Už loni při cestě z Madeiry jsem začal uvažovat o tom, že bych se tam měl vrátit a doletět odsud na Azorské ostrovy. Jiným způsobem se totiž se svým Dynamicem na Azory kvůli omezenému doletu nedostanu.
Z Madeiry je to na nejbližší ostrov souostroví Azory, Santa Maria, něco k 900 kilometrům, což představuje asi 4,5 hodiny letu. Jiný způsob neexistuje. Z portugalské pevniny je to kolem 1 500 km, což je můj maximální dolet bez jakékoliv rezervy. A v tom případě by mi jakýkoliv protivítr zabránil dokončit cestu na cílovém letišti. Vše ostatní (přes Maroko, přes Kanárské ostrovy) je ještě větší vzdálenost.
Jak se zachránit na moři
Celý rok jsem propočítával různé varianty a cestu jsem nakonec naplánoval na letošní konec května. Protože zahrnuje celkem asi 20 hodin letu nad otevřeným mořem (Benavente-Madeira, Madeira-Santa Maria, Santa Maria – Madeira, Madeira – Benavente), hodně jsem přemýšlel, jak v případě problému s jednomotorovým letadlem přistát na vodě.
Pilot se v takové situaci musí rozhodnout mezi dvěma základními postupy. Při přistání na vodě (po směru vln) pilotovi hrozí, že při nevhodném úhlu doteku vlny se letadlo převrátí přes „čumák“ a potopí se dříve, než bude možné vylézt.
Druhá možnost je vystřelit záchranný padák a přistát na hladině s padákem. Tuto možnost mi zošklivil technik v Příbrami na letišti, který mi vysvětlil, že silnější vítr bude padák letadla a s ním i celé letadlo vláčet dále po hladině a když se lana dostanou přes kabinu, tak ji zablokují a z letadla se nebude dát vystoupit. Problém je, že ani jedna možnost se nedá nacvičit a tak jsou vše spíše jen dohady.
Tři měsíce jsem přemýšlel, jaké nejlepší řešení zvolit. Nakonec mě napadlo koupit si akumulátorovou cirkulační pilu, kterou bych použil k rozřezání kabiny ještě před dopadem na hladinu. S nadšením jsem ji tedy pořídil a teď je mým dalším společníkem na cestách.
Nervózní turbulence
Ze Štrasburku jsem odletěl ve čtvrtek ráno. Cesta vedla kolem Basileje a dále na jihozápad směrem na Grenoble. Asi hodinu před Grenoblem, severně od pohoří Jura začaly těžké turbulence. Taková situace znamená, že nemohu letět na autopilota (aby nárazy na kormidla nezničily jeho jemnou mechaniku), nemohu se napít, nemohu nic napsat a pás si musím utáhnout úplně napevno, abych hlavou neprorazil kabinu.
Po asi hodinovém letu jsem pak přistával na letišti Grenoble-Isére na dráhu 09/27. Problém byl, že foukal nárazový turbulentní severní vítr o rychlosti kolem 12 m/s (přes 40 km/h) ze směru 10°, což znamená prakticky kolmo na dráhu.
Přelet Pyrenejí
Přistál jsem trochu nervózně, ale bez problémů. Natankoval jsem a vyrazil přes 3 000 metrů vysoké vršky Pyrenejí do Zaragozy. Cesta trvala asi tři hodiny a prakticky po celou dobu jsem letěl v těžké turbulenci.
Přistání v Zaragoze proběhlo za nárazového větru až 65 km/h. Naštěstí vítr foukal přímo proti dráze 30, tak jsem s přistáním neměl zásadní problém.
Vzhůru na jih
Páteční let ze Zaragozy severně od Madridu až k Toledu na jihu probíhal podobně jako ten čtvrteční, celou cestu mě provázely silné turbulence. Západně od Toleda se vítr trochu utišil, aby pak znovu začal se stejnou silou po přeletu portugalského hraničního pohoří.
Sledujte speciál Azorské ostrovy na Cestování iDNES.cz |
Na prašné dráze letišti v Benavente jsem přistával hodně nervozní. Vítr opět foukal ze strany a navíc je před prahem dráhy vedení vysokého napětí, které je z pochopitelných důvodů potřeba přeletět ve větší výšce, aby turbulentní vítr letadélko na dráty „nepřibil“.
Všechno naštěstí proběhlo dobře a brzy bylo letadlo v hangáru. Následovalo nezbytné doplnění benzínu a pečlivé přípravy na přelet moře. Připravil jsem si záchranný člun i vesty, nejdůležitější věci jsem přehodil do nepromokavého pytle a vytáhl jsem rovnou i neoprenový oblek, který jsem si chtěl obléct v hotelu druhý den před snídaní.
El Escorial, klášter a sídlo španělských králů nedaleko Madridu.
Pak jsem vyhledal majitele letiště Benavente Paula Cunhu Tuarega, který je zároveň mým přítelem a také předsedou portugalské Asociace ultralehkých letadel. Poprosil jsem ho, aby mi sehnal informace o lodích podél mé trasy a případně také námořní vysílačku.
Paul zařídil, aby o mně vědělo portugalské vojenské námořnictvo a ukázal mi dvoje webové stránky, na kterých lze najít polohu všech lodí v oblasti mého letu. Vysílačku na námořních frekvencích se mu ale bohužel získat nepodařilo.
Jak na vítr?
Zbytek odpoledne jsem strávil prohledáváním webů kvůli rychlosti a směru větru. Nejlepší je asi www.windyty.com, který ukazuje vítr v celkových souvislostech.
Směr větru byl celkem dobrý, většinou by měl foukat přímo do zad. Jenže na Madeiře předpovídali nárazový vítr kolem 50 km/h (30 uzlů) ze severu. Toto letiště je známé tím, že jeho dráha 05/23 je pro přistání hodně komplikovaná. Severní vítr na ni fouká přes skály, které jej naprosto rozbijí a vytváří tak těsně před přistáním těžkou turbulenci. Zažil jsem to na vlastní kůži loni při přistání na dráze 05, kterou bych podle směru větru musel zřejmě použít i tentokrát.
A ani Paul pro mě neměl dobré zprávy. Během dne se muselo vrátit z letu na Madeiru celkem pět letadel (Ryanair, TAP, Easyjet a další) a dvě letadla TAP z Lisabonu ani neodstartovala. O tom, jak to v té době na Madeiře vypadalo, poměrně dobře vypovídá následující video.
Pak nám zavolali dva piloti TAPu. Jejich letecká společnost měla na další dva dny zákaz používat Madeiru. Volali i lidé z námořnictva, na moři jsou čtyř až pětimetrové vlny a záchrana z něj by byla téměř nemožná.
Začal jsem si představovat, jak se asi dá v pětimetrových vlnách při vláčení padákem v silném větru prořezávat z kabiny letadla cirkulační pilou, balit si svoje věci a nasedat do záchranného člunu. Pár věcí mi v tom scénáři nehrálo.
Knihy Jiřího PrušiStáhněte si e-knihy Jiřího Pruši na Knihy.iDNES.cz.  Knihy z expedic |
Také Paul sdílel mé pochybnosti. Podle něj mají Azory navíc tu vlastnost, že špatné počasí tam obvykle vydrží čtyři až pět dní. Musím se tedy rychle rozhodnout.
Paul tady létá 28 let a o pilotech společnosti TAP, kteří na Madeiru létají denně, také nemohu mít pochybnosti. Protože předpověď vypadala dost nejistě a mě by čekalo celkem ve čtyřech úsecích skoro 4 000 km nad otevřeným mořem, rozhodl jsem se tentokrát neletět přes moře vůbec a raději prolétat Portugalsko a Španělsko. Když tohle píši, mám slzy v očích, ale někdy je možná lepší se sklonit. Je to poprvé, co jsem takové rozhodnutí udělal.
