Jaké je být Židovkou i Arabkou

Karin Aradová věnuje velkou část své energie na to, aby skryla arabskou polovinu své osobnosti před izraelským světem, v němž se denně pohybuje. S židovským otcem z Haify a arabskou matku z Nazaretu si od dětství prožívá soukromý židovsko-arabský konflikt. Dodnes má tato osmadvacetiletá novinářka zaměstnaná v telavivském týdeníku panickou hrůzu z toho, že by se někdo z lidí kolem ní dozvěděl o arabské polovině jejího já. Denní boje, které stály životy už na 200 lidí, se Karin bolestně dotýkají. Izraelští Arabové stáli většinou na straně palestinských barikád; 13 z nich přišlo o život.

"Je to pro mne velmi těžké. Bylo jasné, že dřív nebo později něco podobného vypukne. Prostě pohár přetekl," říká. Potyčky mezi Židy a Araby nejsou v dějinách Izraele novinkou. V roce 1956 při nich v Kfar Kásimu zemřelo přes 40 Arabů, o dvacet let později se střetla izraelská policie s Araby kvůli vyvlastňování pozemků.

Sammy Smúha přednáší sociologii na univerzitě v Haifě. Jeho specializací jsou izraelsko-arabské vztahy. Síla nedávných demonstrací, v nichž stáli izraelští Arabové proti vlastním spoluobčanům se stížnostmi na diskriminační politiku Izraele, ho šokovala. A nebyl sám, překvapeno bylo mnoho Židů. Většina Izraelců včetně vlády si není vědoma žádného rasismu vůči arabským občanům.

Karin si nevzpomíná, že by musela popírat své arabské já v dětství. Až při první palestinské intifádě, která začala v roce 1987 a trvala šest let, pochopila, že dovědí-li se lidé okolo, že je napůl Arabka, zůstane bez přátel. Později to byl strach o práci, co ji nutil o původu z matčiny strany mlčet. Jenomže čím je starší, tím těžší je udržet si o vlastních lžích přehled. Často vlastní vylhaný životní příběh zapomněla a raději se odstěhovala. Všude ji provázel věčný strach, že se pravda "provalí" v práci.

"Byl to život na pokraji nervového zhroucení," vzpomíná. Před šesti lety toho měla dost a rozhodla se se lhaním skoncovat. Modrooká dívka s olivovou pletí řekla nejlepším kamarádům, že její matka je Arabka. "Opravdu, to je vážné," četla v jejich očích. S matkou žila čtyři roky v Německu, kde jí říkali Židovka. Pochopila tam, že rasismus se netýká jen Izraele, ale lidstva jako takového. Co je ale v Izraeli specifické, to je podle ní fakt, že Izraelci si diskriminaci nepřiznávají.

"Je to jako s alkoholiky. Jednou se probudí a zjistí, že mají problém. První krok léčby bude jasný - musí si přiznat, že jsou rasisté a že diskriminují Araby. Vlastní rasismus nejvíc popírají ti, kdo diskriminují nejvíc," tvrdí Karin. Židé a Arabové žili vedle sebe na Blízkém východě vždy. S vytvořením židovského státu nabyl konflikt novou podobu. Izrael zaručil občanství těm Arabům, kteří se rozhodli zůstat a které nevyhnaly izraelsko-arabské ozbrojené konflikty. Arabové mají mít zaručena tatáž práva jako židovští občané.

Jak napsal Conor Cruise O'Brien v knize "Obležení", diskriminace začala v roce vzniku Izraele. Od této chvíle je arabská menšina považována za "nepřítele ve vlastních řadách". Většina izraelských Arabů byla tehdy vykázána do tří oblastí, v nichž až do roku 1966 měli zakázán volný pohyb. Smúha tvrdí, že "diskriminace Arabů je nyní v Izraeli všudypřítomná, nejvíc na pracovním a bytovém trhu". Palestinský činitel Ahmad Tíbí se domnívá, že rasismus se šíří za původní mantinely a prosákl mezi politickou pravici i levici. "Je to bludný kruh. Jsem si jist, že předsudků se hned tak nezbavíme a že tu zůstanou na obou stranách, ne-li navždy, tak další stovky let."