Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ještěd větrná nostalgie sedmdesátých let

aktualizováno 
-
Známý vysílač na vrcholu Ještědu se stal českou architektonickou stavbou století. Čím je tak zajímavý?

Silný vítr nelítostně a vytrvale olizuje okna vyhlídkové restaurace. Jako kdyby chtěl všem, kteří si po obědě v klidu vychutnávají kávu, dát najevo, kdo je a kdo tady bude navždy pánem. Přes pohodu a teplo vyhřátých prostor si však návštěvníci chvíli připadají jako v letadle, chvíli jako v ponorce, Jsou však nad Libercem, na Ještědu.

Vysílač na Ještědu zná téměř každý, ale porozhlédli jste se při jeho návštěvě skutečně dobře? Víte, proč se o něm v poslední době stále častěji píše v odborných časopisech ve světě? Víte proč se teď stal podle odborníků českou architektonickou stavbou století? Nemohl to tušit ani bývalý komunistický mocipán Gustáv Husák, který provoz Ještědu na podzim roku 1973 osobně zahájil. A přesto, právě sedmdesátá léta, pro společnost tak neblahá, se zde odrážejí velmi věrně a stále rezonují v mohutných prostorách pokrytých ocelí a umělými hmotami. K tomu se musí připočíst i úchvatné panorama, které nemá v České republice obdoby. "Podívejte se na severozápad. Rovina, rovina a rovina. Říká se, že první větší kopec je tím směrem až ve Švédsku. Ale do Švédska určitě nedohlédnete. Když se ovšem vydaří počasí, tak například na Šumavu ano. A také daleko do Polska, Německa a někdy i do Prahy. Jenom Krkonoše v jednom směru brání výhledu, který je každý den jiný. Je to nekonečný kaleidoskop obrázků," říká Petr Beitl, ředitel hotelu a restaurace, které jsou součástí vysílače na Ještědu. "Jsem tady už poněkolikáté, protože zde se můžete rychle stát i meteorologem. Navíc za dobrého počasí je vidět i stovky kilometrů daleko," vysvětluje jeden z návštěvníků, který má přilepený nos na velkém okně restaurace. "Je to zvláštní místo. Pro návštěvníky zde sice není žádná větší zábava, ale jinde ty přírodní úkazy můžete jenom těžko pozorovat tak bezprostředně," dodává ještě Beitl. Na Ještědu totiž někdy vidíte, jak a kam se žene bouřka, který mrak právě teď překryl Říp, Trosky či Sněžku, jak vypadá blesk, když jej máte na dosah, jak je hřmění skutečně silné, na oblaka si můžete někdy rovnou sáhnout. Také lze zde prodělat malou depresi, to když je zataženo, zataženo a zataženo a vy z oken pokojů a restaurace vidíte jenom bílou tmu a nic jiného. Když pak prý podobné počasí trvá několik dnů, tak i místní personál občas pociťuje nepříjemnou úzkost. Do toho všeho neustávající funění větru, který se často velkou silou opírá do kuželovité stavby vysílače. Ale ten pohled, když se vyjasní... Zatímco však venku mohou řádit živly, uvnitř se především vyřádili architekti, designéři a stavaři. Od roku 1973, kdy byla stavba dokončena, se toho zde moc nezměnilo. Dokonce ani vnější plášť nebyl ještě nikdy natřen. Až teď jej čeká nová vrstva lesklé stříbřenky, aby opět ještě více svítil do dálav. "Čekal jsem, že mě s tím vyhodí. Ale nevyhodili...," vzpomínal minulý týden v rozhovoru pro časopis Reflex dnes již osmasedmdesátiletý architekt Karel Hubáček, který přišel na ten geniální nápad postavit vysílač a do něj zabudovat malý hotýlek a velkou restauraci, jež fungují do dnešních dnů. "Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Koukal jsem na Ještěd a hned jsem věděl, co musím nakreslit. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry. Ještěd je nesmírně větrná hora a klasická stěna by sloužila mnohem hůře," vysvětloval architekt Hubáček. Genialita díla, ale i někdejší nedostatek udržby a neochota investovat do Ještědu další peníze, pomohl paradoxně uchovat něco, co se jen tak nevidí. Skleněné plastiky, jež znáte už spíše jenom ze starších filmů, typická schodiště pro tu dobu, ale dokonce i ubrusy (i když samozřejmě jsou teď nové) mají stejnou barvu jako počátkem sedmdesátých let. A nábytek či kachlíky v koupelně? Stejné. Stejné jako kdysi. "Tak v tomto největším apartmánu se kromě postele a stolu prakticky vůbec nic nezměnilo," ukazuje jeden z pokojů ředitel Petr Beitl. V menších pokojích jsou sice nové tapety a koberce, protože by se v nich už jinak asi nikdo neubytoval, ale duch starý téměř třicet let je zjevně stále přítomen. Stolky, křesla, postele svým designem jasně dokazují, kdy vznikla. Nábytek je vyveden v černé barvě a do tvaru písmena U. "Nejdřív jsme to chtěli před několika lety všechno vyhodit, jak se ukazuje, bylo to štěstí, že se tak nestalo," říká pan Beitl. I koupelny jsou předělány tak, že ze starých kachlíků byly po jejich stržení nařezány ty dnešní. Bílé, bez jakýchkoli vzorů. Tak jako před více než čtvrtstoletím. Kromě neustále se měnícího počasí a designu z počátku sedmdesátých let stojí za vidění i samotný vysílač, který je v současnosti chráněnou technickou památkou. Poprvé zde totiž byly například antény uloženy dovnitř stavby a dostaly ochranný plášť z umělé hmoty, což bylo velmi netradiční. Na stavbě samotné pak bylo použito mnoho nových technologických postupů, z nichž některé pak přešly do praxe. Počasí a architekturu hotelu i restaurace pozorovat můžete, ale do "vnitřku" vysílače se nedostanete. Důvod? Elektromagnetické záření není pro zdraví právě vhodné. To ovšem větrnou nostalgii s nádechem sedmdesátých let nemůže na Ještědu narušit.

JEŠTĚD V ČÍSLECH

Výška vysílače: 90 metrů
Kruhový průměr: 33 metrů
Stavba započata: 1965
Ukončena: 1973
Architekt: Karel Hubáček
Výška hory Ještěd: 1012 metrů nad mořem
Výškový rozdíl mezi dolní a horní stanici lanovky: 403 metrů

Autor:




Nejčtenější

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Další z rubriky

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.