Jedu tak, jako by to mělo být naposled

  • 14
Byl jsem přesvědčen, že nepatřím přímo ke skupině, kterou nazýváte "lavinovými jezdci". Ovšem, při bližším zamyšlení musím uznat, že nejen že jezdím v lavinových polích, ale párkrát jsem jel i v lavině, naštěstí malých rozměrů.

Jezdím na prkně už 12 let, první prkno jsem si dělal sám, a jediná věc, která mě pořád baví, je nepopsaný svah, čistota a svoboda.

Miluju pocit brázdění prašanem v dlouhých táhlých obloucích, které jsou tak rychlé, že jediná chyba znamená pád do neznáma. Jezdím hlavně v Rakousku ve skalních žlebech a z vrcholků kopců, které si předem vytipuji.

Ovšem v žádném případě to neznamená, že riskuju. Předem si zjistím lavinovou situaci, koukám, kam svítí sluníčko a kde je naopak stín a zima, zkouším kvalitu sněhu. Jezdím s helmou, protože se mi už párkrát stalo, že mi osud udělil výjimku při pádu hlavou těsně vedle skály. Nikdy nejedu sám, a když už, moje přítelkyně je na blízku a kontroluje mě. A to hlavní, miluju přírodu, hory, sníh.

Často jsem svědkem ničení školek, remízků, atd. a je mi z toho hnusně. Vím, jakou práci dá přírodě obyčejný mech v 1000 metrech, natož malý stromek, a z duše nenávidím ridery, kterým to je fuk. Tito lidé totiž nejezdí pro svoji potřebu endorfinu v krvi a pocit volnosti - jezdí proto, že je to zrovna teď módní, frajeřina, cool -  a neumějí to.

Ježdění v nebezpečných terénech a lesech není pro každého, vyžaduje perfektní zvládnutí techniky jízdy, dokonalé souznění s terénem a cit v srdci, který je to nejdůležitější, uvědomění si, že Já jsem nic v porovnání s přírodou, moje existence je malicherná při srovnání s během života.

Ano, jezdím v lese, po skalách, pláních, sjezdovkách, silnicích, cestách, prostě všude. Mám to rád a respektuju okolí. Nedivím se, že ochranáři zbrojí, musejí pracovat s masou, kde je těžké oddělit zrno od plev. Nerad porušuju pravidla, ale stejně nerad se i podřizuju.

Jezdím pro volnost a pocit vzrušení. Jezdím pro pocit být někde sám s lidmi, které miluju a v terénu, který se mi líbí. Vědomě nikomu nezpůsobuju škodu a to hlavní - jezdím s tím, že se můžu zabít; akceptuju to a jedu tak, jako by to mělo být naposledy v mém životě - v té chvíli je moje duše souzněna s přírodou.

Autor reaguje na článek "Lyžaři jezdí v Krkonoších extrémní tajný závod"