Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nádherné pobřeží i prázdné pláže. Objevte zapomenutý kraj Středomoří

aktualizováno 
Dlouhé úseky panenského pobřeží, mnohé pláže i v letní sezoně prakticky prázdné. Kde tohle ještě v evropském Středomoří najdete? Na samém jihu italské pevniny, v Kalábrii, to stále možné je. Cestu do jednoho z nejodlehlejších koutů Evropy jsme spojili s výletem do krásné krajiny liduprázdného vnitrozemí.

Skalnaté pobřeží jižně od Crotone | foto: (Buthor)Creative Commons

Malé varování na úvod, výlet na vlastní pěst do italské Kalábrie není úplně pro každého. Oblast je přístupná prakticky jen letecky (tedy pokud nechcete vážit pozemní cestu dlouhou 2 000 kilometrů), mnoho základních věcí tam vůbec nefunguje a bez aspoň základní znalosti italštiny si tam budete připadat úplně ztraceni. Připravte se na značnou míru improvizace, ale stojí to za to. Zažijeme tu pravou Itálii.

Crotone: zašlá sláva Velkého Řecka

Cílem bylo východní, jónské pobřeží Kalábrie, zřejmě nejméně navštěvovaný úsek z celého, mnoho tisíc kilometrů dlouhého pobřeží pevninské Itálie. Dnes dokonale zapadlý kraj, ovšem nebylo tomu tak vždy.

Fotogalerie

Před více než dvěma a půl tisíci let tato oblast naopak patřila mezi nejpřednější v Evropě. Tehdy zde totiž vznikla řada z nejdůležitějších kolonií a osad zakládaných starověkými Řeky mimo území vlastního Řecka. Už ten název: Magna Graecia, tedy Velké Řecko, navozuje dojem čehosi velkolepého. A taky že bylo. Tarent (dnes Taranto), Krotón (Crotone) či Sybaris (Sibari) se řadila mezi nejdůležitější a nejvýstavnější řecká města vůbec.

Míříme do Crotone, dnes asi šedesátitisícového sídla s pěkným historickým centrem, jehož úzké, klikaté uličky šplhají na kopec, korunovaný rozsáhlými zbytky pevnosti. Starou čtvrtí Crotone procházíme v brzkém odpoledni a je to tu jak po vymření. Slunce pálí a skoro všichni obyvatelé jsou zalezlí doma – aby se objevili v ulicích zase někdy kolem páté hodiny, kdy teplota začne trochu klesat. Společnost nám dělá pár koček a toulavých psů. Přesto je dobře dívat se kolem sebe a hlavně nad sebe, některé z budov historického jádra jsou totiž v tak katastrofálním stavu, že hrozí jejich zřítcení.

Pláž v Crotone. Z centra města je to sem sotva pět minut chůze.

Pláž v Crotone. Z centra města je to sem sotva pět minut chůze.

Podvečerní korzo na hlavní nákupní třídě v Crotone, Via Vittorio Veneto.

Podvečerní korzo na hlavní nákupní třídě v Crotone, Via Vittorio Veneto.

Mohutné hradby pevnosti v Crotone, vysoké až 20 metrů, budí respekt i dnes.

Mohutné hradby pevnosti v Crotone, vysoké až 20 metrů, budí respekt i dnes.

Hradby dlouhé přes 17 kilometrů

Z hradeb pevnosti se otevírá pěkný výhled na dlouhý kus pobřeží i na přístav. Představu o tom, jak to tady před více než dvěma a půl tisíciletími vypadalo, ale máme zatím chatrnou, a tak míříme do místního archeologického muzea (Museo archeologico nazionale di Crotone). To má velmi hodnotné sbírky, hlavně drobné řemeslné a umělecké objekty nalezené na místě bývalé řecké osady – četné artefakty jsou z ryzího zlata. A taky model založený na dosavadních archeologických nálezech. Ten nám skoro vyráží dech: hradby antického Krotónu totiž měřily přes 17 kilometrů a uzavíraly prostor mnohonásobně větší než je plocha dnešního města. Taky si všímáme starobylých předmětů spojených se zdatnými sportovci z Krotónu, kteří tak často vítězili na antických olympiádách. Zápasník Milón z Krotónu z nich byl nejslavnější, v 6. století př. Kr. vyhrál pět olympiád po sobě.

Pak už míříme k moři, ostatně na městskou pláž je to pár minut pěšky. Moře je tu perfektně čisté, dno klesá velmi pozvolně, a když vylezeme z vody, veškeré pohodlí městského života je vzdálené jen pár desítek metrů. Večer se promenáda zalidňuje místními do posledního místečka, na odbyt jde pizza, zmrzlina a další obvyklá potěšení. Za ceny nejméně o třetinu nižší než na severu Itálie.

Úzkými uličkami staré čtvrti v Crotone auta neprojedou.

Úzkými uličkami staré čtvrti v Crotone auta neprojedou.

Na nejzazší mys

Héřin chrám, který kdysi stál na nízké terase nad mořem, musel na staré Řeky působit mocným dojmem. Chrám, vystavěný v dórském slohu, byl vidět z moře na desítky kilometrů a patřil mezi nejdůležitější svatyně Magna Graecia. I jeho poslední a jediný dochovaný sloup – nic víc do dnešních dob nezbylo – vypadá majestátně. Řekové polohu chrámu nezvolili náhodou, stál totiž na výrazném mysu v místě, kde pobřeží prudce mění směr. Dnes jde o nejvýchodnější výběžek Kalábrie, asi 10 kilometrů jižně od Crotone.

Archeologický areál na Capo Colonna, jak se mys nazývá, je sice rozsáhlý, ale dosud jen skromně probádaný. Svatyně vzala za své dílem kvůli různým nájezdníkům, své však vykonala i opakující se zemětřesení. Abychom získali lepší přehled, šplháme na středověkou strážní věž Torre do Nao, postavenou zde v době, kdy tuto odlehlou oblast ovládali španělští Habsburkové. Celkem na Capo Colonna trávíme pod žhnoucím sluncem asi tři hodiny (včetně pobytu na krásné, zcela opuštěné pláži) a za tu dobu napočítáme pouze čtyři návštěvníky.

Turistický provoz nám nechybí, přivítali bychom ale ten silniční. Čekáme ovšem marně: autobus, který podle sdělení v muzeu má jet „někdy mezi půl třetí a třetí“, nedorazil. Zpátky do Crotone bereme zavděk stopem.

Pobřeží Jónského moře pod Capo Colonna

Pobřeží Jónského moře pod Capo Colonna

Pomoz si sám

Že toho v Kalábrii moc nefunguje, na to jsme si už zvykli. Jízdní řády jsou jen teoretický pojem, něco jako základní pořádek neexistuje, otevíracími dobami se nikdo nevzrušuje. A veškerá komunikace se odehrává výhradně italsky, předpokládat cokoli jiného by byla holá naivita. Odměnou je nám nelíčený zájem místních, kteří na návštěvníky z ciziny nejsou absolutně zvyklí.

Když se ve čtyři hodiny ráno v hotelovém pokoji začne ozývat podivný zvuk, připomínající opakovaně se zapínající čerpadlo, zpozorníme. Během předchozích nocí bylo naprosté ticho. Ráno majitel penzionu přiběhne poněkud uřícený s tím, že „manca l’acqua“, tedy chybí voda. Tlak v potrubí skutečně není bůhvíjaký a brzy se dozvídáme proč. Rozvod vody a správu sítě mají totiž v Crotone na starosti dvě různé společnosti a občas se stane, jako právě teď, že jedna firma druhé nezaplatí. Výsledkem je pak suché potrubí. Náš domácí má pro tyto případy mafiánského hospodářství na střeše vlastní zásobník, pomocí něhož zajišťuje hostům nouzový přísun vody. To bylo to noční čerpadlo, které přivedlo alespoň trochu životodárné tekutiny.

Prý se to stává běžně a některé obyvatele to zřejmě občas vybudí z letargie. Na hlavní třídě v Crotone za chvíli narážíme na asi stohlavou demonstraci místních, kteří pod okny radnice vykřikují ne zrovna zdvořilá hesla na adresu místní vlády. Někteří si k tomu sebou vzali kanystry na vodu. Prázdné, samozřejmě. Jednoho z nasupených demonstrantů se ptáme, co se bude dít dál, a dostává se nám lakonické odpovědi: Samozřejmě že nic. Vždyť jsme v Kalábrii, ne?

Lago Ariamacina je jednou z několika větších vodních nádrží na Sile.

Lago Ariamacina je jednou z několika větších vodních nádrží na Sile.

Autobus nepřijel. Podle vzezření zastávky se ani není co divit (Capo Colonna)

Autobus nepřijel. Podle vzezření zastávky se ani není co divit (Capo Colonna)

Do baru nebo ke kostelu? Směr je stejný, na ukazateli více upoutá to první.

Do baru nebo ke kostelu? Směr je stejný, na ukazateli více upoutá to první.

Národním parkem bez lidí

Byla to změna jako mávnutím proutku: sotva autobus vyšplhal pár set metrů výšky a vzdálili jsme se asi 30 kilometrů od moře, vyprahlé svahy porostlé leda tak suchými macchiemi ustupují hlubokým, šťavnatě zeleným lesům. Na obloze se stahují mraky, a když nás šofér, který po úplně celou dobu jízdy náruživě telefonoval, vysazuje poblíž údajného turistického centra (žádné ovšem nenalézáme), začíná lít jako z konve. Teplota klesla ze třiceti stupňů u pobřeží asi na polovinu a nestačíme se divit. Poté, co se závoje vody rozestoupí, vidíme kolem sebe krajinu, která velmi věrně připomíná Šumavské pláně.

Jenže tady jsme na 39. rovnoběžce, v Národním parku Sila v centru Kalábrie. Máme za sebou několik „poradních rozhovorů“ s místními, kteří se pokoušeli nám vysvětlit, jak to v takovém národním parku vlastně chodí a co se tam dá a nedá dělat. Zjistit o tom něco bližšího předem, třeba rešerší webových stránek, se totiž ukázalo nemožné. Podrobnější mapy, třeba alespoň s vrstevnicemi, bohužel nejsou k dispozici ani na místě. A tak je to výprava do neznáma, v Národním parku Sila se pohybujeme pěšky podle kopie automapy měřítka 1 : 200 000 a přemýšlíme, ve které že rozvojové zemi jsme zažili něco podobného naposledy.

Otevřené plochy na náhorních plošinách Sily byly pokryté koberci lučních květin.

Otevřené plochy na náhorních plošinách Sily byly pokryté koberci lučních květin.

Vlky jsme na Sile potkali tři: dva na těchto orientačních tabulích a jednoho naživo zdálky, když se večer prosmýkl krajem lesa.

Vlky jsme na Sile potkali tři: dva na těchto orientačních tabulích a jednoho naživo zdálky, když se večer prosmýkl krajem lesa.

Bukolická scénka: lučinatým údolím protéká říčka, na svazích je řídký les a zdálky je slyšet cinkot kravských zvonců.

Bukolická scénka: lučinatým údolím protéká říčka, na svazích je řídký les a zdálky je slyšet cinkot kravských zvonců.

Směrovka do bažiny a za tři dny pouze dva turisté

Sila je krajinou náhorních plošin a lesnatých horských hřbetů, šplhajících maximálně do výšky 1 900 m n. m. V terénu existuje řídká síť značených cest, ale značení je velmi nespolehlivé a několikrát prostě skončí uprostřed lesa. Během tří dnů strávíme několik hodin tím, že hledáme cestu, případně se musíme vrátit, neboť nás pěšina zavedla do neschůdného terénu. Vrcholem výpravy byl moment, kdy jsme stáli na jednom kraji bažiny u turistické směrovky a na druhém kraji téže bažiny, sotva o 100 metrů dál, byl vidět protilehlý směrovník. Mezilehlou cestu už bohužel nikdo neudělal. Bažina se ukázala neschůdná a obejít to trvalo dvě hodiny.

Lesy jsou v Sile krásné, ztepilé borovice tu místy dosahují téměř 50 metrů výšky. Ty největší spatříme v přísně chráněné rezervaci zvané Giganti della Sila, tedy Obři Sily. Ohromné stromy tu jsou očíslované a na dřevěných tabulkách čteme i jejich parametry. To je jediný závan organizované turistiky v tomto kraji, v rezervaci jsme ale beztak sami.

Dovolená u moře

Chcete letos k moři a stále nevíte kam? Podívejte se na širokou nabídku možností na Raketa.cz.  A navštivte slunnou Dalmácii nebo oblíbenou Itálii.

Samota je v Sile vůbec ohromující. Během tří dnů osamělého putování potkáváme pouze dva turisty plus pár starousedlíků v jediné zapadlé vsi v údolí. I dvě horské chaty na hřebeni jsou opuštěné, vybydlené. „Hlavní sezona“ je tu totiž v zimě, kdy kraj, bohatý na srážky, pokryjí metry sněhu. Procházíme dvěma lyžařskými areály, sjezdovky mají docela slušné parametry. V nejjižnější části Itálie je to dost zvláštní pocit.

Podívejte se na krásy Kalábrie v propagačním spotu:

Na shledanou v Kalábrii, dnes jede každý čtvrtý vlak

Také rozloučení s Kalábrií je stylové. Cestou do Neapole, při vlakovém přestupu na nádraží v Paole, vidíme srocení pasažérů a za chvíli se ve vzduchu vznáší kouzelné slovíčko: sciopero, tedy stávka. Bohužel, dnes pojede jen asi každý čtvrtý vlak, počkejte si.

Místní to berou se stoickým klidem a my spolu s částí davu se odebíráme čekat na pláž, která je naštěstí od nádraží vzdálená jen pár desítek metrů. Vlny, tentokrát Tyrhénského moře, mocně buší do pobřeží, voda je kobaltově modrá a při pizze pod plážovým slunečníkem se na strasti života v Mezzogiornu, tedy na italském jihu, rychle zapomíná. Však on nějaký ten vlak přijede.

Může se hodit

Doprava
Crotone má letiště s pravidelnými linkami Ryanairu do Říma a Milána-Bergama (www.ryanair.com). Návaznost spojů do / z Prahy většinou vyžaduje nocleh v Římě či Bergamu. Alternativou je přímé letecké spojení z Prahy do Bari (Wizz Air) a následný přesun vlakem. Jízdní řády italských státních železnic najdete na adrese www.trenitalia.com.

Ubytování

  • Penzion B&B Vittoria v Crotone (vittoriabb-kr@virgilio.it) překvapí absolutním standardem bydlení: moderně zařízený penzion s pohodlnými pokoji stojí v centru města a majitel Michele vám poradí úplně se vším. Místo vyniká sterilní čistotou.
  • Do Národního parku Sila si sebou vezměte stan a spací pytel a místo k noclehu si vyberte tam, kde se vám to bude líbit.

Informace

Národní park Sila, Kalábrie, Itálie

Národní park Sila, Kalábrie, Itálie

Autor: pro iDNES.cz
Témata: Itálie




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.