Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostrovy z nebe: hrozba tureckých stíhaček a zakázaný Bospor

  15:00aktualizováno  15:00
Letiště bez letadel a bez kapky benzínu a ještě obava z tureckých stíhaček Jiřímu Prušovi poněkud zkalily závěr mise na jihovýchod Evropy. Přesto v pátek šťastně doletěl na domovské příbramské letiště Dlouhá Lhota.

Poslední chvíle nad ostrovy jihovýchodní Evropy byly vysilující a popravdě, už toho začínalo být i na mě dost. Dohadování s dispečery i frustrující shánění benzínu mě přiměly poslední úsek zkrátit. A taky jsem se už těšil domů, proč to nepřiznat. 

Ostrovy Jaderského a Egejského moře

Unikátního projekt Evropské ostrovy z nebe jste mohli on-line sledovat ve speciálu na Cestování iDNES.cz

Ostrovy Jaderského a Egejského moře

Ostrovy Jaderského a Egejského moře

Na čtvrtek jsem měl naplánovaný přelet nejsevernějších řeckých ostrovů Thasos a Samontraki, průlet nad Marmarským mořem, Princovými ostrovy a Bosporem v Turecku a přes bulharské pobřeží do vnitrozemí na letiště se světovým názvem Gorna Oryahovitsa nedaleko Velkého Tarnova uprostřed Bulharska. Z Turecka jsem měl trochu obavy a ukázalo se, že oprávněně. Zahraniční sportovní letadla nevidí rádi a tomu také odpovídají jejich předpisy. Potíže začaly ještě v řecké Soluni, biblické Tesalonice. Ačkoli jsem letový plán na let směr Turecko pro jistotu podal už ve středu večer přes Prahu, v systému na letišti v Soluni ho přes moje ubezpečení, že je v pořádku odeslán, prostě neměli. 

Letový plán? Zmizel

 Ještě že jsem nešel rovnou do letadla, jak jsem byl zvyklý dříve. To jsem se klidně jsem usadil v kokpitu, nahlásil se věži a čekal, až mi potvrdí letový plán. To už teď ale zásadně nedělám, protože když v systému plán z nějakých důvodů není, tak to znamená zase z letadla vystoupit, dostat se zpět do věže, podat plán a čekat obvykle hodinu než se plán do systému dostane. Na velkém letišti jako Soluň je navíc problém se i dostat od letadla do věže, protože po ploše samozřejmě sám chodit nesmím… 

Hora Athos na poloostrově Athos

Hora Athos na poloostrově Athos

Historické město Veliko Tarnovo, po určitou dobu též hlavní město Bulharska

Historické město Veliko Tarnovo, po určitou dobu též hlavní město Bulharska

Dorazil jsem tedy na věž raději ještě před odchodem do letadla a dověděl se, že v systému můj plán nemají. Naštěstí jsem celý, poměrně komplikovaný letový plán s asi 15 nahlašovacími body měl ve svém chytrém telefonu a tak mi jeho nové podání netrvalo tak dlouho. Byl jsem trochu nejistý z toho, jestli Turkům stačí jedna hodina na případné odmítnutí plánu, to už jsem ale nemohl řešit a za hodinu jsem odstartoval.

Počasí nebylo valné. Kouřmo a hodně nízkých mraků, což v hornatém terénu kolem Soluně není příjemné. Zvolil jsem tedy taktiku mraky a kouřmo nadletět. Dostal jsem povolení vystoupat do 5500 stop a rázem se ocitl v perfektním počasí. Vpravo jsem v dálce viděl poloostrov Athos, kde jsem původně chtěl nafotit kláštery mnichů, kteří tam žijí stranou civilizace, ale špatná viditelnost i fakt, že jsem se pohyboval v řízené oblasti letiště Soluň mě od toho odradily. 

Minul jsem tedy nejprve ostrov Thasos a pak i Samontraki – dva evidentně ne příliš obydlené, velmi hornaté ostrovy téměř bez vegetace. Za Samontraki jsem od dispečera letiště Kavala dostal instrukce ozvat se na turecké straně jedné ze dvou frekvencí, které mi dal. Do Turecka jsem přecházel nad bodem BELGI, pár minut letu východně od Samontraki.

Přiletí stíhačky?

Nad BELGI jsem poslušně přeladil na frekvenci 119,3 MHz Istanbul info. A nastalo drama. Nikdo se neozýval. Střídavě jsem volal také 120,5 MHz přibližovací službu nedalekého letiště Canakkali. Ani ta se neozývala. Při tom jsem dával ještě velký pozor, abych nevletěl do velmi blízkého vojenského prostoru nad ostrovem Cokceada po mé pravé straně.

Pilot Jiří Pruša

pilotuje malá sportovní letadla již řadu let. S iDNES.cz spolupracuje už delší dobu. Nyní z nebe mapuje evropské ostrovy

Společně s režisérem Petrem Nikolaevem připravuje filmovou epopej o čsl. legionářích

Více o Jiřím Prušovi na webu www.prusa.org

Jiří Pruša, bloger iDNES.cz a pilot malého letadla

Obě frekvence jsem neustále střídal a volal a volal. Nic, žádná odpověď. Už asi půl hodiny jsem letěl nad Tureckem, aniž bych měl jistotu, že o mě vědí. To už jsem se obával, aby mě nepřiletěly doprovodit na zem turecké stíhačky. Bez přestání jsem volal do éteru svou volací značku a názvy těch dvou míst, kam jsem se snažil dovolat. Marně. Zároveň jsem se blížil ke koncové oblasti letiště Istanbul, která sahá nějakých 150 km západně od Istanbulu. 

Nakonec mi pomohli piloti dvou jiných letadel. Předali mou zprávu na Istanbul info, což mě konečně uklidnilo, protože jsem mohl věřit, že když o mně vědí a vědí také, že se snažím neúspěšně komunikovat, stíhačky na mě nepošlou. Nikdo se mi ale neozval, zůstával jsem tedy bez instrukcí. 

Mezitím jsem se přiblížil až k hranici koncového prostoru Istanbulu. Co teď? Vletět do něj bez povolení dispečera? Nebo se raději držet mimo koncový prostor a snažit se hledat jiné řešení? Rozhodl jsem se pro druhou možnost, protože létat v řízeném prostoru tak frekventovaného letiště jako Istanbul bez povolení je z mnoha důvodů riskantní a samozřejmě i zakázané.

Těsně před koncovou oblastí (TMA) jsem tedy začal kroužit a na frekvenci Istanbul info jsem prosil o spolupráci dopravní letadla, která jsem slyšel, jak s Istanbulem ze své výšky v klidu komunikují. Já jsem se bez koordinace se službou řízení ale obával stoupat výše než 6500 stop, což byla výška z mého letového plánu. Také jsem se musel držet mimo mraky, kterých bylo v mé výšce poměrně hodně. 

Bospor nebude

Asi po půl hodině kroužení, kdy jsem už ztrácel vizi co dál, mi jeden z kolegů pilotů podal zprávu, že Istanbul info mi povolují vstup do TMA a průlet přímo směrem na bod IBLAL, což jsou hranice s Bulharskem. To znamenalo, že mě nechtějí pustit proletět kolem Istanbulu přes Bospor. Asi po 10 minutách dalšího letu se mi konečně podařilo s dispečerem Istanbul info a potom i Istanbul přibližovací služby navázat přímý kontakt.

Fotogalerie

Ještě jednou jsem požádal o let přes Bospor, ale byl jsem striktně odmítnut. Držel jsem tedy směr na sever, který moji cestu zkracoval asi o hodinu a tím jsem tedy kompenzoval ztrátu času vyčkáváním na komunikaci. Z tohoto pohledu to bylo tedy pozitivní, protože jinak bych se už dostával do celkového letového času asi 6 hodin, což je na limitech zásoby benzínu. Taky jsem toho měl po oněch dvou vysoce stresujících hodinách docela dost.

Přeletěl jsem bod IBLAL na hranici s Bulharskem, bez problému navázal kontakt se Sofia Control a pak s přibližovací službou letiště Burgas. Přeletěl jsem Sozopol, Primorsko, Burgas a po další hodiny letu jsem přistál na zcela prázdném mezinárodním letišti Gorna Oryahovitsa u Velkého Tarnova. Vše bylo O.K., až na maličkost, že mi mladý muž, který přišel k letadlu, řekl, že mi nemohou nijak pomoci se získáním benzínu na další cestu. 

Letiště bez letadel a benzínu, zato s mnoha zaměstnanci

To byla při mých prázdných nádržích trochu znepokojující zpráva. Na naprosto prázdném letišti sehnali někde pasováka, šéfa administrace i pracovníka obsluhy letadel. Vylézali ze svých kanceláří a s překvapením zjišťovali, že na jejich letiště přiletělo nějaké letadlo. Při běhání po letišti jsem se postupně spřátelil s tím hochem, který dělal šéfa čehosi a on slíbil zavolat taxikáře, vše mu vysvětlit a pomoci mi tak se dostat k pumpě, koupit benzín a načerpat ho do letadla.

Evropské ostrovy z nebe knižně

Na rozdíl od Řecka, kde měla letiště různé neuvěřitelné otevírací časy, pracuje letiště Gorna Oryahovitsa každý den od 6 hodin ráno do 22 hodin večer a tak jsme měli na celou akci poměrně dost času. To, že v této dlouhé době obvykle nepřiletí ani jediné letadlo nikoho zřejmě moc netrápí. Nějakých 20 lidí může přeci na letišti trávit ve dvou směnách svůj pracovní čas a dostávat výplatu.

Taxikář přijel a vyrazili jsme k pumpě. Na pumpě nám nejdříve řekli, že mají jen jeden kanystr na 10 litrů. Potřeboval jsem litrů 80 a tak to by bývalo znamenalo 8 cest na 10 km vzdálené letiště a zpět, což nebylo zvladatelné. Tlačil jsem je, aby hledali dále a nakonec se podařilo najít 4 kanystry po 10 litrech. Byly nové a tak jsem je musel koupit. Po dvou cestách jsem tedy nakonec letadlo naplnil, vzal si věci a s taxíkem jsme vyrazili do hotelu. 

Ve zcela prázdném, hezkém hotelu ze mě byla recepční trochu překvapená, protože tam už zřejmě delší dobu žádného hosta neměli. Vše ale proběhlo v pořádku a já jsem dostal i heslo na internet. Teprve později jsem přišel na to, že heslo sice mám, ale žádné připojení tam nefunguje. Na druhou stranu jsem bez problémů ve zcela prázdné restauraci dostal po příjezdu kolem deváté večer výborné jídlo, na které jsem se již celkem těšil, protože naposled jsem měl snídani v Soluni. 

Ráno svítilo slunce, předpověď pro Česko byla lepší než na sobotu, a tak jsem se rozhodl vynechat přistání a přenocování v rumunském Sibiu a letět raději přímo do Příbrami. Benzín vycházel s půlhodinovou rezervou, jak má být, nemusel jsem tedy absolvovat jeho další bezútěšné shánění. A to by mě s mezipřistáním v Sibiu neminulo, protože tamní letiště ho podobně jako řada předchozích nemá.

Ostrov Svatého Ivana u Sozopolu v Bulharsku. Poslední ostrov celé expedice

Ostrov Svatého Ivana u Sozopolu v Bulharsku. Poslední ostrov celé expedice

Přistání pilota Jiří Pruši na letišti v Příbrami.

Přistání pilota Jiří Pruši na letišti v Příbrami.

Šest a půl hodiny k domovu

V půl desáté pražského času jsem tedy odstartoval směr Příbram. Počítač cestu spočítal na 6,5 hodiny. Počasí bylo nejdřív skvělé, před Karpatami se trochu zatáhlo, ale od nich až k Brnu prakticky žádné mraky nebyly. Mírný protivítr se změnil na boční vítr a tak se moje rezerva benzínu postupně zvyšovala a letový čas mírně zkracoval. 

Selanka skončila u Brna. Přede mnou z ničeho nic souvislá oblačnost, která mě donutila sklesat až na 2 000 stop, k čemuž jsem si musel vyžádat povolení přibližovací služby letiště Brno, věže letiště Brno a nakonec jsem musel požádat i o průlet řízenou zónou vojenského letiště Náměšť. Letět tak nízko v silném oparu není nic příjemného, a tak jsem chvíli uvažoval o návratu na letiště Brno. U Jihlavy se začala základna mraků ale zase pomalu zvyšovat a tak jsem nakonec doletěl až do Příbrami, kde jsem v 15:33, tzn. přesně 6 hodin po startu a s hodinovou rezervou benzínu přistál. 

Tím jsem dokončil celou expedici Evropské ostrovy z nebe. Děkuji všem čtenářům za jejich přízeň a i za to, že expedici - byť jen virtuálně - prožili se mnou. 

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.