Stačí letmý pohled na mapu a je to jasné: tohle je periferie, kam se hned tak někdo nedostal a nedostane. Ze severu nekonečné písky "prázdné čtvrti", tedy pouště Rub al-Chálí, na jihu pusté a nesnesitelně horké pobřeží Arabského moře a za ním podivné a chudobné státy jako Somálsko nebo Džibutsko. Jemen zůstává na turistické mapě světa popelkou, nečetným cestovatelům však nabízí fantastické scenérie, ojedinělé památky i nesmírně přátelské obyvatele.
Hliněné mrakodrapy v nejdelším údolí
Zdálky to vypadá jako přelud. To hnědé cosi, co ční do značné výšky k obloze, má na sobě nahoře... sníh? Při čtyřiceti stupních Celsia a pod žhnoucím sluncem asi sotva, ale iluze je to dokonalá. Vítejte v údolí Hadramaut a to přímo v Šibámu, místě proslulém hliněnými "mrakodrapy". Jejich vršky jsou natřené vápnem na bílo, proto to nesmyslné zdání sněhové pokrývky. Je to ochrana proti dešťům, které sice přicházejí obvykle jednou až dvakrát za rok, ale mohou být intenzivní. A materiál šibámských domů, tedy nepálená hlína, by bez této ochrany přišel rychle vniveč.
Procházka starým Šibámem přináší fantastické zážitky, je to skok o několik staletí zpět. Všechny uličky prašné, převládá monotónní hnědá barva, sem tam se prosmýkne kára tažená oslem, na zaprášeném plácku hrají děti fotbal. Barevně se odlišuje jen několik mešit, ty jsou celé bílé. Zaujmou i okenice a dveřní zárubně vsazené do hliněných stěn, některé jsou krásně vyřezávané.
O dějinách Šibámu se toho moc neví a stejné je to se stavebním vývojem zdejších "mrakodrapů". Půdorys města zřejmě zůstává původní z doby dosti dávné, pravděpodobně z období krátce po devastující povodni někdy na přelomu 13. a 14. století, materiál jednotlivých budov však sotva vydrží víc než pár desetiletí, maximálně jedno až dvě staletí. Městské domy Šibámu, kterých je dnes kolem pěti set, dosahují nejčastěji šesti až osmi pater s tím, že nejspodnější dvě podlaží jsou kvůli izolaci obvykle z kamene, zbytek z nepálených hliněných cihel.
Koho mohlo napadnout se tu usadit a hlavně jak se tady dá v tom nesnesitelně horkém a suchém údolí žít, napadá nás. Klíčem k úspěchu je v dlouhém údolí Vádí Hadramaut (anglický přepis Wadi Hadhramout), jak se zdejší oblast nazývá, voda. Zdánlivé klišé o životodárné tekutině tu platí doslova: voda je život a v podzemí je jí tu dost, jen proto tu mohlo vzniknout trvalé osídlení. Každou chvíli narážíme na studnu nebo zavlažovací kanál, kterým se voda rozvádí do jednotlivých osad a k polím. Na nich roste pšenice či proso, sem tam narážíme na datlový háj. Zeleň zavlažovaných kultur se odráží od smutně šedých, nehostinných hor, které lemují údolí.
Odtud pocházel bin Ládin
Pár desítek kilometrů od Šibámu zajíždíme do jednoho z postranních údolí jménem Vádí Dauán (Wadi Daw'an). Je mnohem užší než Hadramaut, ale jinak se scenérie moc nemění, sem tam hliněná osada či městečko, mezi nimi zavlažovaná políčka a háje.
Místy však narážíme na přepychová sídla, která jako by sem ani nepatřila. Jsou symbolem úspěchu těch, kteří z tohoto "konce světa" kdysi odešli, v Saúdské Arábii se jim podařilo vydělat slušné peníze a pak se sem vrátili.
Jedním z takových Hadramauťanů byl i Muhammad bin Avad bin Ládin, otec proslulého teroristy Usámy bin Ládina, který odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy. Členové rozvětveného klanu bin Ládinů žijí v údolí dodnes, ale z hovoru s místními se nezdá, že by to někoho moc vzrušovalo. Stejně jako nikoho nezajímají zkazky o teroristických základnách v jemenských pouštích. Ty sice zřejmě stále existují, ale rozhodně ne v tomto údolí. Za těmi bychom museli na sever, k saúdskoarabské hranici. Nedoporučujeme, zní rada, kterou pochopitelně respektujeme.
Běžte zpátky, tohle je Aden
Cestou zpět z Vádí Hadramaut k pobřeží přejíždíme vysokou a zcela pustou náhorní plošinu. Jsou to pěkně bezútěšné končiny, ale aspoň tu není moc vedro. Když sjedeme do přístavu Mukalla, všechno je jinak. Vlhké, žhavé a pěkně chudobné peklo. A bude hůř.
Ranní let z Mukally do Adenu, kdysi jednoho z nejdůležitějších přístavů světa, trvá asi hodinu. Letadlo sleduje linii pobřeží a za celou dobu letu pod námi moc známek lidské existence k vidění není. Na letišti v Adenu, tedy na bývalé britské vojenské základně, vystupujeme spolu s asi třemi dalšími pasažéry; stroj pokračuje dále do metropole Saná. Jeden ze stevardů za námi běží po letištní ploše a volá: "Hej, vraťte se, tohle je Aden!" Konečně to chápeme natvrdo, tady cizinci z Evropy nevystupují. Ale my jsme tu správně.
Trasu z letiště do čtvrti Crater, jak se jmenuje centrální část Adenu, lemují polorozbořené baráky a srdce drásající bída vykukuje zpoza každého rohu. Válka jako by skončila včera, ve skutečnosti se tu však bojovalo v roce 1994 za jemenské občanské války.
Turistické atrakce v pravém slova smyslu v Adenu žádné nejsou. Tedy pokud za ně nepovažujeme bloky rozbombardovaných činžáků, zástupy zubožených černochů uprchlých z nedalekého Somálska či rezivějící vraky lodí v obrovském přístavu. V asi dvoumilionovém městě nenacházíme ani jednu lepší čtvrť: tady jsou zkrátka chudí všichni. Řádná porce dekadence. A to místní vyslovují název svého města Éden, v překladu tedy Ráj. Skutečný ráj bychom si ovšem představovali jinak...
Lidé, to největší bohatství
I v krajně nevlídných kulisách Adenu, stejně jako jinde v Jemenu, zahání černé myšlenky setkání s místními lidmi. Jsou usměvaví, milí, nikdo nežebrá ani se nás na tržišti nikdo nesnaží 'natáhnout' a všichni se upřímně zajímají o dění u nás doma. Většina Jemenců totiž nikdy v zahraničí nebyla a pokud výjimečně ano, tak nejčastěji u příbuzných v Saúdské Arábii. Domluvit se vesměs nepředstavuje velký problém, znalost angličtiny je tu překvapivě vysoká, zřejmě dědictví britské koloniální přítomnosti.
Nápadní jsme tu na míle daleko a prší na nás dotazy očekávané (jak v Evropě žijeme, jestli známe korán a kdy přijedeme znovu) i ty méně běžné (třeba zda jsme doma někdy viděli sníh). Trpělivě odpovídáme a vzpomínáme přitom na Egypt, Maroko, Tunisko a četné další arabské země: na nekonečné agresivní smlouvání, vypočítavé praktiky obchodníků vůči bílým 'sahibům' i neustále pokřiky typu "Hallo, come and look at my carpets!" Nic z toho v Jemenu nenastává.
A tak na cestě domů máme námět na přemýšlení: proč jsou ti Jemenci tak jiní? Protože tam stále skoro nikdo nejezdí? Proto, že tamější společnost zůstává velmi tradiční, islámsky konzervativní? Nebo snad proto, že je západní kultura, s níž má země jen minimální styk, ještě nestačila zkazit?
Může se hoditDoprava Vízum a pohyb po Jemenu
Bezpečnostní situace |