Jezero Sevan, arménský klenot

Vítr cloumá rozbitými dveřmi zdevastované samoobsluhy. Zde kdysi postávaly skupinky rekreantů kanceláře Inturist a disciplinovaně se řadily k prohlídce.

Dnes jako by se na březích jezera Sevan zpomalil čas. Několik poutníků míří po úzké písečné kose k bývalému ostrovu, dnes spojenému s pevninou. Jmenuje se rovněž Sevan. Na stráních se tyčí kostely, známé daleko za hranicemi Arménie. Prázdné je i asfaltové parkoviště. "Tak tady jsem kdysi prodával zmrzlinu," máchne rukou děda v černé kšiltovce. Teď hlídá auta před motorestem Sevan, který si stále drží cosi z někdejšího přepychu. Obyvatelé nedaleké vesnice sem přijíždějí na kolech, bohatí krajané tu omračují okolí v černých mercedesech. Místní k nim pociťují vděčnost, díky darům emigrantů se zase jezdí po slušně upravené silnici. Ta obepíná celé rozlehlé jezero. Sevan, to je národní symbol. Ztichlé břehy, kde rezivějí motorové čluny a vlny si pohrávají se zbytky přístavních můstků, nabraly důstojnější atmosféru. Namísto křiku stovek výletníků jen nehybný klid. Správný rámec pro rozjímání o arménské minulosti. Dnes, kdy sledují obyvatelé Jerevanu horu Ararat z oken paneláků, ale na cizím území, jako by pro ně nabyl Sevan ještě více na významu. "Dříve přijíždělo víc lidí z jiných sovětských republik. Teď tu máme spíše emigranty z Kalifornie," říká děda z parkoviště. Malí kluci pokukují po návštěvě zdaleka a přemýšlejí, kde asi tak leží univerzita, kterou mají jejich vrstevníci napsanou na barevných tričkách. Úzká prošlapaná stezka stoupá po strmé stráni. Skupinky lidí stoupají až těsně pod vrchol. Kochají se pohledem na tmavě modré jezero, potom se obrátí k chrámu. Sevan, to je i muzeum architektury. Dva kopulové křížové kostely na skalnatém poloostrově jsou přitom jen pozůstatkem kdysi slavného a rozlehlého kláštera. Oba chrámy, které jsou zasvěceny svatému Janovi a Karapetovi, pocházejí z devátého století. Uchovaly se dřevěné hlavice i vyřezávané dveře, které jsou dnes uloženy v Jerevanu. Kvality arménských kameníků jsou dostatečně známé. Rudé kvádry jen zlehka nahlodané silným větrem lícují ve stěnách i v typických jehlanovitých střechách. Arménská rodina stojí před portálem a tiše se modlí s pohledem někam do dalekých hor. Sevan je však i památník omylů. S citlivě rozvrženými stavbami kontrastuje poměrně nedávný přírůstek. Sovětská vládní vila ze šedesátých let by nemusela působit otřesně, jen kdyby stála někde jinde. Funkcionalisticky čistá bílá stavba sloužila moskevským vůdcům coby místo odpočinku po návštěvách Jerevanu. Vysokohorský vzduch ve výšce 1800 metrů nad mořem jim bezpochyby dodal energii do další státotvorné práce. Odsud mohli sledovat za kouřovými skly, jak se na pláži pod ostrůvkem koupou obyčejní rekreanti. Památník nedávné minulosti se kupodivu drolí mnohem víc než přes stovky let staré kostely. Beton se rozpadá a návštěvník si jen obtížně představuje kožené sedačky, drahé koberce a další nezbytnosti. A také lanovku, která usadila vůdce pohodlně do člunu. Zbývají z ní jen torza. Zde při pohledu na vystouplé břehy možná rozjímal některý generální tajemník o ekologických souvislostech. Usilovné zavlažování a také šestistupňová sevansko-razdanská kaskáda měly za následek, že hladina jezera klesla v šedesátých letech o osmnáct metrů. Z jezera zmizela třetina vody. Od osmdesátých let se ztráty kompenzují vodou z řeky Arpy, pás vyběleného pobřeží však zůstal. Návštěvníci po něm korzují a sledují přístavní mola vzdálená mnoho metrů. Jezero alespoň zůstalo čisté. Tu zahlédnete pstruha, tu nějakou štiku. Rybaření tu není vůbec nuda. Studená voda je čistá, dno sledujete z loďky ještě daleko od břehů. "A proč by neměla být?" diví se malý kluk na dotaz, jestli je voda pitná. Benzin je ve vyčerpané Arménii vzácný, takže velebný klid nekazí ani žádný motorový člun. V motorestu či jiné restauraci u poloostrova úlovek na požádání usmaží. Samozřejmě excelentně. Nabízejí i vynikající uzeniny, pálivé papričky. Nepřipít si arménským koňakem by byl smrtelný hřích. Děda v kšiltovce klábosí u stolu, vede řeči o starých zlatých časech a vzápětí objednává celou lahev. Arméni jsou nesmírně pohostinní, nabídka se nedá odmítnout. Přestože zlatavá lahev možná představuje dědův měsíční hlídačský plat. Venku se stmívá a hladina potemněla. Sevan znamená černé jezero. Krajina hází dlouhé stíny a společnost se přesouvá na přístavní molo. V místech, kde byl taneční parket, kde duněly hity pophvězdy Pugačevové, zní jen šplouchání vln. Pláž je pokryta porézními sopečnými oblázky. V dlani neváží nic, jsou lehké jako pírko. Neon motorestu září do noci a vesnice se ukládá ke spánku. Ráno se vstává brzy, oslava neoslava. Hlídačův vnuk vyhání stádo ovcí a běží za nimi do strmého kopce. Kdysi měl problémy s průduškami a moskevští doktoři si s ním nevěděli rady. Děda si ho vzal tedy sem na Malý Kavkaz a brzy bylo po nemoci. Spokojeně vypadají malé ovečky, přestože jim zbývají na vyschlém svahu jen oškubané keře. Na protější straně se blýská na časy. Svah je osázen mladými smrčky, kterým se zjevně daří. Z hřebenu hor nad jezerem je daleký rozhled, skoro až k hranicím s Ázerbájdžánem. Občas tu prý poslouchají ozvěny dělostřelby - obě země dělí letitý národnostní konflikt. Malý chlapec vykládá, že má i za kopci nějaké příbuzné. Chtěl by je ještě vidět. Na druhé straně horského hřbetu je uctívané místo - kaple Panny Marie. Přijíždějí sem lidé z daleka, voda má zázračné účinky. Chlapec ji nabírá do plastikové lahve od coca-coly. Chutná skvěle. Pod kapličkou stéká voda strmým korytem, až tam někde dole dorazí do cíle, kterým je Sevan.