Jousef bude moci navštívit svoji rodnou zemi

Atmosféra se poněkud změnila. S příchodem zprávy, že Taliban je na útěku, nastalo mezi Kanaďany jakési uvolnění. Všichni tu zprávu přijali s uspokojením. Hloučky Indů a Afgánců diskutovaly v pracovní hale na téma, jaké to tam bude nyní. Jakým směrem se bude ubírat země, která po celých pětadvacet let neznala nic jiného než válku. Kde všechno leží v troskách. Kde poslouchat rádio bylo přečinem a promítat filmy neskutečným snem, stejně jako chodit pravidelně do školy či v případě žen, vyjít mimo svůj dům s odhalenou tváří. Neumíme si už ani představit, že zajít pro skromný nákup znamenalo vlastně smrtelné nebezpečí.

Úleva byla vidět i v očích Afgánců, kteří sdílejí s ostatními Kanaďany pracoviště. „Celou noc jsem poslouchal naše vysílání na rádiu, nespal jsem, nemohl jsem usnout, jak jsem byl ze skutečnosti, že v mé domovině už není válka, rozrušen,“ přiznává Jousef. „A teď tam budu moci dokonce jet!“
 

Vloni tam do Íránu, aby se viděl se svou rodinou. Když utekl, byl velice mladý, bylo mu kolem dvaceti. Nestačil se ani rozloučit s rodiči a sestrami. Nyní je mu něco málo přes čtyřicet. Toužil se s nimi vidět. Ušetřil nějaké peníze, aby mohl v sousedním Iránu celou rodinu pohostit a zaplatit jí ubytování. Musel si nechat narůst vousy, které musely být dlouhé na šířku dlaně. „Je to nezvyk, ale musí to být, protože jinak bych byl příliš podezřelý,“ jakoby se tenkrát omlouval ze pozvolna se měnící vlastní vizáž.

„Není tam bezpečno, třeba se ani nevrátím, protože tam vládne despotická vláda. A vousy patří k jednomu z těch nesmyslných nařízení,“ pozvolna zasvěcoval tenkrát do situace v Afghánistánu. Tenkrát jsme o tom mnoho nevěděli. Veřejně se přiznal k muslimskému náboženství, ale že se trápí pro dlouhotrvající neklid v mateřské zemi, to nikomu neřekl. Vždycky snil o tom, že by se tam chtěl vrátit.

Když se vloni vrátil z měsíčního pobyt v Iránu, byl jako vyměněný. „Situace se zhoršila, systém přitvrdil. Vládne tam chudoba a strach. Lidé nemají co jíst, nemají v čem bydlet, je tam mnoho sirotků...“ jakoby si posteskl. Zřejmě nepočítal s tím, že by s ním někdo sympatizoval. V tomto momentě se ale mýlil, protože většina utečenců hledá v Kanadě bezpečný život, práci a budoucnost pro svoje děti. Ostatně, chtějí jen to, co chtějí lidé všude na světě.

„Dnes v Afghánistánu není vůbec nic. Dokonce ani rádia, která shodili letadlem Američané, aby byli s obyvateli ve spojení, nemohou fungovat, neboť tam nemáme do nich ani ty baterie,“ usmál se posmutněle, jako by cítil jistý díl viny. „Teď tam začíná být zima, a zimy jsou u nás krutě chladné, stejně jak horká jsou léta. A lidi nemají v čem bydlet, co si obléknout, nemají pořádné jídlo a nemají si ani čím zatopit. Za kousek dřeva platí nehorázné peníze. A většinou je ani nespálí. Uplatní je na vylepšení skromného příbytku,“ objasňuje situaci Jousef.

Ovšem teď se všechno změní. Jousefova tvář se rozjasňuje a usmívá: „Budu tam moci po pětadvaceti letech konečně i přicestovat. Uvidím zese svůj Kabul, kde žijí moji rodiče. Těm se naštěstí nic nestalo, všichni jsou naživu. Budu se procházet ulicemi a vzpomínat. Vím, bude to smutné porozhlédnutí, ale máme před sebou budoucnost. Nejprve se tam vybuduje letiště. Všechna jsou vybombardovaná. Pak školy a holčičky budou do nich chodit a učit se s chlapci dohromady... jenže nevím, jak na přítomnost Američanů budou reagovat naši lidé.

Ideální situace by byla, kdyby se po osvobození Afghánistánu všichni, kdo tam dnes přijeli, zase vrátili, odkud přišli.. Jestliže tam vkročí „Rus“, nemá šanci, nepřežije,“ vypráví dále Jousef o své zkušenosti z pobytu ruských vojsk v zemi. Ale Američané přinesou svobodu, byznys, pomohou postavit školy, nemocnice, obchody, fabriky..., oponuje jeden z nás.  „Vím,“ přerušuje diskutér, jenže naši lidé jsou takoví, jací jsou. Snad to to s těmi Američany budou umět pochopit.“

Ještě nedávno o té věci diskutoval daleko bojovněji. „Jaká pomoc,“ rozčiloval se, když došly první zprávy o bombardování Afghánistánu Američany a jejich spojenci. „Jaká je to pomoc, když v jedné ruce podávají dětem chleba, ale v druhé drží bomby, které zabijí bezbranné obyvatelstvo...“ bylo mu do pláče. Chápali jsme ho, nikdo mu nezazlíval jeho rozhořčení, i když se mu mnozí snažili vysvětlit, že mnohdy cesta ke svobodě vede právě přes utrpení a ztráty na životech. I těch nejnevinnějších.

Dnes se usmívá a jeho mysl opanoval optimismus budoucnosti. „Nevím, jaká tam bude vláda. Lid by chtěl demokracii. Král už je na vládnutí příliš starý, a nakonec ani předtím jej národ nechtěl. I když ještě není všechno vyhráno.“ Komplikace určitě  přijdou. Jak řekl Enayat Sharif, který komentoval čtyřiadvacetihodinové televizní zpravodajské vysílání pro afgánskou komunitu v Torontě: “Je velice těžké vysvětlit zdejším občanům, že svoboda je pro nás velká věc. Všichni jsou dnes skutečně šťastní, ale každý z nás má obavy z toho, co se bude dál.“ A Fada Ala koozi, majitel torontského Chopan Kebab House dodal: „Máme obavy z toho, že mír nebude v Afghánistánu trvalý...“

V blízké budoucnosti Afgánci doufají, že  jednotky OSN pomohou zemi stabilizovat při nastolování nové vlády. „Lidé jsou z nekonečných válek a z politiků typu Taliban už unaveni. Ale co se stalo teď, je mnohem lepší, než co se odehrávalo minulých více než dvě desítky let,“ řekl v diskusi Mohamad Quasemi. „Jen doufám, že se země nerozdělí, protože zbytky Talibanu se usadily ve dvou východních provinciích blízko Pákistánu, kde existuje mnoho jejich sympatizantů. A ti dohromady mohou nadělat ještě mnoho škody i později,“ vyjevili své obavy všichni zúčastnění. 

Z ontarijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com  

 

Afghánské dívky si prohlížejí trosky domu v Kábulu, který byl 13. října 2001 zasažen při bombardování města americkými letouny.

Afghánci si prohlížejí trosky budov v Kábulu po leteckém úderu 13. října 2001.

Afghánci zkoumají kráter, který způsobila americká bomba v Kábulu. Podle svědků puma zabila jedno dítě a čtyři další lidi zranila. (18. října 2001)

Afghánec si prohlíží na předměstí Kábulu trosky domu, který zasáhla v neděli 28. října americká puma. Nejméně 10 lidí bylo zabito. (28. října 2001)

Obyvatelé Kábulu vítají vojáky afghánské oppozice. (13. listopadu 2001)

Afghánská žena s odhalenou tváří jde po ulicích Kábulu. Taliban striktně vyžadoval, aby žena byla od hlavy až k patě zahalená v burce, povolená byla pouze mřížka pro oči.