Jednu pro zahřátí? To je v Utahu problém

Limonádový Joe by byl v Salt Lake City šťasten. Mělo by to být lihuprosté město. Mormoni odmítají ohnivou vodu, ale také kouření, kávu a čaj. Ale víte, jak to bývá s těmi zákazy... Mormoni už dávno ve svém zápalu vychladli (víme přece dobře, jak šedivý a pustý je život bez kávy), ale přesto přijít do baru a dát si whisky nebo pořádné pivo není jen tak.

Je to tak vážné, že dokonce sám starosta města pozval onehdy novináře na noční tah, aby se pochlubil, že i v Salt Lake se dá pít jako v každém jiném civilizovaném městě. „Vím, ty zákony jsou trošku zastaralé,“ řekl tehdy.

Hlavní bod místního suchého zákona známe velmi dobře i my ze starších dob: pivo jen k jídlu. Podobně to chodí i v Salt Lake. V obchodě si volně koupíte slabé vodnaté pivo, stolní víno. Chcete-li však něco silnějšího, nebo dokonce ohnivou vodu, musíte na to jinak. Každý zákon se dá obejít. Tady se to děje s plným vědomím úřadů. Protože pít se nemá ve veřejných zařízeních, tedy v hospodě či baru, proč tedy nevymyslet soukromé kluby, kam může přijít pít jen člen, případně jeho hosté. Vypadá to složitě, ale to je jen zdání.

To, čemu se všude jinde říká bar, nálevna, palírna, restaurace či výčep, se v Utahu stává privátním klubem. A co to členství? Nebojte, toto nejsou kluby, kde se na členství čeká léta jako v těch londýnských aristokratických. Prostě si u vchodu koupíte členskou kartu za pět dolarů, která platí dva týdny. A na ni si můžete vzít i čtyři hosty. Jak prosté, milý Watsone: jinými slovy, když jde pět lidí na skleničku, zaplatí vstupné dolar na hlavu, a je to. (A současně mají předplaceno na dva týdny). Určitě to nebolí. Důležité je, že všichni jsou spokojeni.

Zákonu, že pít se nesmí, bylo učiněno zadost a vy jste se přesto napili. Ale síť nástrah, které musí překonat člověk, jenž nepije výhradně jen Kolaloku, je nekonečná jako pasti v jeskyních Tora Bora. Kupříkladu když obědváte („obědem“ ovšem může být jen miska chipsů), musíte si o alkohol přímo říct. Číšník má zakázáno ptát se, zda si dáte něco ostřejšího, či snad dokonce aperitiv nebo digestiv nabízet. To není profesionální zdvořilost, to je suchý zákon.

A když se konečně usadíte v baru, musíte zvládnout ještě dva triky. Nikdy si neobjednávejte další skleničku, dokud ta předchozí není ještě prázdná. Číšník by ji odnesl, protože na stole smí být jen jedna sklenka na osobu. Až ta se odnese, teprve pak se může přinést nová. Třeba to funguje jako brzda. Pokud má někdo naspěch, může brzdu odbrzdit. Když si objedná míchané pití, můžete si k němu nechat naservírovat „spolujezdce“, tedy další sklenku. Je to poměrně složité. Ale po vítězství vyprahlí olympionici to určitě zvládnou poměrně brzy. Když zvládli sáňky nebo hokejku, zvládnou i tohle.

Historickému centru Salt Lake City vévodí Mormon Temple (uprostřed)