Letecké expedice Jiřího Pruši

Aktuální expedici Jiřího Pruši „Po stopách uprchlíků“ sledujte na Flying Revue.

 
 
Hory kolem karpatského údolí Oltului

Hory kolem karpatského údolí Oltului | foto:  Jiří Pruša, pro iDNES.cz

Českého pilota na Kavkaz nepustili. Prý jedině s vojenským kontrolorem

  • 6
Je to nadlidský úkol. Na Kavkaz se nemám šanci dostat. Gruzínci mi do mého dvoumístného Dynamicu chtěli nacpat další dva lidi včetně vojenského kontrolora, takže jsem to „odpískal“ a změnil letový plán. Zdá se, že moje letecká sólovýprava, kterou jsem nazval Evropské limity, se jmenuje víc než trefně.

Zapovězená Gruzie

A přitom všechno vypadalo od začátku startu tak nadějně. V pondělí jen trochu ranní mlhy, ale jinak bylo počasí na příbramském letišti už od pěti hodin ráno skvělé a přesně v 10 hodin jsem odstartoval na Košice, píše český pilot Jiří Pruša pro iDNES.cz.

Silný turbulentní vítr z jihu si se mnou vesele pohazoval a zároveň mě trochu zpomaloval. Na trase Vožice - Jihlava - Křižanov - Vyškov - Holešov - Žilina - Košice jsem musel nadlétávat a oblétávat několik aktivních vojenských prostorů.

Tatry byly krásně zasněžené, na řadě míst ještě jezdily vleky. A po třech hodinách konečně Košice a přistání na dráze 01. Pak odlet směrem na rumunskou Sibiu, asi pět minut po startu přišla hranice s Maďarskem a v Sibiu jsem dosedl ve čtvrt na šest místního času.

Večer jsem bohužel zjistil, že na Kavkaz nedoletím. Gruzínci mi zakázali letět tam, kam jsem chtěl, a ještě mi chtěli do mého Dynamicu vnutit rovnou dva lidi – navigátora a vojenského kontrolora. Původní povolení je mi tak k ničemu a trať jsem musel hned upravit a trochu zkrátit.

Sledujte speciál Kavkaz - evropské limity

Bulharsko po 25 letech, některá místa jsem nepoznal

Sibiu mě překvapilo historickou krásou, a tak jsem se rozhodl ho nafilmovat ze vzduchu. Pomohl mi i dispečer, který mi ještě před startem povolil dvě otáčky třistašedesát stupňů nad starým městem. Pak jsem se vydal na východ směrem nad Draculův hrad, který byl asi 120 km východně.

Když jsem už byl v nejlepším, tak mě dispečer upozornil, že vojáci aktivovali prostor, u něhož hrad leží a že se musím trochu vrátit a zahnout jedním z karpatských průsmyků směrem na jih, přímo k Bukurešti.

Dunaj – hranice mezi Bulharskem a Rumunskem, vpravo bulharské město Ruse

U Bukurešti jsem letěl přes naftová pole, pak jsem u Ruse přelétl Dunaj a byl jsem v Bulharsku. Po nějakých 40 minutách jsem se propracoval k Varně. Tady jsem přistál do silného studeného větru a poletujících vloček. Neuvěřitelné průtahy na letišti mě opět přinutily změnit letový plán, a tak jsem nestihl plánované přistání v Burgasu.

Varna v březnu vypadá z letadla celkem smutně. Hodně šedi. Podél pobřeží jsem ale nejdříve chtěl doletět na Zlaté písky a odtud pak zpět na jih kolem Varny, Obzoru, Slunečného pobřeží, Nesebru, Brugasu, Sozopolu až na tureckou hranici a odsud do Corlu u Istanbulu.

Pláž Evxinograd, Varna

Zlaté písky

Zlaté písky „z betonu“

Polovinu cesty jsem ale bohužel letěl v celkem silné sněhové bouřce a turbulentním větru. Měl jsem také problém Zlaté písky poznat, protože za těch 25 let, co jsem je neviděl, tam přibylo takové množství betonu, že jsou nyní naprosto jiné než ten idylický obrázek, který mám ve svých vzpomínkách.

Tentýž pocit mi dalo pobřeží Slunečného pobřeží. Snad jedině Nesebr je stále ten hezký poloostrov. V Corlu jsem pak přistál asi po celkem hodině a půl letu.

Večer jsem se dozvěděl, že gruzínské úřady přišly s dalšími komplikacemi mého letu do jejich země a tak jsem se rozhodl jediným možným způsobem: Gruzii a Kavkaz a tím pádem i Arménii musím tentokrát vynechat.

, pro iDNES.cz