Samozřejmě za to může průvodce. Taková ta knížka, bez níž neudělám ani ránu. V rubrice "To nejlepší z Galapág" stálo, že "můžete relaxovat ve vodě a nechat se při šnorchlování unášet proudy kolem rejnoků, želv a žraloků".
Do té věty jsem se vysloveně zamiloval, takže když jsme přijeli na ostrovy, otravoval jsem pořád místního průvodce, že rozhodně musíme plavat se žraloky.
Představoval jsem si, že mají asi tak metr, když je doporučuje i bedekr. Šeredně jsem se spletl.
Ale nemůžu říct, že jsem nebyl varován. Jednou jsme stáli nad úzkým kanálem mezi ostrovem a útesem. Průvodce Morris ukázal dolů a řekl: "Žraloci." Měli tak metr osmdesát.
O půl hodiny později Morris řekl, že si půjdeme zašnorchlovat. K žralokům to bylo asi sto metrů. Zdálo se mi to jako nejkratších sto metrů, jaké jsem kdy viděl.
Jak si tak plaveme, najednou si uvědomuju, že Morris nás vede pořád k tomu kanálu. Říkám si, že snad ví, co dělá, ale voda mi náhle připadá nějaká studenější.
Zůstali jsme tři: on, kamarádka Lenka a já. Protože plave Lenka, plavu i já. (Později mi řekla, že plavala proto, že jsem plaval i já.) Už jsme v ústí kanálu. Najednou Morris dělá velmi pomalá, velmi opatrná tempa. Párkrát píchne rukou dolů.
Je tam. Žralok. Líně se sune vodou. Otáčíme se a padáme.
Lachtan mořský, Galapágy
Pobřeží na Galapágách
To bylo to varování: žraloci mohou být velmi blízko a měří víc než metr. Jenže když jdeme jinde šnorchlovat a průvodce říká, že vlevo jsou tuleni, vpravo žraloci, zní to jako vtip.
Ještě na nás vesele volá: "Jsou to vegetariáni!" A tak plavu doprava. Jsem skoro u břehu a najednou koukám, že jsou pode mnou. Tři nebo čtyři žraloci. Mají dobré dva metry. Hloubka asi pět, snad šest metrů. Koukám na ně. Chvíli tam plavu, pak se mi zdá, že se pohybují nějak víc, tak statečně zalezu na balvan u břehu. Je to jen iluze bezpečí. Když na něm sedím na bobku, mám vodu po krk. Žralok by tady byl dřív, než bych se stačil postavit, natož dohrabat na břeh. Dřepím tady, hlavu pod vodou a sleduju, kde jsou žraloci.
Připlavali další lidi z naší skupiny. "Tam dole jsou žraloci," říkám a snažím se, aby to znělo pobaveně. Trochu je mi trapně, že nezařvu, aby prchali, a že je vlastně lákám mezi ty potvory jen proto, aby to vypadalo, že jsem nad věcí.
"Kecáš? Žraloci? Nech toho..." Taky jsou pobavení.
Pak se podívají dolů a najednou je na kamenech vedle mne plno. Moc nevíme, co máme dělat, loď je daleko. Pak ti statečnější začnou plavat nad žraloky. Babeta to řeší tím, že si sundá brýle, aby nic neviděla, a je jí zase dobře. Pak plaveme skoro všichni, abychom se nemuseli stydět.
Ale stydět se zřejmě nechtějí ani žraloci, tak začínají plavat taky. Dole, ale i trochu nahoru. A nějak rychleji.
Děláme to tak asi čtvrt hodiny. Tak se rozhodnu, že poplavu dál, ale těsně podél břehu.
Skální útes Kicker poblíž San Cristóbal
Plavu a najednou mě nějaký prastarý instinkt z doby, kdy jsem ještě byl měňavka, řekne, abych se otočil.
Ježíši! Mám ho vzadu tři metry za sebou. Na čtyřech hodinách.
Vidím oči. Zdají se chladné a upřené. Soustředěné a bez emocí.
Místy ho trochu ozařuje slunce. Tlama je široká a placatá. Připadá mi zlomyslná. Naštěstí je zavřená. Zatím.
Nejsem žádný Steve Lichtag
Celá desetiletí, kdy jsem se koupal ve všech teplých mořích a oceánech, jsem myslel na to, co kdyby tenhle okamžik přišel. V Atlantiku jsem je lovil a pak jsem do té vody skočil, ale to bylo po několika pivech. Nejsem žádný Steve Lichtag. Vždycky mě mrazilo při pomyšlení, že plavu a sleduje mě žralok. Teď je tady. Neplave. Jen se tak vznáší. Jako by čekal.
V plavkách se cítím nahý a zranitelný jako Jezulátko. Lituju, že jsem si nevzal ploutve. Měl by si do čeho kousnout. Co teď? Strhnout si šnorchl a píchnout ho, kdyby po mně vyjel? Blbost. To bych si musel strhnout i brýle a neviděl bych nic. Tak co, sakra, přečetl jsi tolik knížek o žralocích a teď nevíš, co si počít?! Nevím.
Pak se rozhodnu, že se k němu raději obrátím čelem, abych ho měl pod kontrolou. Začínám se pomalu otáčet.
Jak se dostat na GalapágyAby se dostal na Galapágy, strávil Charles Darwin pět let na moři. Teď to jde o dost rychleji. Jezdí tam několik českých cestovek, např. Eso Travel, Čedok či CK Livingstone. Ale dá se tam vyrazit i po vlastní ose: z ekvádorského Quita nebo Guayaquilu tam létají stroje jihoamerické společnosti LAN. Letenky lze koupit už doma od 4 000 korun. |
On se otáčí taky. Vteřinku jsme jako akvabely. Synchronizovaní, jako bychom to nějakou dobu cvičili. Najednou se jedinkrát provlní, ten pohyb není skoro patrný, a zmizí. Je pryč.
Já se vracím, ale jak pluji mezi balvany, pořád čekám, kde tam na mě vyčíhne. Ale zřejmě už ho přešla zvědavost.
Na lodi průvodce říká, že tenhle žralok neútočí na lidi. Ale čert žralokovi věř! Zvlášť když jsem kdysi někde četl, že na Galapágách se hojně vyskytuje i žralok galapážský, a ten nebezpečný člověku je.
Po návratu do Prahy se dívám do chytrých žraločích knížek, co mám doma. U každého druhu je stupeň nebezpečnosti označen lebkami s hnáty. Velký bílý žralok má tři lebky, ten můj, žralok bělocípý útesový, má jednu. Ale je tam taky napsáno, že je bázlivý a že zaútočí, jen když mu chtějí vzít rybu, kterou považuje za svou kořist.
No, jestli tam byl někdo bázlivý, tak já dobře vím, kdo.
