Kam máme poslat vaši rakev? Stopař Poláček bez řidičáku na Dakaru

Hlavní město Argentiny už zaplňují silná auta, motorky, čtyřkolky a nějakým omylem tu jsem i já, novinář bez řidičáku, co nezná slova tlumič, spojka, chladič. Ale Rallye Dakar bude určitě pecka, to vidím. Právě teď ten cirkus startuje, píše reportér MF DNES Tomáš Poláček v 1. díle seriálu ze slavného závodu.

Závodníci jsou zrovna na přejímkách, kde jim pořadatelé kontrolují auta.

Jazyk nemá kdo vytáhnout

"Tak pane," říkají českému motorkáři Martinu Mackovi, který by chtěl dojet do desátého místa a potom s Dakarem navždy skončit, protože nemá smysl tahat čerta za rohy a tenhle závod na motorce, to je hazard se životem - rozjetý kamion si vás na poušti často nevšimne, a když zapadne jazyk, nemáte pomocníka, který by ho vytáhl...

"Pane," opakují pořadatelé, "kampak máme případně dopravit vaše ostatky?"

A Martin Macek klidně odpovídá, že k jeho příbuzným do Jablonce nad Nisou.

Buenos Aires, přípravy na Dakar. Martin Macek při rozhovoru

S českým týmem jsme přiletěli čtyři dny před startem Dakaru a byla to příšerná cesta, přes Londýn a Sao Paulo. To nakonec přestanete vnímat, letíte-li půl dne nebo den a půl.

Nepomáhá, že s vámi náhodou sedí v letadle i modelka Eva Herzigová a pořád jí to sluší.

Nepomáhá, když mezi Čechy na palubě koluje hřejivý koňak.

Byla by to nejhorší otrava, kdyby jeden z mechaniků tvrdě neusnul na toaletě a nenaštval tím letušky.

Ale pak už jsme konečně v Buenos Aires, takže do kraťasů - je třicet dva stupňů ve stínu.

První večer si všichni dáváme veliký biftek a několik piv, ale třeba právě motorkář Macek se pak už začíná soustředit na závod.

"Nesmím se přecpávat," říká. "Při rallye pak nebudu jíst celý den, pojedu v jakémsi kómatu..."

Czech Dakar team na procházce v centru Buenos Aires

Na druhý den si z přístavu vyzvedáváme závodní stroje, práce začíná. Mechanici, navigátoři i řidiči kontrolují, jestli stroje nezničil měsíc na oceánu.

V montérkách tu pobíhá i holohlavý Marek Spáčil, šofér Tatry, která by moc ráda dojela do desátého místa.

Hned od Nového roku bude Spáčilem házet v kabině ze strany na stranu, ten bude v terénu občas měnit pneumatiky, které váží 120 kilo. Je to velká dřina.

"Jojo," pokyvuje holou lebkou. "Fyzická kondice je u kamionů zásadní. Já dřív sice dělal kulturistiku, ale letos jsem do posilovny začal chodit bohužel až čtrnáct dnů před závodem, protože jsem celý rok pracoval sedm dní v týdnu osmnáct hodin. Teď už se těším, jak sednu za volant a pojedu, protože to je pro mě relax."

Nepij, zbytečně nestavíme

V doprovodných kamionech jsou naskládané krabice s nápisem "Rum" a plná lednička piv.

Ptám se na to Jiřího Janečka, což je jinak poslanec, ale tady závodí v modré toyotě

"Když dojedu etapu," vysvětluje mi, "tak si dám dvě tři piva moc rád."

Bezdomovkyně pod mostem kousek od luxusního centra

Chudáci v luxusním centru metropole

Ale plechovky piva jsou prý zároveň i platidlem: "Někdy třeba potřebuješ náhradní díl, kterého se ti nedostává, tak za něj nabídneš české pivo..."

Přes den ovšem Janeček nebude pít skoro vůbec, s mladým navigátorem Viktorem mají dohodu.

"Každých sto kilometrů si smíme dát pět doušků čaje, abychom náhodou nezastavovali zbytečně, kvůli záchodu."

I tenhle poslanec v pouštním klobouku už se těší, až sedne za volant a vyrazí vstříc první sedmdesátimetrové duně. Ale zároveň se trochu bojí.

"Nesmíme jet bláznivě," slibuje si, "Dakar je úplně nevypočitatelný."

Buenos Aires, známá čtvrť La Boca

anketa: Můj nejšílenější zážitek z Dakaru

Martin Macek, motocykl

Roku 2007 jsem v Africe viděl mrtvého motorkáře. Přijel jsem na to místo o pět minut později a zastavil, ale všechno už bylo jasné. Ležel zkroucený pod zničenou motorkou, krev mu tekla z očí i uší, zlomený vaz. Byl to jeden z těch závodníků, co chtějí za každou cenu výsledek, a proto jedou přes závit. To bývá konečná...