Konečně silnice. Vyčerpaná a promrzlá Silvia Melisová byla i za ten obyčejný kus asfaltu nesmírně vděčná. Představoval její spojení se světem, cestu k čtyřletému synovi, konec hrůzy, která trvala 265 dnů. Byl dvanáctý listopad 1997. Silvii Melisovou propustili banditi. Nakonec se na ni štěstí usmálo i ve finále příběhu, na který do smrti nezapomene. Sotva se ocitla na silnici mezi Nuorem a Orgósolem, narazila na policejní hlídku.
Jak to bylo doopravdy, to ví jen ona a únosci. Podle verze mladé ženy se jí podařilo v okamžiku, kdy bandité polevili v ostraze, uniknout. Novináři ale psali, že její rodina zaplatila v přepočtu asi 18 milionů korun. Přestože italské úřady příbuzným unesených blokují konta. S paní Melisovou prý zacházeli bandité dobře. Jen asi šestkrát měnili úkryt, protože policie pravidelně pročesávala vnitrozemí ostrova. To je však bohaté na jeskyně i nepřístupné strže - úkrytů se najde vždycky dost. Propuštěné rukojmí blízko Orgósola? Nic divného. Jen to přesně zapadá do pověsti městečka, kde dnes žije něco přes čtyři tisíce lidí. Od roku 1960 bylo na Sardinii uneseno na 170 lidí. Většina z nich skončila v úkrytech právě kdesi v téhle horské oblasti. Třiatřicet už nikdy nikdo neviděl. Místní o tom mluví neradi. Hodně neradi. Každá taková zpráva může odradit turisty. A když nepřijedou, bude zase o jeden možný příjem míň. Jedna věc jsou historky, vyprávěné v chladu taverny, při sklence kořalky či vína, druhá skutečnost, prožitá na vlastní kůži. "Banditi? Tady? No, to tedy nevím," divila se například barmanka v Núoru. "V Orgósolu? To jsou jen takové příběhy pro turisty," dodala. Lhala. Na Sardinii se stále unášejí lidé. Je to výhodný obchod a pro mnohé ostrovany jediná možnost, jak přijít k penězům. A že by druhá polovina let devadesátých byla nějak výrazně jiná, než doby o tři desítky let dřívější, to se dá říci jen stěží. Na Sardinii se odehrávaly scény, které tuzemský divák zná jen ze starých italských kriminálek a jen stěží by si dal vysvětlit, že skutečnost může být ještě dramatičtější. V létě 1995 pročesávaly ostrov stovky policistů a tisíc výsadkářů. Dva měsíce tu trval jakýsi výjimečný stav. Nasazení elitních jednotek bylo výsledkem tlaku průmyslníků, hoteliérů a vlivných osobností na vládu v Římě. Sardinie sice patří k nejchudším oblastem Itálie, ale dovolenou tu tráví ti nejbohatší. A nejen Italové. Světová smetánka se přece nenechá obtěžovat nějakými bandity.
Nevlídné hnízdo
Co cítí člověk při příjezdu do městečka s takovou pověstí? Strach? Spíš podivnou tíseň. To místo je polomrtvé. Odumírá. Vylidňuje se. Žádná krása to tady není - na první pohled úplně normální větší ves s mnoha betonovými stavbami. Řada z nich je rozestavěná - nepochybně už dost dlouho a pár let to tak zřejmě ještě zůstane. Člověka upoutá velikost místních kasáren karabiniérů. Na co potřebuje takové ospalé horské hnízdo tak velká kasárna? Další dojem - tabule s nápisem Orgósolo je rozstřílená. Prý to udělali nějací místní mladíci, když se vraceli z neúspěšného lovu. Stejné stopy po brocích nese i místní radnice. Nejvíce jsou postiženy mohutné dubové dveře. Že by také neúspěšný hon? První lidé, které tu člověk potká, jsou turisté. Na malém náměstíčku s lavičkami a úžasným pohledem do údolí stojí dva blyštivé, klimatizované patrové autobusy. Kolem zní němčina a japonština. O kus dál je malá kavárna. Konečně někdo místní. Muži sedící u stolků a pročítající sportovní rubriky v novinách se o okolí příliš nezajímají. Jen když kolem projde nějaká přespříliš lehce oděná turistka, zpozorní. Čas jako by se tady zastavil. Jen turisté spěchají. Mají toho v programu ještě hodně - hodinový pobyt na Orgósolu musí stačit. Vzrušeně mezi sebou debatují o tom, co si před chvílí přečetli či slyšeli od průvodce. Orgósolo je ztělesněním krevní msty, banditismu a vzpoury proti státu. Je to jistě zábavný pocit - přijet sem na pár hodin, nechat si běhat mráz po zádech, pak nasednout do klimatizované pohody a nechat se odvézt blíž civilizaci. Vida, i na strachu se dá slušně vydělávat. Hlavní atrakcí Orgósola však nejsou muráles. Někde lidé to, co si myslí, nahlas říkají. Jinde o tom píší. Tady kreslí. Muráles jsou malby na stěnách domů. Jejich témata? Nezaměstnanost a vystěhovalectví, sociální situace pastevců a zemědělců v hornatém centru ostrova, diskriminace Sardů ve vlastní zemi, arogance politiků, strach z přemíry turistů a skupování hotelů i pozemků velkými firmami. A pak ještě jedno -Pratobello. Je to už víc než třicet let a vzpomínka je stále živá. V roce 1967 se vláda v Římě rozhodla, že zřídí v nedalekém údolí Pratobello vojenskou základnu. Lidé z Orgósola i okolí nejprve obsadili louky, pastviny, které se měly stát do budoucna doménou vojáků, a neustoupili ani tváří v tvář masivním policejním a vojenským silám. Řada lidí byla zatčena. Ke krveprolití tehdy nedošlo jen proto, že se celá Sardinie a Itálie s lidmi z Orgósola solidarizovala. Hořkost z pokusů někoho daleko na pevnině rozhodovat o životě zdejších lidí se ale posílila. I o ní jsou muráles, obrazy, které jsou na zdech domů čas od času "aktualizovány" a na jejichž vzniku se někdy podílejí i celé školní třídy. Salvy spouští a japonské štěbetání pomalu utichaly. Cesta klikatými uličkami byla čím dál víc frustrující. Pevně uzavřené dveře, které se pravděpodobně už několik let neotevřely, a stejně dobře zajištěné okenice. Klid a ticho, v němž se snad ani mouchy neodvažovaly hlasitě bzučet. Kdoví, jestli se ještě někdy tyhle zaslepené oči domů otevřou. Mnoho lidí z horské oblasti ostrova odešlo na pevninu, do velkých a bohatých měst na severu Itálie. Mnozí to nedokázali přijmout. K návratu se však odhodlal jen málokterý z nich. Především mladí lidé už nemají chuť zápasit s nepříliš úrodnou krajinou a nebo čekat, kdy se zase objeví nějaká práce. Jen ti silní zůstanou, říkají tu lidé.
Jak to bylo doopravdy, to ví jen ona a únosci. Podle verze mladé ženy se jí podařilo v okamžiku, kdy bandité polevili v ostraze, uniknout. Novináři ale psali, že její rodina zaplatila v přepočtu asi 18 milionů korun. Přestože italské úřady příbuzným unesených blokují konta. S paní Melisovou prý zacházeli bandité dobře. Jen asi šestkrát měnili úkryt, protože policie pravidelně pročesávala vnitrozemí ostrova. To je však bohaté na jeskyně i nepřístupné strže - úkrytů se najde vždycky dost. Propuštěné rukojmí blízko Orgósola? Nic divného. Jen to přesně zapadá do pověsti městečka, kde dnes žije něco přes čtyři tisíce lidí. Od roku 1960 bylo na Sardinii uneseno na 170 lidí. Většina z nich skončila v úkrytech právě kdesi v téhle horské oblasti. Třiatřicet už nikdy nikdo neviděl. Místní o tom mluví neradi. Hodně neradi. Každá taková zpráva může odradit turisty. A když nepřijedou, bude zase o jeden možný příjem míň. Jedna věc jsou historky, vyprávěné v chladu taverny, při sklence kořalky či vína, druhá skutečnost, prožitá na vlastní kůži. "Banditi? Tady? No, to tedy nevím," divila se například barmanka v Núoru. "V Orgósolu? To jsou jen takové příběhy pro turisty," dodala. Lhala. Na Sardinii se stále unášejí lidé. Je to výhodný obchod a pro mnohé ostrovany jediná možnost, jak přijít k penězům. A že by druhá polovina let devadesátých byla nějak výrazně jiná, než doby o tři desítky let dřívější, to se dá říci jen stěží. Na Sardinii se odehrávaly scény, které tuzemský divák zná jen ze starých italských kriminálek a jen stěží by si dal vysvětlit, že skutečnost může být ještě dramatičtější. V létě 1995 pročesávaly ostrov stovky policistů a tisíc výsadkářů. Dva měsíce tu trval jakýsi výjimečný stav. Nasazení elitních jednotek bylo výsledkem tlaku průmyslníků, hoteliérů a vlivných osobností na vládu v Římě. Sardinie sice patří k nejchudším oblastem Itálie, ale dovolenou tu tráví ti nejbohatší. A nejen Italové. Světová smetánka se přece nenechá obtěžovat nějakými bandity.
Nevlídné hnízdo
Co cítí člověk při příjezdu do městečka s takovou pověstí? Strach? Spíš podivnou tíseň. To místo je polomrtvé. Odumírá. Vylidňuje se. Žádná krása to tady není - na první pohled úplně normální větší ves s mnoha betonovými stavbami. Řada z nich je rozestavěná - nepochybně už dost dlouho a pár let to tak zřejmě ještě zůstane. Člověka upoutá velikost místních kasáren karabiniérů. Na co potřebuje takové ospalé horské hnízdo tak velká kasárna? Další dojem - tabule s nápisem Orgósolo je rozstřílená. Prý to udělali nějací místní mladíci, když se vraceli z neúspěšného lovu. Stejné stopy po brocích nese i místní radnice. Nejvíce jsou postiženy mohutné dubové dveře. Že by také neúspěšný hon? První lidé, které tu člověk potká, jsou turisté. Na malém náměstíčku s lavičkami a úžasným pohledem do údolí stojí dva blyštivé, klimatizované patrové autobusy. Kolem zní němčina a japonština. O kus dál je malá kavárna. Konečně někdo místní. Muži sedící u stolků a pročítající sportovní rubriky v novinách se o okolí příliš nezajímají. Jen když kolem projde nějaká přespříliš lehce oděná turistka, zpozorní. Čas jako by se tady zastavil. Jen turisté spěchají. Mají toho v programu ještě hodně - hodinový pobyt na Orgósolu musí stačit. Vzrušeně mezi sebou debatují o tom, co si před chvílí přečetli či slyšeli od průvodce. Orgósolo je ztělesněním krevní msty, banditismu a vzpoury proti státu. Je to jistě zábavný pocit - přijet sem na pár hodin, nechat si běhat mráz po zádech, pak nasednout do klimatizované pohody a nechat se odvézt blíž civilizaci. Vida, i na strachu se dá slušně vydělávat. Hlavní atrakcí Orgósola však nejsou muráles. Někde lidé to, co si myslí, nahlas říkají. Jinde o tom píší. Tady kreslí. Muráles jsou malby na stěnách domů. Jejich témata? Nezaměstnanost a vystěhovalectví, sociální situace pastevců a zemědělců v hornatém centru ostrova, diskriminace Sardů ve vlastní zemi, arogance politiků, strach z přemíry turistů a skupování hotelů i pozemků velkými firmami. A pak ještě jedno -Pratobello. Je to už víc než třicet let a vzpomínka je stále živá. V roce 1967 se vláda v Římě rozhodla, že zřídí v nedalekém údolí Pratobello vojenskou základnu. Lidé z Orgósola i okolí nejprve obsadili louky, pastviny, které se měly stát do budoucna doménou vojáků, a neustoupili ani tváří v tvář masivním policejním a vojenským silám. Řada lidí byla zatčena. Ke krveprolití tehdy nedošlo jen proto, že se celá Sardinie a Itálie s lidmi z Orgósola solidarizovala. Hořkost z pokusů někoho daleko na pevnině rozhodovat o životě zdejších lidí se ale posílila. I o ní jsou muráles, obrazy, které jsou na zdech domů čas od času "aktualizovány" a na jejichž vzniku se někdy podílejí i celé školní třídy. Salvy spouští a japonské štěbetání pomalu utichaly. Cesta klikatými uličkami byla čím dál víc frustrující. Pevně uzavřené dveře, které se pravděpodobně už několik let neotevřely, a stejně dobře zajištěné okenice. Klid a ticho, v němž se snad ani mouchy neodvažovaly hlasitě bzučet. Kdoví, jestli se ještě někdy tyhle zaslepené oči domů otevřou. Mnoho lidí z horské oblasti ostrova odešlo na pevninu, do velkých a bohatých měst na severu Itálie. Mnozí to nedokázali přijmout. K návratu se však odhodlal jen málokterý z nich. Především mladí lidé už nemají chuť zápasit s nepříliš úrodnou krajinou a nebo čekat, kdy se zase objeví nějaká práce. Jen ti silní zůstanou, říkají tu lidé.
 Odpor proti vládě v Římě a jejím zákonům je nejčastější téma muráles. |
 Uličky Orgósola životem nekypí. |
 Orgósolo leží na ostrově Sardínie. |
 Barbagia, země barbarů-tak nazývali vnitrozemí Sardinie Římané. |
 Státní had utiskující Sardy. |
 Malby nazývané muráles představují politiku na zdech. |
