Je známou skutečností, že část dešťové vody se vsákne do země a zvlášť dobře a rychle se vsakuje třeba v oblastech, jejichž podloží je tvořeno vápencem. Voda ovšem v krasové oblasti v podzemí nezůstává. Puklinami a podzemními dutinami, které si voda rozpouštěním a erozí ve vápenci vytvořila, stéká po spádu až k místům, kde vytéká takzvanou vyvěračkou zpátky na zemský povrch. A jedny z největších takových vyvěraček lze nalézt ve Francii.
Kupříkladu takový počátek řeky Lison - Source du Lison - chrlí každou vteřinu až 600 litrů vody. K tomuto zajímavému přírodnímu jevu se můžeme dostat celkem pohodlně. Vhodná je podrobnější automapa, ale pokud ji nebudete mít, není nic ztraceno. Ve Francii jsou totiž významnější stavebně, historicky, přírodně či jinak významná místa nebo památky pečlivě ohlašovány na zvláštních směrových tabulích u silnic. Stačí tedy najít první tabuli s nápisem Source du Lison, klidně zavřít autoatlas a nechat se vést dalšími tabulkami. Spolehlivě skončíte na správném místě a parkovišti. A pro ty zvídavější: vyvěračku najdou západně od švýcarských hranic v úrovni jezera Bac de Neuchatel a západně od francouzského města Pontalier. Z auta či autobusu vystoupíte v hlubokém údolí, když jste posledních několik set metrů jeli okolo čilé říčky. Z parkoviště pokračujete pod klenbou rozložitých listnáčů ještě kousek cesty proti proudu. Pak již z pravého břehu spatříte ono unikátní dílo přírody. Při úpatí asi 25 metrů vysoké, svislé vápencové stěny se valí z temné, prostorné jeskyně množství vody. S hukotem a tříštěním přeskakuje čela schodovitě uspořádaných vrstev vápence. Rozlévá se do šířky a rychle pokračuje korytem. Po ránu se vlhkost vzduchu vytékajícího z nitra skály sráží do jemného oparu, který se tu převaluje nad vodou. Ocitnete se u konce vývěrového údolí s čelní svislou skalní stěnou a velice sráznými, místy i svislými boky. Těsně pod čelní stěnou na pravém boku vytékající vody stojí opuštěné části kamenných staveb. Je to hráz, zadržující část vody a směrující její tok do malého akvaduktu. Z informační tabulky plyne, že už v 18. století stála na konci krátkého akvaduktu dvoupatrová kamenná budova, zvaná tehdy Le moulin de font Lison. Vodní kola tu poháněla obilní mlýn, pilu, měchy a kladiva hamru s kovárnou. Na počátku 20. století byla provedena úprava. Voda začala pohánět turbínu a vyráběla se elektřina. Při příchodu je možno si rovněž všimnout mostu pro pěší na druhou stranu říčky a tabulky zvoucí do jeskyně Sarazine. Stačí asi 15 minut výstupu okolo suchého koryta a ocitnete se zhruba v polovině boku údolí. Nahoře se klene obrovitý vstupní portál jeskyně. Určitě 100 metrů široký a neméně tolik vysoký. Dozadu se téměř čtvrtkulovitě prostor jeskyně uzavírá. Dno je velice nerovné. Zcela vzadu zeje velký temný otvor, ze kterého táhne silný proud studeného vzduchu, dávající tušit velké podzemní prostory. Na druhou stranu ke srázu do údolí jde okolo stěny hluboké a asi dva metry široké suché koryto občasného toku. Jeho boky i balvany v něm jsou dohladka opracovány, nechybí ani několik vyhloubených obřích hrnců. Výhled jeskyní ven vzhůru od zadního vstupu do nitra skalního masivu je impozantní. V prohlubeninách jeskynní klenby hnízdí poštolky. Svým křikem oživují jinak tichý prostor jeskyně Sarazine. Na zpáteční cestě si lze ještě při přechodu říčky všimnout i toho, že voda v ní není křišťálově čistá, jak se původně zdálo, ale je mírně zkalená - opaleskuje.
Autor je spolupracovníkem redakce
- sobota 12. května 2001
