Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozčilují vás předpisy? Jeďte do Timoru, funguje i bez pravidel

aktualizováno 
Dojeli jsme až na nejvýchodnější konec Východního Timoru a ověřili si, že svět, kde se nebere všechno tak vážně a všechno není řízené pravidly, funguje sám od sebe docela dobře. „Jestli vás rozčilují normy a předpisy, jeďte sem!“ píše Dan Přibáň a Dominika Gawliczková z trabantí expedice.

Majitelé nesmí do zápasu nijak zasahovat. Jedině včas stáhnout svého borce a prohrát. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořím

Jak se jezdí na Timoru? Čekali jsme Afriku nebo minimálně Blízký vchod. Předpisy ignorující, ale překvapivě tolerantní divočinu, kde se bez ostrých loktů a potlačeného pudu sebezáchovy neobejdete. Jenže ono je to nakonec úplně něco jiného.

Ano, předpisy tu nejsou zrovna svatým grálem, ale takhle pomalu a ohleduplně se u nás jezdí snad jen, když děláte zkoušky v autoškole. Běžná rychlost v hlavním městě Dili je hluboko pod padesátkou. Tohle není Evropa, kde trabant zažívá na semaforech jepičí chvilky slávy nejrychlejšího startu, ovšem jen do chvíle, než ručička tachometru v ječícím vysavači vyletí k padesátce. V tu chvíli je dvoutaktní král křižovatek mrtev a provoz se přes něj převalí jak tsunami přes Fukušimu.

V Dili málokdy zařadíte čtyřku. Jakmile jedete přes čtyřicet, máte pocit, že se nebezpečně ženete a bylo by dobré ubrat. Taxikáři, na které je potřeba dávat si ve většině světa pozor, jsou tady nejopatrnější jezdci ve městě. Pravda, jejich stroje by se mohly při větší rychlosti rozpadnout, ale rozhodně nejde říci, že se tady jezdí pomalu proto, že silnice křižují jenom vraky. Naopak, lexus tu není žádný luxus. Potkali jsme několik Priusů, Hondu Insight a dokonce i BMW Z4. Ovšem netušíme, kam s ním jezdí.

Pořídili jsme si pouliční továrnu na lisování plechovek.

Pořídili jsme si pouliční továrnu na lisování plechovek.

Na lodě narazíte na Timoru opravdu všude.

Na lodě narazíte na Timoru opravdu všude.

Pravidla bez pravidel

Tady se nejezdí pomalu, protože by se nedalo jezdit rychle, tady se prostě jezdí pomalu a ohleduplně jen tak. Na druhou stranu, když je v protisměru volno, jede se v protisměru, ono když se sunete třicítkou, není problém se vyhnout. Auta jsou tu takoví důstojní pomalí buvoli, kolem kterých se ze všech stran proplétají skútříky a malé motorky.

Provoz tu plyne tak nějak sám od sebe, bez regulace a kontroly. Ve městě je minimum semaforů, dohromady asi pět a naštěstí je většina z nich většinu času vypnutá. Bez nich se jezdí mnohem lépe. Když je zapnou, stojíme v kolonách, když je vypnou, nikdo nečeká. Ani dopravních značek tu není moc. Kupodivu, ani když se ulice mění z jednosměrné na obousměrnou a naopak, není z toho žádný zmatek, byť není na první pohled poznat změna. Stačí si prostě dávat pozor.

Pomalu se vracíme na břeh moře a míříme do Dili..

Pomalu se vracíme na břeh moře a míříme do Dili..

Možná by se měli „odborníci“, kteří Prahu zamořují značkami a semafory, zajet podívat sem, jak funguje provoz, když to necháte na lidech. My se tady v tom neregulovaném proudu cítíme mnohem lépe, než neustále chráněni jedním semaforem za druhým. A platí to i pro chodce. Chcete přejít? Prostě přejdete. Auta zastaví a stejné to je, když odbočujete - během chvíle vás někdo pustí. Na semaforu byste trčeli ještě ve chvíli, kdy už si ve stánku na pláži dáváme pečenou chobotnici.

Jednoproudá dálnice na východ

Když ale vyrazíte za město, je to větší adrenalin. Na Timoru je vlastně jen jedna regulérní silnice. Uzoučká asfaltka táhnoucí se podél severního pobřeží. I když je trabant auto ze staré školy a tudíž opravdu úzké, ne vždycky se vejdete s tím, kdo jede proti vám. A tady už se jezdí rychleji. Tedy rychleji na Timor. Ovšem nějakých sedmdesát, osmdesát je na „silnici“ rozměrů naší cyklostezky občas hodně rychle. Stojí to však za to. Pár metrů pod levými koly bouří oceán, od kterého nás samozřejmě nedělí žádné svodidlo ani zábradlí. Pak cesta náhle zabloudí do hor, které se zvedají hned od moře, vlásenkami nás vytáhne pár set metrů nahoru, aby nás zase spustila se žhnoucími brzdami dolů.

Trabantem napříč Tichomořím

Tady se neměří vzdálenosti na kilometry, ale na čas. Na nejvýchodnější cíp je to něco přes dvě stě kilometrů, ale stejně tam jedete celý den. Nádherný východ Východního Timoru za to ale stojí. Konečně vidíme symbol této země: tradiční domečky na kůlech. Jejich obrázky jsou všude, na letišti, na známkách.

Mysleli jsme, že jich na ostrově budou stovky, že všude uvidíme vesničky na kuří noze. Ale ony jsou jen tady, kolem vesničky Tutuala na nejzazším cípu Timoru. Navíc na všech fotkách je pořád dokola jen jedna dvojička, působící maximálně romanticky a divoce. Když ale přijedeme blíž, vede už do domků elektřina a svítí na nich úsporné zářivky.

No co, pokrok nezastavíš, suneme se dál po rozbitých cestách a jsou tu další domečky na kůlech. Už nejsou jak z prospektu, ale žijí kolem nich a v nich lidé. Původně v nich prý přebýval stařešina rodiny a sloužily pro obřady a rozmluvu s předky, aspoň tak nám to vysvětlili. Stařík musel být pěkně čiperný, protože jinak než po žebříku se dovnitř nedostanete. Východ je prostě svůj.

Che Guevarův nevlastní bratr

Z domku hned vedle toho tradičního na nás kouká Che Guevara. Nebylo by to tady nic divného, během války o nezávislost Timor k lidem jako on vzhlížel. Jdeme blíž a hrdý majitel domku, na jehož dveřích je srp a kladivo, nám vysvětluje, že tohle není Che, ale Nino Konis Santana, jeden z vůdců FRETILINu, organizace bojující za nezávislost Timoru na Indonésii a není to žádná letitá historie. Santanu zabili v roce 1998 a válka skončila teprve rok na to. Santana pocházel z Tutualy a jsou tu na něj náležitě hrdí.

Jedenáctý díl expedice Trabantem napříč Tichomořím
Jedenáctý díl expedice Trabantem napříč Tichomořím

Na Timoru se prolíná historie a současnost tak nenápadně, že často nevíte, jaké století vlastně je. V hlavním městě vás předjíždí hybridní auta, na konci ostrova se kolem ohrady překřikuje pár desítek chlapů a mává bankovkami za hlasitého kokrhání ze všech stran. Jdete blíž a je vám jasné o co tady jde: kohoutí zápasy. Pořádaly se už před 6 000 lety v Persii a ve spoustě zemí jsou zakázané. Na Filipínách jsou naopak velmi oficiální a sponzoruje je dokonce CocaCola. Tady na Timoru a dál v Indonésii jsou prostě tak nějak tolerované a udržely se tu v původní, dost drsné podobě.

Krvavý sport

„Trenéři“ kohoutů se sejdou u arény a vybírají si soupeře k zápasu. Je to jen na nich, s kým a jestli do souboje půjdou, nebo ne. Když se dohodnou, jde do tuhého.

Fotogalerie

Kohoutovi přivážou na nohu ocelový břit a míří dovnitř ohrady. Publikum zatím sází, křičí jméno svého favorita a hledají někoho, kdo si vsadí proti nim. Nejsou tu žádní bookmakeři, všichni sází proti všem. V „aréně“ se zatím schyluje k souboji, kohoutář přidrží svého šampiona, aby ho soupeř klovnul do rudého laloku, a pak se vymění. Zvířata zuří. Pustí je proti sobě. Kohouti se v mžiku srazí v divokém reji. Pak se od sebe odrazí a krouží kolem. Žádná roztomilá zvířátka z pohádky. Vypadají majestátně. Další náraz. Publikum šílí.

Najednou jeden kohout přeskočí druhého a v davu to zahučí, evidentně je dobojováno. Že by šlo o to jen soupeře přeskočit, poskočí radostí naše evropská dušička. Že by to nebylo tak drsné? Ale to už poražený kohout zavrávorá. Ostruha mu rozsekla hruď. Osud poraženého není zrovna heroický. Sundají mu ostruhu a pohodí vedle arény. Vítěz si jej odnáší domů k večeři.

Je to na jednu stranu děsivá podívaná, ale když to srovnáme s naším masokombinátem, kde kuřata nadopovaná vším možným žijí svůj krátký život, aby skončila na podřezávacím běžícím pásu zavěšená hlavou dolů, dostává to trochu jiný rozměr. Tihle kohouti byli nejkrásnější, jaké jsme kdy viděli, dobře živení, opatrovaní. Někteří zemřeli, jiní ne.

Jedenáctý díl expedice Trabantem napříč Tichomořím
Jedenáctý díl expedice Trabantem napříč Tichomořím

Ty mrtvé pak snědli, stejně jako kuře z velkochovu. Jen do té doby žili diametrálně rozdílný život a ti kohouti na tom byli podstatě lépe. Nehledě na to, že mnozí přežili. Velkochov nepřežije nic. Naše kultura průmyslové živočišné výroby je ke zvířatům mnohem krutější než kohoutí zápasy.

Který svět je lepší? Ten náš regulovaný, kde máme na všechno předpisy a nehezké věci se dějí tak, aby nebyly vidět, nebo tenhle divoký, drsný, ale takový opravdovější?

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.