Jak se zlézá řeka

Před námi se zvedá obrovská zuřící vlna. "Get down!!" řve Garry. Padáme do člunu. Svět zmizel. Přes nás se přehnala masa ledové vody. "Get up!!" slyšíme ještě pod vodou. Ještě omráčeni se instinktivně chápeme pádel. "Dopředu, dopředu!!" křičí Garry. Další obří vlna. "Dolů!!" Náraz. Gumový člun se vymrštil a my se na malý okamžik ocitli ve stavu beztíže. "Dopředu, zabrat!!!" ozývá se za námi. Pádlujeme jako o život. Další vlna... A pak ticho. "Dobrý co," směje se Garry, na kterého hledí čtveřice vyděšených očí. "Mohlo to být ještě lepší, ale není moc vody," ukazuje Garry na hladinu řeky Inn, který je tady v rakouském Pitztallu, západním výběžku Alp nad Innsbruckem, ještě pořádně ostrou horskou řekou.

Na mnoho řečí ale není čas. Náš raftový člun už se zase blíží k dalším obřím peřejím. Když po dalších deseti kilometrech vylézáme mírně vyděšeni, ale zároveň nadšeni na břeh té krásné, průzračné řeky, zdá se to celé jako rychlý ranní sen. Sen, který se vryl do mozku jak vlis na černé gramofonové desce. Hluboko, nesmazatelně, aby se ještě dlouhé měsíce, možná léta znovu a znovu vracel. I ta hodina v nespoutané říši křišťálové řeky se zdá okamžikem. Únava a bolest vytahaných rukou se mísí s pocitem blaha. Už nám dochází, co to znamená, když se řekne "adrenalinový sport". "To nic nebylo," říká Lois Amprosi, šéf společnosti Fellfree, která se tady v Pitztallu na adrenalinové sporty specializuje. "Jsou totiž dvě obtížnosti první pro normální, předem nijak speciálně nepřipravené turisty, a to byl váš případ. Ta obtížnější je pro lidi, kteří se raftingem nebo jiným adrenalinovým sportem už zabývají," vysvětluje a pak dodává větu, kterou v průběhu dalšího rozhovoru ještě několikrát opakuje. "Lidé u nás hledají vzrušení a my jim ho dáváme. Ale nikdy to nesmí být na úkor bezpečnosti. Ta je pro nás číslo jedna." Tomu se dá věřit. I když dost dobře nevíte, do čeho třeba u raftingu jdete, jsou věci, které nám dodají pocit bezpečí a jistoty. Vše je nové - od neoprénů do ledové vody přes americká pádla, přílby, vesty až po čluny. Instruktoři jsou profesionálové z celého světa. Ten náš, Garry Bruce, je ze Skotska a Inn zná jako vlastní boty, sjíždí ho na raftu téměř každý den od jara do zimy už pátý rok. A aby ta jistota byla ještě větší, následuje každý raft záchranný kajak. Trochu strachu sice zbude, ale ten je, jak potvrzuje i Ambrosi, potřeba. Nejhorší prý je, když se lidé do adrenalinových sportů vrhají bez pudu sebezáchovy. Adrenalin pomalu vyprchává a nad lahví piva se dostavuje pocit totálního klidu. "Zítra vás čeká canyoning," oznamuje Ambrosi. "Je to ještě mnohem lepší než rafting," dodává tajuplně. Bylo. Stojíme pod rozeklanými horskými štíty a tam pod námi hučí vodopád. V neoprénech nám začínalo být pořádné vedro, ale jsou potřeba, i tady, stejně jako v Innu nemá voda víc než sedm stupňů. Oproti včerejšku přibyl ještě horolezecký pás, lano a jakýsi igelitový obal pozadí, kterému Ambrosi říká důvěrně Pampers. Začínáme zlézat řeku. Nebo spíše jí proplouvat. Menšími, metrovými skoky, kterými se voda řítí do tůní, se totiž necháváme unášet. Položíme se do vody, ta nás uchopí a vhodí do hlubokých tůní. Ledová voda nad námi se na okamžik zavře. Kdo stihne a odváží se otevřít oči, uvidí stoupat průzračnou vodou k jasně modré obloze toho druhého světa mraky malých bílých bublinek. Téměř každý, kdo se z tůní vynoří, se tam chce ještě jednou vrátit. "Musíme dál, ještě nás čekají dva kilometry. A hlavní chod, ne tyhle předkrmy," říká průvodce, kterým je tentokrát pravý Tyrolák Heinz. Hlavním chodem je asi dvacetimetrový vodopád. Ten už se "sjet" nedá. Heinz kontroluje skoby a už se první z nás spouští dolů. Voda kolem zuřivě hučí a my metr po metru klesáme po kraji proudu do hlubiny. Trvá to dlouhé minuty a ti, kdo už stojí dole, s velkým pobavením sledují vyděšené výrazy těch, kteří právě visí na laně a snaží se nějak zachytit na kluzkých kamenech okolních stěn. Když pak pomalu procitáme, zjišťujeme, že jsme v dalším světě. Světě kaňonu. Jen stěny skal, hučící voda a vysoko, vysoko nad námi nebe. A jediná cesta zpátky - korytem strmě klesající řeky. Po dalších patnácti menších vodopádech, které vesměs sjíždíme po přírodou do hladka vymletých skluzavkách, zázrak kaňonu končí a před námi se začíná otevírat podhorské údolí. Stačí jen po krátké cestě vylézt do kopce a jsme zase zpátky, na dosah civilizace. Nikomu se ale nechce a smutně se otáčíme k vodopádům s touhou se zase vrátit tam na začátek. Za hodinu se však stmívá. "Nebuďte smutní. Půjdeme se podívat ještě na most," slibuje Ambrosi. Z toho mostu nám bylo špatně, hned jak jsme ho uviděli. Pověšený na dvou obřích ocelových véčkách přetínal přes sto metrů hluboké údolí mezi dvěma horskými masivy. Už při chůzi se trochu hýbal a pohled dolů způsoboval slabším takovou závrať, že se bezděčně chytali zábradlí. A to ve dvou třetinách stála plošina a z ní se právě jeden tetovaný mladík chystal skočit. Na laně. Dolů. Skočil. "Nikdy," řekli jsme si a šli se vyspat do hotelu. Ambrosi ale pro jistotu rozdal přihlášky ke skoku, kdyby si to někdo rozmyslel. Někdy se stane, že přes noc člověk změní názor. A tak ráno jdete po stejném mostě, máte už podepsáno, že nemáte vysoký krevní tlak ani další ze zdravotních potíží, které by vám bránili skočit. A přijdete k dvěma mladíkům, kteří tam z mostu shazují ty šílence dolů, a řeknete osudovou větu: "Tak já bych tedy skočil." Jeden z těch mladíků si vás pak přidělá lankem ke konstrukci mostu - asi proto, abyste hned neutekli, ale na druhou stranu ta drátěná konstrukce, na kterou vás posadí, visí sto metrů nad dnem údolí. Mladý muž mlčí a poté, co vás oblékne do popruhů, je pomalu, pořádně utahuje. Pak jste hotovi a přecházíte na druhou stranu. Tam už jde všechno o poznání rychleji. Jste připoutáni na lano. Pak se postavíte na okraj. Pod vámi sto metrů, dole kamení a mělký potok. Kolem skály. Ticho. Jdete do podřepu. Roztáhnete ruce. "Tři, dva, jedna, jump!" Letíte. Pád se zrychluje. Snažíte se vnímat. Vše se míhá příliš, příliš rychle. Konec. Lano se napíná a vyhazuje vás zpátky. O padesát metrů nahoru. Dáváte si ruce za hlavu, jak vám řekli před skokem. Znovu padáte. Padesát metrů. A znovu nahoru a znovu a znovu... prvotní okouzlení je pryč a začínáte si přát, aby to už skončilo. Lano se napne a vystřelí vás vzhůru. Po šesté, po sedmé, osmé, a to už vám muž, který vše jistí dole, podává dlouhou tyč. Hlavou dolů se jí chytáte jak tonoucí pověstného stébla. Ještě chvíli to trvá, ale pak už konečně nevisíte hlavou dolů a stojíte na pevné zemi. Srdce vám buší a znovu je tu ono blaho. Jako včera v kaňonu a den předtím na břehu řeky. Přežili jste a v krvi máte adrenalinu na rozdávání. Na dlouho.

Může se hodit

KOLIK TO STOJÍ:

Adrenalinové sporty nejsou levnou záležitostí. Cena se u renomovaných firem pohybuje od sta do tří set marek, platíte přitom nejen za obtížnost, ale také za bezpečnost. Platí téměř přímá úměra, čím více peněz, tím větší bezpečnost.

NA CO DÁT POZOR:

Nerozhodnost se nevyplácí. Pokud se náhodou rozhodnete neskočit na laně, vrátí vám jen část peněz.

CO DALŠÍHO ZKUSIT:

Kromě zmíněných atrakcí nabízí mimo zimní sezonu firmy v tyrolských Alpách létání na padáku, túry na horských kolech či jízdu na motocyklu po vysokohorských silnicích. V zimě se pořádají například výpravy pustinou na sněžnicích.

INFORMACE:

Österreich Verbung, Krakovská 7, Praha1, tel.: [phone]

Rafting je stále populárnější i u našich turistů.