K pobřeží princezny Astrid

I po letech si říkám, proč jsem tenkrát jenom ty stopy nenafotil. Jako třeba Edwin Aldrin: jak uviděl otisky Armstrongových a svých rýhovaných podrážek v měsíčním prachu, namířil na ně automatický aparát, cvak - a byl z toho snímek století. První lidské stopy na Měsíci.

Pravda, v mém případě o událost takového kalibru nešlo. Pod nohama jsme měli jen obyčejný pozemský sníh. Nicméně, objevily se na něm první stopy člověka v končinách, kam předtím, co svět světem stojí, nikdo nevkročil. Pár řádek z mého deníku pro představu, jak se to stalo: "Pondělí 9. února. Po třetí hodině v noci se probouzím lodní motory nepracují. Dívám se do kalné noci, stojíme přídí opřeni o led, sviští mrazivý vítr nesoucí suchý sníh. Dopoledne se situace nemění, fujavice, nic nevidíme. Čekáme, až se zlepší počasí. Po obědě odrážíme od kry, u níž jsme stáli přes noc. Potom plujeme dlouhé hodiny sem tam v prudkém větru. Bloudíme jako ztracené dítě oky volné vody, narážíme do těžkého, místy nakupeného ledu - hledáme v té bledé, skličující pustině nějaké pobřeží." Už dávno jsme podle mapy měli narazit na výběžek šelfového ledovce pobřeží princezny Astrid. Ale nikde nic. Což znamenalo, že buď jsme jinde, než si myslíme, nebo mapa neodpovídá skutečnosti. Nebylo by divu: kartografové ji nakreslili bez přesnějšího zaměření, převážně podle odhadů norských a německých letců, kteří se před dvaceti, třiceti lety poprvé odvážili do těchto končin Antarktidy. To bylo zatím vše. Ještě nikdo se na těch březích nevylodil, nikdo nepřistál. Teď by se tam v rámci mezinárodní spolupráce měla zřídit ruská výzkumná stanice. Kontinentální ledovcový štít se klene do vnitrozemí a v dálce (asi 130 kilometrů) z něho vystrkují hlavu hory. Ve zlatých, později růžových a purpurových paprscích slunce, zapadajícího vpravo od nich, je to kouzelná podívaná. Zpod baldachýnu mraků, ležících nad mořem, se jen úzkým pruhem při horizontu odkrývá pohled na pevninu, zalitou jasem. Je to, jako by se nadzvedla tmavá opona a my štěrbinou pod ní směli nahlédnout do krajiny z jiného světa. Blížíme se k ní po moři bičovaném mrazivým větrem, který neustává. Na můstku panuje slavnostní nálada. Zanedlouho jsme u okraje příbřežního ledu. Vlevo se rýsuje bariéra šelfového výběžku, který jsme hledali. Vítá nás delegace císařských tučňáků. Ukázalo se, že široko daleko tvoří pobřeží pouze led a sníh. Ani kousek solidního skalního terénu. Bylo tedy rozhodnuto postavit stanici na šelfovém ledovci, asi pět kilometrů od kotviště lodi. "Středa 11. února. Udělalo se nečekaně krásné, slunečné počasí. Vystupuji s kolegou Tondou na okraj šelfového ledovce. Jsme prvními lidmi na této části pobřeží." Antonín Mrkos, můj spolubydlící z lodi, dlouho měřil postavení slunce a počítal (satelitní navigace ještě neexistovala), až dospěl k přesným souřadnicím našeho stanoviště: 69 stupňů 55 minut jižní šířky,12 stupňů 51 minut východní délky. Což dokazovalo, že náš šelfový poloostrov leží asi 80 kilometrů východněji, než udávaly tehdejší mapy. Cestou po té nedohledné, oslnivě bílé pláni jsem si všiml, že naše boty nezanechávají skoro žádné otisky, takže mi ani nepřišlo je vyfotit. Škoda. Znovu si totiž uvědomuji, že to byly první stopy člověka v končinách, kam předtím ještě nikdo nevkročil.

Stanislav Bártl je novinář, spisovatel a cestovatel, který se zaměřuje na polární kraje. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy.