika. Četné milostné aféry, jedna z nich se slavnou herečkou Barbarou Streissandovou, často používané vulgární výrazivo – občas i v parlamentě, dokreslují povahové rysy tohoto politika. Způsob, jakým jednával se žurnalisty (včetně těchto nejoplzlejších gest a fyzického napadání) dělá ze stylu, kterým Miloš Zeman komunikuje s novináři, vstřícnou vlídnost. To vše mu u široké veřejnosti celá léta procházelo a mnohým to dokonce imponovalo. Značné množství novinářů se dnes domnívá, že politická činnost byla pro Trudeaua, nikoliv neoprávněně přezdívaného intelektuálním playboyem, jakousi zábavnou hrou, při které testoval voliče, kam až může zajít a co všechno mu projde. A prošlo mu toho opravdu dost, zejména značné množství nesplněných slibů. Příklad: v 70. letech, uprostřed energetické krize, v období nejhorší inflační vlny, navrhovala opozice za účelem zastavení lavinové inflace uzákonit regulaci mezd a cen. Trudeau tento návrh kategoricky odvrhl s tvrzením, že podobné nedemokratické zásahy jeho vláda zavádět nebude. Převážně levicová kanadská media pro to gesto malovala týdny rudému Pierrovi svatozář. Vystřízlivění přišlo krátce po vyhraných volbách, kdy Trudeau oznámil, že je třeba omezit inflační růst a původně zamítnuté pravidlo promptně zavedl.

Konečně rezignace, a spoušť

Když PET v roce 1984 konečně rezignoval, zanechal po sobě velmi neblahé dědictví. Špatně fungující stav téměř ve všech vládních resortech, největší nezaměstnanost od konce II. sv. války, úrokové sazby dosahující v té době až 20 procent, a již zmíněný rekordní státní dluh, který podle mnoha odborníků bude těžko někdy splacen.

Kanada slzela celý týden

¨V málokteré zemi se projevuje tak vysoká úcta zesnulým politikům jako v Kanadě. Vžité pravidlo “o mrtvých jen dobře” bylo dodržováno stejně důkladně v roce 1982 v případě úmrtí  Leonida Brežněva jako při úmrtích obou papežů v roce 1978. Trudeauův pohřeb - s ohledem na popisovanou devastaci, kterou po sobě zanechal, byla teatrální fraška srovnatelná s pohřbem Klementa Gottwalda v roce 1953 v Praze. Při Gottwaldově pohřbu neváhali soukmenovci za účelem umocnění kultu osobnosti obléci zesnulému do rakve generálskou uniformu, ačkoliv – jak známo – to Gottwald v aktivní službě u rakouské armádě dotáhl pouze na frajtra. Pierru Trudeauovi při monstropompézním obřadu epigoni udělili téměř svátost, ačkoliv mu byly vlastnosti jako morálka a mravnost za světského života bytostně cizí.

Světiteli byli i hodnostáři katolické církve, pro které Trudeau mohl těžko být zářným příkladem – poslední nemanželské dítě zplodil ještě ve svých jedenasedmdesáti letech.

Kdo to neviděl, jen těžko uvěří. Palcové titulky a bezpočetné fotografie ve všech denících po celý týden, mnohahodinové televizní pořady o zesnulém, přenosy z pietních aktů, vystavování ostatků v Ottawě a v Trudeauově rodném Montrealu bylo v těchto dnech celostátním repertoárem od Atlantiku až po Pacifik. Mezi bezpočetnými hosty na pohřbu byli i mnozí velikáni politického a kulturního života z celého světa, mj. i bývalý americký prezident Jimmy Carter, odspustivší zesnulému jeho příslovečný antiamerikanismus, a starý přítel Fidel Castro, se kterým se Trudeau ještě jako kanadský premiér vášnivě objímal v Havaně stylem “a lá dvojitý chruščov”.

Z kanadského Ontária své čtenáře zdraví a hezký den přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com