Kamčatka chce využívat skrytou sílu vulkánů

Pod sopkou to vypadá jako ve staré kotelně, v níž popraskaly trubky s párou. Horoucí oblaka se zlověstným syčením stoupají ze zrezivělých železných kohoutů a mísí se s obláčky, které k nebi vyfukuje podřimující Mutnovská sopka. Kolem rachotí těžká technika stavbařů, kteří by v příštích letech měli dokončit velkou elektrárnu, poháněnou silou vulkánu.

 "Až vše dostaví, sopky budou zásobovat skoro půlku Kamčatky," říká hrdě Vitalij Nikitěnko, technik geotermální Mutnovské elektrárny, která by měla za několik let dodávat vyhladovělé energetické síti poloostrova asi 100 megawattů elektrické energie. Dva roky již funguje jeden menší blok, přilepený o kus dál na plošině nad vysokými srázy kamčatských hor. Vitalij je na skrumáž trubek věčně zahalenou teplým oparem z hlubin patřičně hrdý. "Princip je jednoduchý, uvést to vše v život ovšem tak snadné není," dodává. V měřítcích Evropy výkon 100 MW neznamená mnoho, na Kamčatce se čtyřmi sty tisíci obyvatel je však důležitý. A navíc, je málo míst na světě, kde se návštěvník na každém kroku setkává s projevy vulkanismu.

"Bylo by škoda tu ohromnou sílu nevyužít," říká Sergej Sašenko, další technik z elektrárny ležící uprostřed vulkanického masivu asi dvě hodiny jízdy od Petropavlovska, správního střediska Kamčatky. "Je ostuda, že jsme do nedokázali již dávno," dodává. Kamčatka patří k nejaktivnějším vulkanickým oblastem na světě. Je to zóna tří set sopek, třicet z nich je aktivních. Čas od času se probouzejí a lidem ohnivým divadlem připomínají, jak ohromné síly jsou skryty hluboko v podzemí. Kamčatka sní o spoutání energie vulkánů mnoho let, dlouho však nebyla schopna shromáždit potřebné finance na výstavbu. Nakonec je získala od Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Úvěr garantuje ruská vláda - bankéři se báli, že chudý poloostrov by nebyl schopen splatit řádově desetimiliony dolarů. Jak taková elektrárna vlastně funguje? Těžní soupravy vyhloubí vrty do hloubky větší než jeden kilometr na úpatí vulkánu - tam, kde geologové předpokládají dutiny naplněné parou ohřívanou jako v parním kotli žárem sopky. "Přehřátá pára pod ohromným tlakem stoupá k povrchu a systémem trubek se rozvádí ke třem turbínám," vysvětluje Vitalij Nikitěnko a rozhazuje nadšeně rukama. Pochvaluje si počasí - je výjimečně krásné. Zatímco dole v údolí se povaluje neprostupná mlha, na zeleň trávy a čerň vulkanických hornin praží slunce.

Několik dalších techniků vylézá ze spleti kovu elektrárničky. Takových dní, říkají, tu za rok mnoho nezažijí. "Naše elektrárna je velmi šetrná k životnímu prostředí," chlubí se Vitalij. "Páru kondenzujeme a pak znovu pod tlakem ženeme zpátky do podzemí, kam patří." Síra a další agresivní látky z horkého dechu Mutnovské sopky tak neunikají do atmosféry ani řek a říček, ze kterých se dá všude pít. Tak jako skoro všichni l idé na Kamčatce mají Vitalij i Sergej vždy v zásobě mnoho nejrůznějších historek ze života podmanitelů divoké přírody. V létě sice vypadá elektrárna nad majestátním sopečným údolím téměř idylicky, koncem podzimu se však změní v polární oblast krutých mrazů, sněhových závějí a nemilosrdných větrných smrští.

"Není snadné ten velký parní stroj udržet v chodu," říká Vitalij. V létě je na "vezděchodu", kříženci nákladního vozu a tanku, možné sestoupit z hor za pár hodin, v zimě vybřednout z moře sněhu však často trvá celý den. Jejich oblíbená liška se již naučila žrát jim z ruky, medvěd se zatím drží v uctivé vzdálenosti, stejně jako "lstivý" rosomák a další zvířata panenské přírody. "Je tady hezky," říká Sergej. "A až postavíme bazén s horkou vodou, bude tu ještě lépe," dodává. Už se na to hodně těší.
 

Kamčatská vulkanická oblast.

Kamčatská vulkanická oblast.

Kamčatská vulkanická oblast.