Po loňské jachtařské výpravě na Orlík (článek zde) padlo v naší rodině rozhodnutí opustit v budoucnu vnitrozemské vody a vyplout s plachetnicí na moře. Reference několika kamarádů i záliba dětí v lovu mořských potvor všeho druhu mě přesvědčily o tom, že dovolená na jachtě prostě nebude mít chybu.
Může se hoditProdlužte si léto. Vyberte si z pestré nabídky zájezdů do Chorvatska na dovolena.iDNES.cz. |
K samostatné plavbě je třeba tzv. „kapitánský průkaz“, neboli povolení k vedení plavidla. Bylo tedy třeba nastudovat teorii, nadřít praxi a vydat se do Chorvatska na kapitanát složit příslušnou zkoušku.
Který „řidičák“ na loď zvolit?
První důležité rozhodnutí, které musí každý adept na vedení jachty vyřešit, je volba toho správného „řidičáku na loď“. Pro plavbu na moři existují v podstatě dvě rozumné volby – český kapitánský průkaz vydávaný ministerstvem dopravy a chorvatský průkaz „voditel brodice B“. Po rešerši na internetu a diskusi s několika kapitány jsem zvolil chorvatský průkaz, jeho získání je jednodušší, má neomezenou dobu platnosti a kromě Chorvatska jej akceptují víceméně ve všech zemích světa.
Druhé rozhodnutí spočívá ve volbě organizátora týdenního praktického kapitánského kursu na moři. Většinou se tyto kurzy konají na jaře a na podzim, tedy v době, kdy jsou výrazně nižší ceny lodí a obvykle dostatečně fouká. V posledním srpnovém termínu, kdy jsem měl čas, ale bylo docela problém nějaký otevřený termín najít. Nakonec jsem vše domluvil se společností Yacht Club Praha, která má vlastní flotilu klubových jachet v Šibeniku a kurzy pořádá celou sezonu.
Počasí musíte na jachtě stále sledovat. Nad marinu v Šibeniku se blíží bouřka.
Západ slunce z paluby jachty
Běžná praxe je, že se posádka a kapitán domluví na spolujízdě a složí se na náklady na cestu. Dostávám tedy esemeskou kontakt na řidiče, v Praze přisedám do auta ke Stáně a poté nabíráme kapitána Petra, jehož nezbytnou výbavou je, zdá se, fajfka a bendžo. V Brně přistupuje další kapitán Michal a ve čtyřech míříme na jih.
Přípravy v bezpečí maríny
V sobotu ráno přijíždíme do Mariny v Šibeniku. Na hladině se houpou desítky nádherných jachet a já se o to víc začínám těšit na nadcházející plavbu. Sobotní ruch je pro každou marinu typický, sobota je totiž dnem, kdy se vracejí lodě a přijíždějí nové posádky.
Já se na svou loď dostávám odpoledne – je to Bavaria 37CR (číslo znamená, že loď měří 37 stop na délku), má tři kajuty a jmenuje se Ikona. Popluje nás na ní celkem sedm, a to včetně kapitána Michala. Oproti loňské plavbě na Orlíku mě překvapuje prostornost kajut i salonu a obdivuji velkorysou kuchyni a kapitánský stolek plný map a navigačních pomůcek.
Navečer se scházíme v plném počtu a Michal nám nad námořní mapou předkládá plán na nadcházející týden. Protože zkoušky na kapitanátu probíhají vždy v úterý, budeme se muset po dvou dnech plavby do Šibeniku vrátit a naše putování po ostrovech tak bude rozděleno do dvou etap.
Plánování trasy nad mapou
Učíme se uzly
Michal nás seznamuje s lodí a zasvěcuje nás do námořnického života na palubě, když loď je ještě v bezpečném přístavu: je třeba se mimo jiné naučit používat toaletu tak, aby se zápach nelinul celou lodí, vyměnit plynovou bombu do vařiče, vypnout zbytečná světla, naladit na rádiu předpověď počasí, zkontrolovat lanoví, přivázat člun, odvázat fendery, uzavřít okna při dešti a spoustu dalších užitečných činností.
Jak se stát námořníkem
V neděli ráno konečně vyplouváme a v tu chvíli se na mě valí další a další nové informace. Michal do nás, budoucích kapitánů, hustí směs teorie a praxe a já si uvědomuji, že stát se kapitánem vyžaduje mnoho zkušeností a let praxe. Zatím ale na lodi studuji učební texty na zkoušku a užívám si plavbu mezi ostrovy. Občas se pod dohledem Michala chopím kormidla, přitáhnu otěže kosatky, trimuji plachty nebo se z mapy pokouším zaměřit naši polohu.
Večer kotvíme v zátoce u základny Yacht Clubu Praha a čeká nás teoretická příprava na kapitánskou zkoušku. Jirka Jelínek nám vysvětluje principy navigace, plavebního práva a učí nás pochopit námořní mapu. Kromě jiného je také třeba bezpečně nastudovat anglickou hláskovací abecedu a naučit se pracovat s VKV vysilačkou. Kurz s námi absolvuje i angličan Doron, a tak je teoretická příprava v angličtině a češtině.
Následující den nám Michal dává na lodi více zodpovědnosti. Před vyplutím ze zátoky mě pověřuje velením s tím, že mám navrhnout trasu plavby zpět do Šibeniku. Není to jednoduché, najednou zjišťuji, že variant se nabízí několik, v cestě nám stojí několik ostrovů, které musíme obeplout a přitom se snažit stále mít vítr z boku nebo v zádech. Navíc mi Michal čte předpověď a podle ní se během dne má měnit směr i síla větru.
Vytahujeme kotvu, vyplouvám ze zátoky a vítr se nám opírá do plachet. Je třeba se sladit s posádkou, která při obratech pomáhá povolovat a dotahovat otěže na plachtách. V poledne kotvíme na bójce, tento zdánlivě jednoduchý manévr vyžaduje souhru nejméně tří lidí: kormidelník musí co nejpřesněji zajet špičkou k bójce, pomocník na přídi jej naviguje a třetí plavčík musí bóji zachytit hákem a protáhnout lano skrz oko.
Přistání v marině vyžaduje souhru posádky.
Večer zajíždíme do maríny v Šibeniku a učíme se přistávat v úzkém prostoru mezi moly. Svým způsobem obdivuji Michala, že nás s důvěrou nechává s drahou jachtou najet až k betonovému molu. Couvám pomalu na motor s těžkou lodí a díky její velikosti a váze mám pocit, že řídím autobus. Ještě dva metry, metr,… posádka přeskakuje s lany na molo, chytá trup a váže loď na pacholata. Uf! Tentokrát to vyšlo – měli jsme ale ideální podmínky, za větru by to bylo horší!
S průkazem v kapse…
V úterý odpoledne jsou chodby na kapitanátu v Šibeniku plné budoucích kapitánů. Na kamenných schodech nervózně postává asi pět desítek lidí různých národností, věku i pohlaví. Někteří ještě na poslední chvíli studují námořní předpisy, jiní se tváří nezúčastněně, je slyšet diskusi jak dlouhá je vlastně námořní míle…
U zkoušky
Postupně volají jednotlivá jména a určené osoby mizí za dveřmi. Konečně přichází řada i na mě. Připadám si tak trochu jako u maturity: v malé kanceláři proti mně sedí zkušební komise, kterou představují dva skuteční kapitáni a zapisovatelka. Mezi námi je velký stůl, na kterém leží námořní mapa, modely lodí, úhloměry, odpichovátka… Jeden z kapitánů ukazuje na červeného „hada“ na mapě a ptá se, co to je. „Podmořský kabel“ zní moje odpověď. „A co tam nemůžete provést za manévr?“ ptá se kapitán. „Zakotvit“, zní moje odpověď. Následuje dalších asi deset otázek a zkouška je u konce. Dostávám potvrzení o úspěšném složení, zítra si vyzvednu průkaz!
Jako čerstvý kapitán vyplouvám následující den opět na moře. Sice mám průkaz v kapse, ale ten mi kupodivu jízdu nijak neusnadňuje. Je to jen začátek na dlouhé cestě učení se být dobrým námořníkem.
Může se hoditDruhy průkazů: Český kapitánský průkaz „velitel námořní jachty pobřežní plavby C“ vydávaný Ministerstvem dopravy je trochu složitější získat. Na ministerstvo musíte předložit protokol o složení zkoušky z teorie (zahrnuje i řešení navigačního příkladu), protokol o složení zkoušky na vysílačky, protokol o absolvování praxe 100 námořních mil a potvrzení o lékařské prohlídce oprávněným lékařem. Platnost průkazu je časově omezená – každých 5 let je třeba průkaz obnovovat. Tento průkaz opravňuje k vedení námořní jachty do 16 m délky a do vzdálenosti 20 mil od pobřežní linie, pokud síla větru nepřesáhne 6 stupňů Beaufortovy stupnice. Naše rada: pro začátečníky a mírně pokročilé jachtaře, kteří chtějí vyzkoušet rekreační plavbu a pohybovat se v oblasti Jaderského nebo Středozemního moře, doporučujeme Chorvatský průkaz. Pokud jachtingu propadnete a budete chtít plout v náročnějších podmínkách oceánů a moří s velkým přílivem, můžete si udělat náročnější český průkaz. Kapitánské kurzy Z českých společností lze doporučit ty, které mají vlastní lodě. Jsou to například: Studijní literatura: pro složení chorvatské zkoušky doporučujeme například publikaci Romana Verby „Staňte se kapitánem“ |
