Stojí na pódiu u jedné ze stěn a mává na nás, pak se ukloní a řekne: "Drazí přátelé, tak vás vítám v Džaraši v Jordánsku."
Nijak se nenamáhá, nekřičí, jen tak slova koulí na jazyku. Jsem dobrých sto metrů od něj a vše slyším zřetelně - důkaz toho, že už v prvním století před Kristem tady věděli, co je to akustika a jak usnadnit hercům práci.
Ještě chvíli si vychutnávám antické divadlo. Dnes je poloprázdné a polední slunce doběla rozpaluje nepravidelné kvádry a krychle, ze kterých bylo postaveno.
To nejlepší mě teprve čeká - výhled, který nám napovídá, jak Gerasa (tak tomu zde říkali ve starověku) vypadala v době dávno zapomenuté a jakým rytmem zde tehdy tepal život. Z horní části amfiteátru budete mít Džaraš, nejspíš nejzachovalejší římské město na Blízkém východě, jako na dlani. Do své krásy rozkvetlo v prvním století před Kristem, kdy se díky své poloze na cestě mezi Arabským poloostrovem, Sýrií a Středomořím stalo důležitým dopravním uzlem.
|
|
Vidím Diův chrám, stojí na malém kopečku, všímám si oválného fóra, snad nejvýznamnějšího místa Džaraše. Pochází z 1. století a ve své době bylo hlavním náměstím někdejšího města, hranice fóra určuje 160 vysokých jónských sloupů.
Odtud vede cardo, asi 600 metrů dlouhá ulice. Kdysi musela být výstavní, což lze odhadnout podle několika sloupů, které se ještě dochovaly. Z většiny dnes zbyly jen oblé, časem a žádostivými turisty ohmatané kameny, připomínající spíš uražené patníky než výstavní památku.
Když touto na dnešní poměry úzkou ulicí o něco později procházím, snažím se představit si ruch někdejšího antického města. Uskakuji před pomyslným vozem, vozka štve koně, veze totiž vzácnou návštěvu - císaře Hadriána, který si město oblíbil. Snad jsou to koleje jeho kočáru, které jsou dodnes patrné na této dlážděné ulici. Pak zdravím vážené obchodníky, vyhřívající se na sluníčku před svými honosnými krámky, prohlížím si kusy drahých látek a u stánku s kořením si kupuji kardamon. Míjím nejvýznamnější budovy města a honosná sídla elity. Ano, tak nějak to tady zřejmě mohlo vypadat.
Pak zabočuji do agory, na tržiště, kde se každé ráno scházeli prodejci ovoce, zeleniny a potravin. I jeho hranice určuje sloupoví a uprostřed stojí zbytky toho, co kdysi bylo kašnou. Vracím se na cardo a kousek dál obdivuji veřejnou kašnu. Jedna z nádrží nese dojemnou kresbu: čtveřici ryb, které se líbají.
|
PŘEČTĚTE SI Z JORDÁNSKA |
Přibývá hodin a slunce halí Džaraš do měkkého oranžového odstínu. Prošla jsem kolem katedrály, míjím lázně s kopulí a rozhoduji se pro návrat k Jižní bráně, kudy jsem do této památky doby minulé vstoupila. Nedaleko odtud pak ještě stojí hipodrom, rozlehlé prostranství za vysokou zdí, kde se konaly závody válečných vozů i sportovní hry.
Je to takový malý zázrak, že tyhle štíhlé sloupy, kruhová náměstí a chrámy, na kterých čas zanechal svůj podpis, tady stále stojí. Je to hlavně díky písku, na dlouhá století starověké město, poté, co skončily jeho hvězdné chvíle a cardem a decumanem se přehnaly hordy válečníků, zasypal. Džaraš odhalili až archeologové ve dvacátých letech minulého století.
"Od té doby se ztratilo mnoho kamenů, rozkradli je místní lidé a použili je ke stavbě svých domků," říká náš průvodce Ajad. Ale i to i patří k minulosti.
Není divu, že si toto místo, jedno z nejnavštěvovanějších v Jordánsku, vysloužilo přezdívku "Pompeje východu".
 Oválné fórum, neboli hlavní náměstí, lemuje 160 vysokých jónských sloupů |
 Antické divadlo pochází z prvního století před Kristem a patří k nejzachovalejším na Blízkém východě. Každý rok se zde koná divadelní festival. |
 Pohled z vrchu na oválné fórum, hlavní náměstí, odtud pokračuje cardo, 600 metrů dlouhá ulice |
