Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Legendy Latinské Ameriky. Jedno turistické menu jižního Peru, prosím

aktualizováno 
Po majestátních peruánských Andách přišel čas dát si něco z tradičního turistického menu. Čekalo mě současné hlavní město Lima, historické hlavní město Cuzco s nedalekým Machu Picchu, příjemná Arequipa, jedna šestitisícovka a jako dezert jezero Titicaca se svými plovoucími i neplovoucími ostrovy. Na pouhé čtyři týdny to bylo práce až až.

Sopka Misti (5 822 m) při západu slunce z vrcholu jejího souseda Chachani | foto: Matouš Ruckipro iDNES.cz

Dnešní hlavní město Peru bylo založena už v roce 1535 a původně se mělo jmenovat Město králů. Název se však moc neuchytil a postupně se přešlo ke jménu kečuánského původu - Lima. Asi proto, že tam žádný král stejně nikdy nesídlil.

Na významu to ovšem Limě neubralo. Jako sídlo místokrále byla až do počátku 18. století metropolí celého španělského koloniálního panství a následně až do vyhlášení nezávislosti hlavním městem velmi bohatého místokrálovství Peru.

Na koloniální architektuře v centru města je ona slavná historie velmi dobře patrná. Takhle monumentální a honosné stavby jsem viděl naposledy v Ciudad de México.

Fotogalerie

Kromě historického centra má Lima i uměleckou čtvrť Barranco či euroamericky střiženou městkou část Miraflores.

A také ještě asi osmdesát dalších čtvrtí a předměstí, jelikož počet obyvatel se dnes pohybuje okolo devíti milionů.

Cuzco a Posvátné údolí

Do Cuzca se v Peru skoro musí. Je to odtud kousek na Machu Picchu a hlavně město samotné má rozhodně co nabídnout. Už před příchodem španělských šiřitelů křesťanské lásky bylo tohle sídlo centrem mocné incké říše a dodnes bývá označováno za historické hlavní město Peru.

Na památkovou ochranu Španělé zpočátku moc nehleděli, Cuzco bylo po dobytí v roce 1533 poctivě vyplundrováno a mnoho inckých staveb a chrámů zničeno. I tak ale něco zbylo a dnes je Cuzco a jeho okolí zajímavou kombinací incké a španělské architektury a kultury.

Katedrála a jezuitský kostel na hlavním náměstí v Cuzcu

Katedrála a jezuitský kostel na hlavním náměstí v Cuzcu

Působivé zbytky pevnosti a kaskádovitých polí v Písacu v Posvátném údolí Inků

Působivé zbytky pevnosti a kaskádovitých polí v Písacu v Posvátném údolí Inků

Z Cuzca jen přes jeden kopec leží Posvátné údolí Inků. My jsme navštívili jen zbytky pevností Písac a Ollantaytambo, ale pamětihodností je tam tak na dva týdny. Právě za druhou zmíněnou pevností Posvátné údolí končí a řeka Urubamba pokračuje soutěskami a menšími údolími, aby za pár desítek kilometrů dorazila až pod Mekku jihoamerického turismu.

Už zase to Machu Picchu

S Machu Picchu jsem měl od začátku trochu osobní problém. Na jednu stranu jsem samozřejmě chtěl tohle přeslavné místo vidět na vlastní oči, ale trochu mě odrazovala ta šílená mánie, která okolo něj vypukla v posledních letech.

Machu Picchu se přezdívá Ztracené město Inků, protože španělští dobyvatelé se k němu nikdy nedostali a pro svět ho objevil až v roce 1911 americký cestovatel Hiram Bingham. Nicméně, jak by řekl klasik Jaromír Bosák, dnes má Machu Picchu ke ztracenosti stejně daleko jako tučňák patagonský k předsedovi OSN.

Je to nejnavštěvovanější turistické místo na kontinentu a to sebou přináší i některé nepříjemnosti. Vyšroubované ceny, davy lidí téměř po celý rok, dobrodruzi, pro které je selfíčko s Machu Picchu v pozadí důležitější než místo samotné. A dalo by se pokračovat do nekonečna.

Ovšem dost bylo důchodcovských řečí. Přes 500 let staré ruiny prostě stále mají obrovské kouzlo. Kamenné město se rozkládá na horském hřbetu několik set metrů nad údolím řeky Urubamba obklopené zelenými horami, kam jen oko dohlédne.

Machu Picchu v celé své kráse

Machu Picchu v celé své kráse

Pokud se vám povede zapomenout na ten turistický cirkus všude okolo, je to vážně nádhera. V roce 1911 si tu Bigham musel připadat jako na jiné planetě, ale i dnes se dá největším davům vyhnout. Stačí si přivstat a vyrazit na prohlídku z nedalekého městečka Aguas Calientes nejpozději v šest ráno. To se návštěvníci v rozsáhlém areálu ještě vcelku rozptýlí. Situace se výrazně zhorší před polednem, kdy dorazí davy z vlaků z Cuzca.

Pro dopravu do Aguas Calientes existuje několik variant. My jsme cestu z Cuzca k ruinám absolvovali trochu alternativně autobusem a následně pěšky celkem za 10 dolarů. Na cestu zpět jsme kvůli úspoře času využili velmi pěkného a velmi drahého vlaku, který stál amerických dolarů hned 90. Dostali jsme ovšem kávu zdarma a pytlík pravé incké kukuřice k tomu. A to se vyplatí.

Zařaď tam šestku

Arequipa je s 800 tisíci obyvateli druhé největší město Peru, ale historické centrum je malebné a poklidné tak, že se tomu skoro nechce věřit. K největším lákadlům patří místní gastronomie a klášter Santa Catalina, což je takové městečko ve městě. Areál kláštera byl a je uzavřený, má vlastní ulice, naměstíčka, rozhlednu, prádelnu, wi-fi a všechno, co místní jeptišky během posledních 450 let potřebovaly (a potřebují) k životu.

Po odjezdu rodinné návštěvy jsem v Arequipě ještě stihl výstup na Nevado Chachani. Už od začátku cesty jsem se chtěl podívat na nějakou šestitisícovku a tady mi to konečně vyšlo.

Noční výhled ze šesti kilometrů. Ty barvy jsem vážně neupravoval.

Noční výhled ze šesti kilometrů. Ty barvy jsem vážně neupravoval.

Nebyl to žádný horolezecký majstrštyk, protože Chachani takhle začátkem listopadu je prakticky bez sněhu, ale zato jsem mohl za úplňku přespat v kráteru kousek po vrcholem, a to taky nebylo k zahození. Zima tedy byla jak v psírně a dvacet minut po západu slunce už mi začala zamrzat v ešusu voda.

Na druhou stranu jsme viděl západ i východ slunce z výšky 6075 metrů a kvůli tomu jsem ten mizerný spánek v -10 °C rád absolvoval. Počasí bylo po celou dobu ideální, na obzoru zrovna chrlil jeden vulkán popel a život byl krásný.

Titicaca a jeho ostrovy

Můj peruánský pobyt se po Arequipě chýlil ke konci, ale ještě mě čekal jeden místní poklad - jezero Titicaca. Město Puno na jeho březích moc městského šarmu nepobralo, a tak jsem se tam zbytečně nezdržoval a vyrazil na vodu.

Přímo na hladině jezera Titicaca totiž stále žijí příslušníci etnika Uros, jejichž domovem jsou plovoucí rákosové ostrovy. Původně je k odchodu na hladinu donutili před staletími jejich agresivní suchozemští sousedé. Urosané ale vytrvali i po jejich zmizení a jejich příbytky dnes povětšinou kotví nedaleko punského přístavu.

Jejich tradiční život se už v posledních letech trochu změnil, protože hlavní část příjmů nepochází z rybolovu a „ptákolovu“ jako kdysi, nýbrž z turismu. I tak mají tihle milí lidé jeden z nejzvláštnějších způsobů života, co jsem kdy viděl.

Navštívil jsem vcelku malý ostrůvek o průměru asi 30 metrů, kde žilo pět rodin. Kromě domů zde měli i malinkatou školu, ještě menší kostel a normálně velkou kadibudku. Místní náčelnice nám vzorně vysvětlila základy života na ostrově, mimo jiné jak je třeba ho neustále obnovovat, protože odspoda uhnívá, a nezapomněla zdůraznit, že oni se skutečně na ostrovech rodí i umírají, ačkoli někteří z nich dojíždějí za prací na pevninu.

Jeden plovoucí domov pro pět rodin

Jeden plovoucí domov pro pět rodin

Solární panel už patří k běžné výbavě.

Solární panel už patří k běžné výbavě.

Z ostrovů Uros jsem pokračoval na normální neplovoucí ostrov jménem Amantaní, kde místní prastará komunita přijímá návštěvníky ve svých skromných příbytcích. Přestože Amantaní není žádnou turistickou neznámou, tak to bylo velmi autentické. Pojedli jsme s místní rodinou, přespali v jejich strohých pokojích a pokecali o životě na jezeře. Navíc komunita si turisty rozděluje sama tak, aby se dostalo na každého stejně často. Takhle by to mělo být všude.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili na nedalekém ostrůvku Taquile a bylo po srandě. Z Puna jsem už vyrazil směr Bolívie.

Peruánci a jejich kuchyně

Pověsti, že spolu s Mexikem má Peru nejlepší kuchyni v Latinské Americe, podle mě nelhaly. Národním pokladem je ceviche, což je syrová ryba nebo mořské plody upravené tzv. studeným vařením v kyselém prostředí. Zní to zvláštně, chutná to božsky.

Krom toho je klasika pečené morče a samozřejmě ryby a plody moře na všechny způsoby. 2 500 kilometrů pobřeží a ještě daleko více řek poskytuje surovin dost a dost.

V Amazonii se jí všechno, co se hýbe - ryby, kajmani, želvy, hadi, červy, lidi. V Andách hrají důležitou roli i brambory, které odtud původně pocházejí. Druhů tu mají tolik, že můžete jíst každý den jiné erteple a k těm prvním se vrátíte až po deseti letech. Taktéž původní a hojně používaná je i quinoa, o které neříkají, že je to superfood. Jenom z ní vaří super jídla.

Mezi masy celkově asi vládne kuře, ale kus krávy či vepře je také všude k dostání. A když jde člověk šťěstíčku trochu naproti, tak najde i něco z lamy. To je ovšem většinou trochu tužší maso, protože lamy i alpaky se pěstují hlavně kvůli vlně a pod kudlu se dostávají až v pokročilejším věku.

Národní gastronomické stříbro ceviche v luxusním limském balení

Národní gastronomické stříbro ceviche v luxusním limském balení

Vypasené morče na grilu je peruánská klasika.

Vypasené morče na grilu je peruánská klasika.

V pravém peruánském obědovém menu (v ceně zhruba 35-70 korun) je pravidelně poctivá polévka a na stole nikdy nechybí pálivá chilli omáčka. V Peru navíc není nouze o regionální variace, takže možnosti gastroturistiky jsou skoro neomezené. Své výborné jídlo splachují Peruánci chutnými nápoji z nejrůznějších druhů ovoce, pivem nebo Piscem, vyhlášenou vinnou pálenkou.

Peruánce samotné je samozřejmě dost těžké definovat, protože díky rozloze a přírodní rozmanitosti jsou nesmírně rozmanití i lidé. Celkově se dá říct, že lidé z amazonské nížiny a z pobřeží jsou určitě o něco otevřenější než obyvatelé And a okolí.

Na druhou stranu to ještě neznamená, že ten usměvavý chlapec z Iquitos se vás nepokusí okrást a ta zachmuřená prodejkyně na trhu v Huarazu se zase může po pár větách rozesmát a ještě vám na konci přihodit pár brambor navíc.

Já moc nemusím ty zevšeobecňující definice, že tenhle národ je takový a tenhle tvarohový, takže verdikt zní, že Peruánci jsou různí. To je informačně hodnotné asi jako závěr mojí bakalářky, ale s jednoduchými charakteristikami v téhle obrovské a extrémně různorodé zemi neuspějete.

Mimochodem od června loňského roku sídlí v limském prezidentském paláci nový prezident. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale ta volba podle mne pěkně ilustruje, jaká směsice lidí a kultur je dnešní Peru. Ve druhém kole totiž o pouhých 0,24 % zvítězil kandidát z původně polsko-německo-židovsko-francouzské rodiny Pedro Pablo Kuczynski, který se teprve před volbami vzdal svého amerického občanství. Peruánské občanství má samozřejmě od narození.

Jeho soupeřkou byla politická kosatka Keiko Fujimori, dcera bývalého a dodnes kontroverzního peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho (momentálně ve vězení), jež má pro změnu kořeny japonské. Pedro Pablo ve funkci nahradil Ollantu Humalu, politika s italsko-kečuánským rodokmenem. Prostě multi-kulti level Peru.

Autoři:




Nejčtenější

Pudinkový dort s ovocem a šlehačkou
Pudink v hlavní roli. Sladkosti, které se rozplynou na jazyku

Jedna z nejobyčejnějších kuchyňských ingrediencí bývá obvykle spojována jen s dětskými svačinkami. Byla by ale škoda nechat pudinku jen tuhle vedlejší roli....  celý článek

Wadi Al-Salam v Iráku je největší hřbitov na světě.
OBRAZEM: Největší hřbitov světa. V Údolí míru odpočívají miliony lidí

U města Nadžaf v Iráku se na ploše šest kilometrů čtverečních nachází hřbitov Wadi Al-Salam, který je všeobecně považován za největší světa. Přesný počet...  celý článek

Interiér kostela Mezinárodní konopné církve (20. dubna 2017)
V Coloradu otevřeli kostel zasvěcený marihuaně, uctívá se v něm číslo 420

Mezinárodní konopná církev otevřela v Denveru první kostel zasvěcený marihuaně. Není to náhoda. Stát Colorado totiž patří mezi americké státy, které rekreační...  celý článek

Zajímavý pohled na Velký Blaník z hrany Křížovského lomu
Zlato, granáty i mramor. Výlet za opuštěnými lomy blanických rytířů

Blaničtí rytíři napadnou samozřejmě každého, kdo míří na vrchol Velkého Blaníku. Ale jeho širé okolí v sobě ukrývá skutečné poklady. Těžilo se tu zlato,...  celý článek

Kristina se vydala na cestu, aby sebe i druhé zbavila strachu z neznámého.
Sama uběhla 1840 km přes Írán. Bojovala tak proti strachu Evropanů

Její okolí si myslelo, že se zbláznila, když chce sama běžet muslimskou zemí. Čtyřiačtyřicetiletá Kristina Palténová se ale nenechala odradit. Nazula běžecké...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.