Sedíme namačkaní v přehřátém skibusu a já se otáčím za protijedoucím cyklistou, který si na silničním kole jen tak na lehko v krátkých kalhotách vyjel po suché vozovce do alpských kopců. Prima vyjížďka, pomyslím si, ale pak si vzpomenu na svůj plán, který není o nic horší: čekají mě podvečerní běžky!
Vyrazil jsem na víkend do tyrolského střediska Alpbachtal, abych okusil krásy jarního lyžování. Sjezdového i běžeckého.
Tip na dovolenouVychutnejte si jarní lyžování v Alpách. Vyberete si zájezd do Rakouska na dovolena.iDNES.cz a vyražte ještě dnes. |
Alpbachtal je menší soused vyhlášeného Zillertalu, který za skromnější podmínky nabízí lákavou kompenzaci v podobě nižších cen za ubytování i lyžování. Přitom nabídka není zase tak malá: 21 vleků či lanovek, 54 kilometrů sjezdovek ve výškách až do 2 200 metrů a k tomu řada příležitostí pro lyžování ve volném terénu.
V horském městečku Reith im Alpbachtal jsme z Prahy za čtyři a půl hodiny. Končíme jen čtyři kilometry od dálnice na Innsbruck, takže jsme po autostrádách pohodlně ujeli vlastně celou pětisetkilometrovou trasu.
Po dlouhé jízdě přijde vhod krátká večerní procházka městem. Podle zaparkovaných aut si dělám obrázek o zdejší klientele. Před luxusním hotelem vidím převážně německé poznávací značky, ale u penzionů narazím i na české návštěvníky.
Jižní svahy se už zelenají, ale na severních pokračuje lyžařská sezona.
Znalci si ráno přivstanou
Ráno už jsou priority poskládané poněkud jinak a na parkovišti pod lanovkou vidím české espézetky v místech, kam své vozy odstavují ti nejrychlejší lyžaři, kteří si přivstali, aby byli na svahu včas, dokud je upravený a pevný.
I já se rychle seznamuji s areálem. Sjezdovky v pravé části areálu nad obcí Alpbach jsou orientovány přímo na sever a ráno jsou ještě hodně zledovatělé. Vzdálenější svahy nad Inneralpbachem jsou severovýchodní, a tak je zahřívá ranní slunce. Pro začátek je to příjemnější varianta. Jak sníh měkne, je zde lyžování těžší, a tak se jak kočovníci suneme areálem na tvrdší sníh.
Končíme na severních svazích, které si i po poledni zachovaly solidní kvalitu. Až závěrečný sjezd do údolí přináší těžký souboj z měkkým sněhem. Špičky lyží prorážejí rozbředlé muldy jak kanoe, když se noří do peřejí.
Ze sjezdovek na večerní běžky
Je mi horko a začínají mě bolet nohy, přesto se těším na další zátěž, která mě dnes čeká. Jde se na běžky!
Už při sjezdování jsem obhlédl okruh v Inneralpbachu. Tam už se běhat nedá, stopy téměř roztály. Mám však tip na 30 kilometrů vzdálený okruh Schneerosenloipe nad Breitenbachem na opačné straně údolí Innu.
Pětikilometrový okruh Schneerosenloipe nad Breitenbachem už není v ideálním stavu, ale k příjemné podvečerní vyjížďce ještě poslouží výborně.
Silnice se sice trochu zvedá, ale pořád jedeme mezi zelenými loukami a míjíme dokonce děti na kolečkových bruslích. Už přestávám věřit v úspěch, ale pak projedeme lesní serpentinou a před námi se otevře bílá planina. Z jedné strany ji před poledním žárem chrání les, z druhé vysoký horský masiv, ale teď podvečerní nízké sluníčko příjemně hřeje a láká k vyjížďce.
Parkujeme v místě, kde se kříží dvě větve patnáctikilometrového okruhu. Značky mi říkají, kudy smím, a kudy bych jel v protisměru. V březnovém odpoledni je to úsměvné, protože jsem široko daleko úplně sám, ale v sezoně tady zřejmě bývá rušno.
Strojem upravená stopa vybízí ke klasice, naopak rovná trať pro bruslení se mi zdá už kapku rozbředlá, a tak mažu nejměkčím červeným voskem a vyrážím. Vzpomínám na své oblíbené zimní večerní vyjížďky s čelovkou, teď místo toho mhouřím oči před ostrým sluncem. Krásný zážitek.
Neděle přichystala další překvapení
V neděli opouštíme kopce nad Alpbachem už ve dvě hodiny. Na parkovišti vidím, že nejsme zdaleka jediní; mnozí lyžaři vyjedou jen na dopolední tvrdý sníh, a pak končí. My ovšem končit nehodláme, v plánu máme ještě ochutnávku dalších sjezdovek.
Areál Reither Kogel je součástí skiarény, platí tady stejné permanentky, ale skromné středisko s jednou lanovkou a třemi vleky leží hned na začátku údolí. Lanovka startuje přímo z vesničky Reith a horní stanici má jen v 1 260 metrech.
Parkujeme na třetím stání od nástupu na lanovku, už to napovídá, co nás čeká. Liduprázdno. Na čtyřsetmetrovém krátkém svahu u horní stanice lanovky podřimující vlekař kontroluje jedinou zákaznici, na hlavním svahu se míjíme s dalšími dvěma lyžaři a jedním snowboardistou.
Přitom podmínky nejsou nijak zlé. Sníh je sice měkký, ale díky minimálnímu provozu se nedělají muldy. Svah je široký a docela prudký. V českých horách bychom ho asi označili černou barvou, ale tato sjezdovka je vedena jako červená.
Člověk ani nemusí být zdatným vyznavačem carvingu, přesto se na široké trati může krásně položit do jízdy a na sněhu vyřezávat nádherné široké oblouky.
Svým způsobem to byl vrchol jarního lyžování a také tečka za alpským víkendem. Cestu domů nás zdrží večerní dopravní špička, která se rozpustí až poté, co mineme 130 kilometrů vzdálený Mnichov. Zdržení však není nijak tragické a po pěti hodinách jízdy výlet končí před pražským činžákem.
Může se hoditAlpbachtal Lyžování Permanentky Doprava Informace |
